26 Cdo 938/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce Bytového družstva Ch. 4, zastoupeného obecným zmocněncem Ing.
V. P., proti žalované E. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu a o určení,
že žalovaná je nájemkyní bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 13 C 426/98, 13 C 481/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. března 2004, č. j. 39 Co 382/2003-103, ve spojení s
usnesením ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co 382/2003-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze
dne 3. ledna 2001, č. j. 13 C 426/98, 13 C 481/98-38, zamítl žalobu, aby
žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od
právní moci rozsudku „byt č. 46, I. kategorie, o velikosti 0+1 s příslušenstvím
v sedmém podlaží domu čp. 2893 v P. v ulici Ch. č. 4“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“), a vyhověl žalobě na určení, že žalovaná je nájemkyní
předmětného bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním
poplatku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28.
dubna 2003, č. j. 39 Co 432/02-66, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. června 2003, č.
j. 13 C 426/98, 13 C 481/98-82, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od
právní moci rozsudku, a znovu vyhověl žalobě na určení, že žalovaná je
nájemkyní bytu; rozhodl rovněž o nákladech řízení účastníků a o soudním
poplatku.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 18. října 1989 přidělen babičce žalované
E. E., že dne 18. října 1989 byla uzavřena rovněž dohoda o užívání bytu, že
žalovaná žila v předmětném bytě se svou babičkou od roku 1993, že v tomto roce
se zde přihlásila k trvalému pobytu a nastěhovala si tam své věci (oblečení,
knížky apod.), že o babičku pečovala, a to i se svou matkou, že hradila spolu s
babičkou nájemné, že snídaně a večeře měla společné s babičkou a obědy měla
babička zajištěny v jídelně pro důchodce a později prostřednictvím pečovatelské
služby, že od 24. května 1997 až do své smrti dne 16. listopadu 1997 byla
babička hospitalizována v psychiatrické léčebně a že žalovaná v bytě bydlela i
v době hospitalizace babičky a bydlí tam i po jejím úmrtí. Dále zjistil, že dne
22. října 1994 se žalovaná provdala za J. M., že z tohoto manželství se
narodily dvě děti, že již po narození prvního dítěte se situace v manželství
žalované zhoršila, že o vánocích 1995 došlo k úplnému rozvratu tohoto vztahu,
že manžel žalované původně bydlel u svých rodičů a dne 4. dubna 1996 uzavřel
smlouvu o nájmu bytu v P. – J. (dále jen „byt v P.“) a že žalovaná se do bytu v
P. nikdy nenastěhovala a i nadále bydlela v předmětném bytě. Vzal rovněž za
prokázáno, že děti vychovávala žalovaná u svých rodičů, že na noc se vracela do
předmětného bytu a ráno opět odjížděla zpět k rodičům, kde se věnovala dětem.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná
splnila předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti,
neboť „prokázala, že obě děti vychovávala přes den u svých rodičů, přičemž
večer odjížděla ke své babičce do předmětného bytu, kde s ní žila ve společné
domácnosti“. Dále rovněž dovodil, že – z důvodů tam uvedených – byl naplněn i
předpoklad neexistence vlastního bytu. Poté uzavřel, že na žalovanou přešlo
právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí její babičky (dále jen
„obč. zák.“).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co
252/2001-97, ve spojení s usnesením ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co
382/2003-118, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě na vyklizení bytu vyhověl a zamítl žalobu na určení, že žalovaná je
nájemkyní předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud především dovodil, že i v případech přechodu nájmu bytu podle §
706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití s nájemkyní v bytě mělo
charakter trvalosti a že v daném případě by mohlo jít o trvalé soužití žalované
a její babičky, jestliže „žalovaná v den babiččiny smrti měla v úmyslu žít
společně s babičkou v jejím bytě trvale … úmysl žít trvale v bytě, ale bez
babičky, nestačí, ani občasné návštěvy za účelem výpomoci nemocné babičce
nesplňují znaky vedení společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák.“ Uvedl, že
při posuzování předpokladu žití žalované s nájemkyní bytu v den její smrti ve
společné domácnosti (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.) vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a „dokazování ještě doplnil výslechem
žalované …“, z něhož mimo jiné vyplynulo, že žalovaná sice bydlela v bytě s
babičkou, avšak odtud odjížděla ke svým rodičům, kde měla dvě nezletilé děti
narozené v létech 1995 a 1996, prakticky denně se po sedmnácté hodině vracela
do předmětného bytu, prádlo prala v bytě u babičky a větší prádlo vozila ke své
matce, protože v předmětném bytě nebyla za života babičky pračka (a ani
lednička), babička byt zanášela odpadky, žalovaná v bytě spala na matraci na
zemi, kde si udělala místo mezi odpadky, někdy přespala i v bytě u rodičů, i v
současné době žije v předmětném bytě bez pračky a ledničky, z tohoto důvodu tam
s ní nemohou být její děti a občas i s dětmi pobývá v bytě v P., není-li tam
její manžel. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, tj. na základě
skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zohlednění toho, co vyplynulo z
doplňujícího výslechu samotné žalované v odvolacím řízení, nelze podle
odvolacího soudu dovodit, že by žalovaná skutečně vedla se svou babičkou
společnou domácnost v den její smrti s úmyslem žít s ní takto
trvale (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Podle
názoru odvolacího soudu nelze totiž „akceptovat, že by žalovaná měla v úmyslu
žít trvale s babičkou v bytě zaneseném odpadky, v bytě bez lednice a bez pračky
za situace, kdy měla dvě nezletilé děti a nepochybně měla v úmyslu žít trvale
též se svými dětmi … To, že žalovaná babičce připravovala jídlo, že jí s tím
pomáhala též její matka … svědčí pouze o tom, že žalovaná o babičku pečovala,
nikoli již o tom, že s ní trvale žila“. Poté odvolací soud konstatoval, že se
již nezabýval otázkou naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu, neboť
není-li naplněn jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění
dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., tj.
předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, je
nerozhodné, že je popřípadě naplněn předpoklad druhý (předpoklad neexistence
vlastního bytu). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že ve
smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. právo nájmu bytu na žalovanou
nepřešlo, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl a zamítl žalobu na určení,
že žalovaná je nájemkyní bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že
ačkoliv zdůraznil, že při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v
den její smrti ve společné domácnosti vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, ve skutečnosti se od něj zásadně odchýlil v důsledku
odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, které však – v
rozporu s ustanovením § 213 o.s.ř. – sám neprovedl (neopakoval). Podle žalované
je nepřípustné, aby odvolací soud na základě pouhého doplňujícího výslechu
účastníka řízení, tj. nejslabšího důkazního prostředku, přehodnotil důkazy,
které sám neprovedl. Zde odkázala na publikaci Občanský soudní řád – komentář,
5. vydání 2001, vydanou nakladatelstvím C.H.BECK – § 213 o.s.ř. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. března 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). a je jím napaden
rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka ve skutečnosti existenci posléze uvedené vady namítla (její
dovolací námitky lze – s přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2
o.s.ř./ – podřadit právě pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.) a je nerozhodné, že ohledně dovolacích důvodů v dovolání odkázala na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení
postiženo vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Podle § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále opět jen „o.s.ř.“), odvolací
soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový
stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v
důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně.
Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v
závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání
výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně
(a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování
irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými
důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z
roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z
provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná žila v předmětném bytě se
svou babičkou od roku 1993, že v tomto roce se zde přihlásila k trvalému pobytu
a nastěhovala si tam své věci (oblečení, knížky apod.), že o babičku pečovala,
a to i se svou matkou, že hradila spolu s babičkou nájemné, že dne 22. října
1994 se provdala za J. M., že z tohoto manželství se narodily dvě děti, že již
po narození prvního dítěte se situace v manželství žalované zhoršila, že o
vánocích 1995 došlo k úplnému rozvratu tohoto svazku, že děti žalovaná
vychovávala u svých rodičů, že na noc se vracela do předmětného bytu a ráno
opět odjížděla zpět k rodičům, kde se věnovala dětem, že její babička byla od
24. května 1997 až do své smrti dne 16. listopadu 1997 hospitalizována v
psychiatrické léčebně a že žalovaná v bytě bydlela i v době hospitalizace
babičky a bydlí tam i po jejím úmrtí. Žalovaná se proto mylně domnívá, že
odvolací soud vyšel – při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v
den její smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč.
zák. – z jiného skutkového stavu věci než soud prvního stupně (v důsledku
jiného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám
opakoval, popřípadě dokazování doplnil). Nelze však přehlédnout, že na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy ohledně této otázky
rozdílné právní závěry. Soud prvního stupně totiž dovodil, že žalovaná splnila
předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, neboť
„prokázala, že obě děti vychovávala přes den u svých rodičů, přičemž večer
odjížděla ke své babičce do předmětného bytu, kde s ní žila ve společné
domácnosti“. Naproti tomu odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – z
tohoto skutkového zjištění (po zohlednění toho, co samotná žalovaná uvedla ve
svém doplňujícím výslechu v odvolacím řízení) dovodil, že z takto zjištěného
skutkového stavu nemůže vyplynout závěr, že žalovaná skutečně vedla se svou
babičkou společnou domácnost v den její smrti s úmyslem žít s ní takto
trvale (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.), a proto
uzavřel, že právo nájmu bytu na žalovanou ve smyslu § 706 odst. 1 věty první
obč. zák. nepřešlo. Je zřejmé, že soudy obou stupňů na shodně zjištěný skutkový
stav, doplněný o zjištění čerpaná z výslechu žalované před odvolacím soudem,
učinily rozdílné právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Z
toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.,
konkretizovaný dovolacími námitkami žalované, nebyl uplatněn opodstatněně.
Jiné vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z
obsahu spisu nevyplynuly.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalované prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu