26 Cdo 909/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) J. J., B) Z. J. a C) H. Ř.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému MVDr. Z. V., zastoupenému advokátem, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.
zn. 12 C 797/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 29. října 2003, č. j. 19 Co 320/2002-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2003, č. j. 19 Co
320/2003-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním
rozsudkem ze dne ze dne 20. ledna 1999, č. j. 12 C 797/98-37, vyhověl žalobě a
přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v T., ulice P. č. 24, sestávajícího se ze tří
pokojů, kuchyně a příslušenství, situovaného ve II. a III. podlaží domu č. 24
ulice P. v T.“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt” a „předmětný dům“, resp.
„dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalovaným (MVDr. Z. V. a původní žalované Mgr. J. V. – dále jen
„původní žalovaná“) uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí
výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou tehdejších žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací
usnesením ze dne 28. ledna 2002, č. j. 16 Co 146/99-60, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 C 797/98-68,
zastavil řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – proti původní žalované Mgr. J.
V. a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobci a touto žalovanou.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. srpna 2002, č. j. 12 C
797/98-110, žalobě opětovně – avšak tehdy už jen ve vztahu k žalovanému –
vyhověl a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, výrokem II.
určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, výrokem III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů
po zajištění přiměřeného náhradního bytu a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci
jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že jako pronajímatelé
vypověděli žalovanému a původní žalované (nájemcům) nájem předmětného bytu z
důvodů upravených v ustanoveních § 711 odst. 1 písm. a/ a g/ zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále
jen „obč. zák.“) a že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
obsahově vymezili tak, že žalovaný je jednak nájemcem předmětného bytu a jednak
spoluvlastníkem (nejde-li „o BSM“) „podílu o velikosti 2456/10000 k domu čp.
232 na parc. č. st. 1051 s právem užívání jedné bytové jednotky“. Dále také
zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. října 1999, č. j. 8
C 733/99-12, bylo manželství žalovaného a původní žalované rozvedeno, že na
základě dohody o vypořádání jejich společného jmění ze dne 29. června 1999 se
původní žalovaná stala vlastnicí „bytu č. jednotky 232/1, situovaného v I.
nadzemním podlaží domu č. p. 232 v H. ulici v T.“ (dále jen „byt H.“), do něhož
se z předmětného bytu odstěhovala a v němž v současné době bydlí, a že žalovaný
s nezletilou dcerou B. bydlí v předmětném bytě. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. není naplněn, neboť v době rozhodování soudu byl žalovaný pouze nájemcem
předmětného bytu (v té době již neměl druhý byt). Na základě skutkových
zjištění, že žalobce J. J. nemá vlastní byt a s rodinou bydlí na rekreační
chalupě ve V., tj. v objektu, jenž není určen k trvalému bydlení, a přístup k
této nemovitosti je velice špatný, však dospěl k závěru, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je naplněn a že v tomto ohledu není
uplatněná výpověď z nájmu bytu ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Proto k výpovědi z nájmu bytu ohledně výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. a/ obč. zák. přivolil. Vyklizovací povinnost žalovaného vázal – s
odkazem na ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. – na zajištění přiměřeného
náhradního bytu.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. října
2003, č. j. 19 Co 320/2002-130, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku III. tak, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmínil
poskytnutím přístřeší, změnil jej také v nákladovém výroku IV. a potvrdil ve
výrocích I., II. a V. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně a za správný pokládal rovněž jeho závěr o naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dovodil, že pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. je rozhodující okamžik doručení výpovědi z nájmu bytu
nájemci, a pokračoval, že byl-li žalovaný v době doručení výpovědi z nájmu bytu
nájemcem předmětného bytu a vlastníkem bytu H., měl dva byty (až do 8.
března 2000, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva tehdejší žalované k
bytu H. do katastru nemovitostí), a proto je naplněn též výpovědní důvod podle
§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Za této situace vyklizovací povinnost
žalovaného z bytu podmínil – s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5
věty první obč. zák. – na poskytnutí pouhého přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, tj. ve výrocích
I. a II., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil
správnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/
obč. zák. a odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nezabýval posouzením věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák., ačkoliv v tomto ohledu byly právně relevantní
okolnosti v řízení tvrzeny. Za otázku zásadního právního významu pokládal
otázku, „zda skutečně za všech okolností je možné posuzovat výpovědní důvod
podle právní situace v době doručení výpovědi ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR 2 Cdon 1081/97, resp. zda za konkrétních okolností by takový postup
nebyl v rozporu s dobrými mravy“. V této souvislosti namítl, že odvolací soud
postupoval formálně, zkoumal-li naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst.
1 písm. g/ obč. zák. ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu a nevzal v úvahu, že
v té době mohl k bydlení užívat pouze předmětný byt, neboť byt H. „nebyl vhodný
k nastěhování, vyžadoval podstatné úpravy a dovolatel v tomto bytě nikdy
nebydlel … nebyl schopen obývání, nebylo možné jej užívat“. Navíc od doby
podání výpovědi z nájmu bytu se situace zásadně změnila v tom smyslu, že k bytu
H. již nemá žádné právo, neboť na základě dohody rozvedených manželů jej
získala a v současnosti ho užívá jeho bývalá manželka, tj. původní žalovaná.
Uvedl, že odvolací soud nepřihlížel k těmto skutečnostem zjištěným v průběhu
řízení, a proto ani nemohl dovodit a tudíž nedovodil, že za této situace je
výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. v rozporu
s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu dovolání vyplývá
dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího
soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem, vyvraceli dovolací námitky žalovaného a navrhli, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost
dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve
věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro
závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to,
jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění
rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím
hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil
práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové
stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod
pořadovým číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999,
popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzované věci uplatnili žalobci ve výpovědi z nájmu bytu, kterou učinili
součástí žaloby, výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák.
Na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
usoudily oba soudy. Naproti tomu pouze odvolací soud dovodil, že je naplněn
také výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.; soud prvního
stupně uzavřel, že tento výpovědní důvod naplněn není. Otázku naplněnosti
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. tak soudy posoudily
rozdílně. Rozdílnost právního posouzení měla též vliv na vymezení práv a
povinností účastníků, a to zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě.
Zatímco soud prvního stupně přisoudil žalovanému s přihlédnutím k ustanovením §
711 odst. 1 písm. a/ a § 712 odst. 2 obč. zák. přiměřený náhradní byt, vázal
odvolací soud vyklizovací povinnost žalovaného – s odkazem na ustanovení § 711
odst. 1 písm. g/ a § 712 odst. 5 věty první obč. zák. – toliko na poskytnutí
přístřeší. Lze uzavřít, že ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. jsou rozhodnutí soudů obou stupňů
rozdílná a je v těchto souvislostech nerozhodné, že ve vztahu k výrokům o věci
samé označeným jako I. a II. odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako
potvrzující. Proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výrocích I. a II., je proto dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. V typově shodné věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 453/2004 Nejvyššího
soudu České republiky byla otázka přípustnosti dovolání vyřešena stejným
způsobem.
Zbývá dodat, že proti měnícímu výroku o bytové náhradě, proti němuž je dovolání
přípustné rovněž podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., dovolatel evidentně
nebrojí. Zde platí, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost
tohoto výroku, byť z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o
spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání
přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o
dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným
výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2
Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou
výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných.
Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů,
že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k
výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni
doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod
skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo
více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce
jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k
domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy
nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy,
disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke
svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž
za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím
se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání
tohoto bytu umožnit (srov. zprávu o zhodnocení rozhodování soudů uveřejněnou ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14,
str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp.
zn. 26 Cdo 813/99).
Byl-li žalovaný – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – nájemcem předmětného
bytu a současně vlastníkem (spoluvlastníkem) bytu H., šlo u něj (bez ohledu na
tehdejší stav bytu H.) o stav dvou bytů (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák.).
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod
podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě
požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe
– a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila
v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k
němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy,
kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či
zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku
2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního
hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval
užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na
nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva
byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě
nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého
pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez
významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a
zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo
2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů k bydlení) – s přihlédnutím
ke zjištěnému skutkovému stavu – v daném případě sice nešlo, avšak z dikce
uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný vždy výlučně v situaci, kdy nájemce
skutečně užívá dva a více bytů k bydlení. Uvedené ustanovení je třeba vyložit a
aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele
a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele
sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v
níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní
nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek
např. podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo
107/2004, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003.
Soudní praxe rovněž dovodila, že i když je výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi
z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon
1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník
řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje
nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po
níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně
toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod
č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát
v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten,
který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty,
které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše
uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu odepřít.
Odvolací soud založil svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. na názoru, že – v době doručení výpovědi z nájmu
bytu – měl žalovaný dva byty (předmětný byt a byt H.), avšak nezabýval se již
otázkou, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohou mít význam při
posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (např. okolnosti na straně
žalovaného související s rozvodem jeho manželství a s dohodou o vypořádání
společného jmění), nezabýval se ani otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy (ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák.). Jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto byl uplatněn
opodstatněně.
Lze uzavřít, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu
upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není rozsudek
odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České
republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v
celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu