26 Cdo 938/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně H. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o 163.040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 14/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 15 Co 366/2021-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 366/2021-108, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 25. 8. 2021, č. j. 14 C 14/2020-87, tak, že žalobu o zaplacení částky 163.040 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené) nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. nebo jeho části.
Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se však v textu dovolání nenachází a nelze je zjistit ani z celého jeho obsahu. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu