26 Cdo 948/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobců A) Ing. M. M., a B) J. J., obou zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) Z. H. a 2) V. H., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11
C 186/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
října 2000, č. j. 11 Co 154/2000-37, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2000, č. j. 11 Co
154/2000-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. listopadu 1999,
č. j. 11 C 186/99-11, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 11. 1999, č. j. 11 C
186/99-11, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobcům předat dům č. p. 462
v P. – K., V. ulice 3 (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) do třiceti dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č. j.
11 Co 154/2000-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „povinnost
žalovaných k vyklizení domu č. p. 462 v P. – K., V. 3 se váže na zajištění
náhradního bytu, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za prokázáno, že se žalobci –
poté, co pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 1994,
sp. zn. 25 C 110/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.
3. 1995, sp. zn. 17 Co 34/95, byla žalovaným uložena povinnost uzavřít
se žalobci dohodu o vydání předmětného domu - stali opět vlastníky tohoto
domu; právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí
nastaly 16. 11. 1995. Na základě toho dovodily, že žalovaní užívají předmětný
dům ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu, a shledaly žalobu podle § 126
obč. zák. důvodnou. Zatímco soud prvního stupně bez bližšího zdůvodnění uložil
žalovaným předmětný byt vyklidit ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku,
odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení je nutno
vázat na zajištění bytové náhrady. Poukázal přitom na to, že si žalovaní
předmětný byt koupili v roce 1986 pro účely bydlení, že v něm od roku 1987
bydlí (se svými dvěma syny a s otcem žalovaného), že nemají jinou nemovitost
ani byt, a že si je nemohou s vzhledem ke svým majetkovým poměrům opatřit.
Žalobci pak hodlají předmětný dům přestavět pro potřeby bydlení a podnikání své
rodiny, tedy potřebují jej pro sebe. Na základě toho odvolací soud dovodil,
že je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat ustanovení o zániku nájmu
bytu, jak je upraven v § 710 a násl. obč. zák., neboť jde o vyklizení
prostor k bydlení, a že se „jedná analogicky o případ uvedený v § 711 odst. 1
písm. a) obč. zák., a pak dle § 712 odst. 2 obč. zák. věta druhá mají žalobci
(míněno zřejmě žalovaní) právo na zde uvedený náhradní byt“. O takovém právu
žalovaných (uvedl dále odvolací soud) nemůže být sporu, neboť jejich
(předchozí) právo nemovitosti užívat vyplývalo z práva vlastnického.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ a „§ 237
odst. 3 o. s. ř.“; za otázku zásadního právního významu označili otázku, „zda
je možno použít analogii zákona způsobem, jakým to učinil odvolací soud“.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě je možno použít
analogii zákona, a v této souvislosti namítají, že „dům nelze považovat za
byt“, a že v domě je řada nebytových prostor. Odvolacímu soudu dále vytýkají,
že se nezabýval touto okolností, ani tím, že žalovaní odmítají žalobce vpustit
do domu, a že jim neplatí za jeho užívání. Dovolatelé uvádějí, že „pokud by
byla použita analogie § 853, ust. § 711 obč. zákoníku, pak není možno použít
analogii pouze k § 711 odst. 1 písm. a), nýbrž je třeba aplikovat i § 711 odst.
1 písm. d) OZ“; v této souvislosti poukazují i na to, že žalovaní nejméně od
roku 1995 (kdy byl znám výsledek soudního řízení) věděli, že došlo k obnovení
vlastnického práva žalobců. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen, a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením
věci odvolacím soudem, připustili, že neplatili žalobcům za užívání předmětného
domu, že jej však na svoje náklady zhodnotili, vyvraceli dovolací námitku a
aplikaci § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a navrhli, aby dovolání bylo
odmítnuto. V doplňujícím vyjádření k dovolání žalovaní zpochybňovali vlastnické
právo žalobců k předmětnému domu, a obsáhle rozebírali okolnosti, za kterých
předmětný dům nabyli, jakož i svoje rodinné poměry.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4.
10. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o. s. ř. (nikoliv jak mylně dovozují dovolatelé z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2001), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání se
ovšem omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byla
povinnost žalovaných (na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně) vázána na
zajištění náhradního bytu. Ve výroku o samotné povinnosti k vyklizení se
rozsudky soudů obou stupňů shodují, a proto je v této části rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem potvrzujícím. Ostatně dovolatelé v uvedeném rozsahu rozsudek
odvolacího soudu nenapadají a jejich námitky se týkají toliko podmínek k
vyklizení.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově
vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo tzv. jinou vadou řízení (§ 241 odst. 3
písm. b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených
vad došlo.
I když dovolatelé výslovně neoznačují uplatněný dovolací důvod, posuzováno dle
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), je dovolání podáno z důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde obecně
tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný
právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze
skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že povinnost žalovaných
k vyklizení předmětného domu lze za analogického (§ 853 obč. zák.) použití
ustanovení § 711 odst. 1 písm.a) a § 712 odst. 2 věty první obč. zák. vázat na
zajištění náhradního bytu, v posléze citovaném ustanovení specifikovaného.
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1994, pod pořadovým číslem 35, byl vysloven názor, že při pozbytí práva užívat
byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického
(spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako
ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§ 853 obč. zák.)
ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712
obč. zák.) při zániku práva užívat byt. I v těchto případech (jak vyplývá z
odůvodnění citovaného rozhodnutí) je však třeba zabývat se tím, zda nejsou dány
důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny
předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní názor
vyplývá dále např. i z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 22, z rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/1999, a ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 26
Cdo 151/2003, a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5)
je přitom ustálena v názoru, že při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se
vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k
vyklizení ukládána.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že při pozbytí vlastnického práva
žalovaných k předmětnému domu je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat
ustanovení občanského zákoníku upravující zánik práva nájmu – ustanovení § 710
a násl. obč. zák. I když výchozí úvaha odvolacího soudu o přípustnosti
analogie odpovídá výše citované judikatuře, nelze mu přisvědčit, pokud tuto
analogii vztáhl i na ustanovení občanského zákoníku upravující zánik nájmu
bytu, neboť v souzené věci již žalovaným žádné (ani nájemní) právo k
předmětnému domu (bytu, v něm se nacházejícímu) nesvědčilo. Byť odvolací soud
správně vycházel při posouzení nároku žalovaných na formu bytové náhrady z
ustanovení § 712 obč. zák., opomenul v rámci právního posouzení tohoto nároku
okolnosti významné z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., přestože tyto
okolnosti byly v řízení tvrzeny (prokázány), jako např. okolnost, že
žalovaní ani poté, co byly definitivně vyřešeny vlastnické vztahy k předmětnému
domu, nečinili kroky k řešení své bytové situace, neplatili žalobcům za užívání
předmětného domu, a odmítali je do domu vpustit; přihlédl přitom toliko k
okolnostem na straně žalovaných (k jejich majetkovým poměrům), které zohlednil
v jejich prospěch, a nikoliv též k okolnostem na straně žalobců. Právní
posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. napadený
rozsudek zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se při uložení
vyklizovací povinnosti žalovaným vůbec otázkou bytové náhrady nezabýval), bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu