26 Cdo 924/2019-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou
Brzobohatou v právní věci navrhovatele M. Š., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských
hrdinů 406/23, za účasti Bytového družstva – Bořivojova 47/1178, družstvo, se
sídlem v Praze 3 – Žižkově, Bořivojova 47/1178, IČO 26509849, zastoupeného
JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu jednotky do vlastnictví člena
družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 170/2010, o
dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu
2017, č. j. 11 Cmo 1/2015-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Michala Hráského, advokáta se sídlem v
Praze 5, Ostrovského 911/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 9. 11. 2017, č. j. 11 Cmo
1/2015-263, potvrdil výrok usnesení Městského soudu v Praze (soud prvního
stupně) ze dne 14. 10. 2014, č. j. 76 Cm 170/2010-181, jímž zamítl návrh na
uzavření tam specifikované smlouvy o převodu vlastnictví nebytové jednotky,
změnil výrok o nákladech řízení tak, že navrhovateli uložil zaplatit Bytovému
družstvu – Bořivojova 47/1178 náklady ve výši 49.645,50 Kč; současně mu uložil
uhradit náklady odvolacího (a předchozího dovolacího) řízení ve výši 6.776 Kč.
Nejvyšší soud dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s.
ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237
o. s. ř. nebo jeho části. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také
patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené
rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je
dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Chtěl-li dovolatel, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím
soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované
R 4/2014). Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by bylo
zřejmé, kterou judikaturu při svých úvahách nerespektoval, nevznáší žádnou
právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která by měla být
postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána.
Řádným vymezením přípustnosti dovolání není ani námitka, že rozhodnutí
odvolacího soudu nerespektuje předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci
(usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016), neboť dovolatel
neuvádí, při řešení které (konkrétní) otázky hmotného nebo procesního práva se
odvolací soud od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlil. V tomto
rozhodnutí ostatně Nejvyšší soud řešil otázku, zda platnost prohlášení
vlastníka (§ 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) je podmíněna jeho
souladem s kolaudačním rozhodnutím a od jeho závěru, že tomu tak není, se
odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká překvapivost napadeného rozhodnutí a
nesouhlasí s výkladem obsahu stanov bytového družstva (zpochybňuje správnost
skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování), dovolatel uplatnil
jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám
řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu