26 Cdo 915/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce JUDr. T. P., se sídlem v P., jako insolvenčního správce
úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, identifikační číslo 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1. M. K., 2. P.
K., oběma bytem v P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 13 C 43/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 22 Co 249/2010-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 43/2009-53, uložil žalovaným vyklidit byt – jednotku v objektu bydlení
– budově označené popisnými čísly, postavené na pozemcích parcelní číslo,
zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P.,
Katastrální pracoviště P., obec P., na listu vlastnictví, pro katastrální území
S. (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“) a vyklizený předat žalobci do
tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96
INS 714/2009–A–256 bylo rozhodnuto o úpadku Pražské stavebního bytového
družstva (dále též jen „úpadce“) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs
(účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), že úpadce je v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný
byt, že úpadce (jako budoucí převádějící) a 1. žalovaná (jako budoucí
nabyvatelka) uzavřeli dne 25. 3. 1993 smlouvu nazvanou „o uzavření budoucí
smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku“, jejímž předmětem byl
předmětný byt s tím, že k převodu bytu dojde do devadesáti dnů od nabytí právní
moci kolaudačního rozhodnutí příslušného objektu a že dne 22. 3. 1994 uzavřeli
smlouvu nazvanou jako „Nájemní smlouva“ o užívání předmětného bytu, v níž se
dohodli, že nájem bude bezúplatný a že 1. žalovaná uzavře smlouvu o úhradě
poskytovaných služeb. Dále zjistil, že 1. žalovaná zaplatila 22. 3. 1994 částku
590.128,- Kč jako kupní cenu za předmětný byt, že žalovaní (manželé) hradí
náklady za služby spojené s užíváním bytu a že k uzavření smlouvy o převodu
vlastnického práva k předmětnému bytu nedošlo. Uzavřel, že byla-li smlouva z
22. 3. 1994 uzavřena jako bezúplatná, nejde o platně uzavřenou smlouvu o nájmu
bytu podle § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), neboť úplatnost je jedním ze
základních znaků nájemní smlouvy; dostatečně určitě nebyl vymezen ani předmět
nájmu. Dospěl k závěru, že žalovaní tedy užívají byt bez právního důvodu, a
protože postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud
neexistující povinnost vlastníka, neshledal důvod pro aplikaci tohoto
ustanovení a žalobě s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 22 Co 249/2010-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval
i jeho závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu, a že žalovaní užívají byt bez
právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Za významné
považoval zjištění, že žalovaní v bytě bydleli řadu let na základě souhlasu
úpadce, který se od počátku choval jako subjekt, jenž chce převést byt do
jejich vlastnictví, že ačkoliv žalovaná uhradila celou sjednanou kupní cenu, k
převodu vlastnictví nedošlo, a to pro překážky na straně úpadce, že žalovaní
řádně hradili sjednané platby a že úpadce dlouhodobě nezpochybňoval, že je má
za nájemce předmětného bytu. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnil je § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud nepřípustně trvale a bez náhrady omezil výkon jeho
vlastnického práva, což je v rozporu s § 123, 126, 128 obč. zák. i s článkem 11
Listiny základních práv a svobod. Má za to, že odvolací soud institut dobrých
mravů aplikoval nesprávně, úplně pominul podíl žalovaných na vzniku situace, do
které se dostali. Všechny významné právní úkony byly dvoustranné, žalovaní
mohli podat i žalobu na nahrazení projevu vůle (uzavření kupní smlouvy), byt
užívají bez jakéhokoliv titulu po mnoho let bezplatně. Má za to, že odvolací
soud vlastně konstituuje nový druh užívacího práva k nemovitosti, a to na dobu
neurčitou (k převodu vlastnictví již dojít nemůže, neboť právo domáhat se
uzavření kupní smlouvy je promlčeno) a bez povinnosti jakýchkoli plateb za toto
užívání vlastníkovi (placeny jsou jen poplatky za služby, a to správci
objektu). Vlastník je tak soudem nucen strpět bezplatné a časově neomezené
užívání svého majetku třetí osobou. Dále namítal, že placení poplatků za služby
spojené s užíváním bytu, nelze zohlednit při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.,
neboť tím žalovaní jen plní svou povinnost (platit platby za užívání věci). Podle odvolacího soudu by zřejmě zaplacení zálohy na kupní cenu mělo žalované
opravňovat k trvalému užívání majetku úpadce místo placení nájemného; i kdyby
však uhrazená částka měla být považována za kompenzaci nájemného, pak by s
ohledem na výši obvyklého nájemného již byla spotřebována. Poukázal na
odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3195/2008 a sp. zn. 22
Cdo 1216/99, z nichž vyplývá, že je-li smlouva o nájmu absolutně neplatná,
nelze žalobu na vyklizení zamítnout za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva uzavřená
mezi úpadcem a 1. žalovanou je neplatná a že žalovaní užívají byt bez právního
důvodu; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z tohoto
závěru vychází. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na právním závěru,
že v dané věci je žaloba na vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); tento závěr dovolatel zpochybnil.
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy
měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným
pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou
atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich
stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto
posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura
pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost
posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na
straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo
až přijetím Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále též jen „R 6/2010“). V něm dospěl k závěru, že obecné pravidlo, že výkon
práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých
„soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh
vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou
na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností
daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160
odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím
žaloby (pro tentokrát).
Námitka dovolatele, že odvolací soud tím, že zamítl žalobu na vyklizení
předmětného bytu, s odůvodněním, že je v rozporu s dobrými mravy (s ohledem na
skutková zjištění učiněná v dané věci), omezil trvale a bez náhrady výkon jeho
vlastnického práva, jehož ochrana je garantována jak Ústavou (čl. 11 Listiny
základních práv a svobod), tak občanským zákoníkem (§ 126 a násl.), nemůže
obstát.
Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a
zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být
dosaženo; nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů
jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a
je proto sankcionován ( § 3 odst. 1 obč. zák.).
Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení
žalovaných z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně
nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně
dovolatele, tak i na straně žalovaných - zejména, že úpadce převzal v roce 1994
(v souladu s uzavřenou smlouvou) od 1. žalované zálohu ve výši předpokládané
ceny bytu (590.128,- Kč), předal jí předmětný byt do užívání, s prostředky
disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou smluvní povinnost (uzavřít
smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví 1. žalované) a žalovaná měla
po celou dobu 15 let, kdy byt užívala, za to, že do doby vložení jejího
vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo užívat předmětný byt na
základě (neplatně) uzavřené smlouvy.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že
žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je
rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se
vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu
žalovaným ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění
podle § 451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto
rozhodnutí nijak dotčena.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
(jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalovaným podle
obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měli vůči
žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu