26 Cdo 955/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Hany Müllerové v
právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J.
J. a 2) Š. J., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 10.447,- Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 24.647,50,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 246/99, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října
2001, č. j. 23 Co 298/2001-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
nákladech dovolacího řízení částku 2.525,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 10.447,- Kč,
představující poplatek z prodlení v souvislosti s pozdní úhradou nájemného v
celkové částce 14.647,50,- Kč, a dále 12 % úroku z prodlení z částky 10.447,-
Kč.
V průběhu řízení se žalovaní vzájemným návrhem po žalobkyni domáhali
zaplacení částky 14.647,50,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že
uvedenou částku žalobkyni zaplatili v souvislosti se zvýšením nájemného, které
podle nich nebylo oprávněné. Současně vzájemným návrhem uplatnili proti
žalobkyni zaplacení částky 10.000,- Kč, představující jimi vynaložené náklady
na zhodnocení bytu.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně)
rozsudkem ze dne 29. ledna 2001, č. j. 9 C 246/99-83, ve výroku I. řízení v
části týkající se zaplacení 12 % úroku z prodlení z částky 10.447,- Kč zastavil
(žalobkyně v této části vzala žalobu zpět), ve výroku II. uložil žalovaným
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 10.447,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. zamítl vzájemný návrh, aby
žalobkyni byla uložena povinnost žalovaným zaplatit částku 24.647,50,- Kč s
příslušenstvím, a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
vzal za prokázáno, že žalovaní byli v prodlení s placením části nájemného za
měsíce červenec 1997 až červen 1998 (6079 dnů z částky 456,50,- Kč) a za měsíce
srpen 1998 až květen 1999 (1724 dnů z částky 817,50,- Kč). Žalobou uplatněný
nárok žalobkyně shledal v souladu s § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“) a s nařízením vlády
č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení
podle občanského zákoníku. Naopak nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení v
částce 14.647,50,- Kč, uplatněnému žalovanými ve vzájemném návrhu, nevyhověl s
vysloveným závěrem, že uvedená částka byla žalovanými žalobkyni zaplacena v
souvislosti se zvýšením nájemného, které bylo řádně a včas oznámeno v souladu s
§ 13 vyhlášky č. 176/1993 Sb., a žalobkyni tak přijetím těchto plateb
bezdůvodné obohacení nevzniklo. Stejně tak nevyhověl vzájemnému návrhu v části
týkající se nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč za zhodnocení bytu v
souvislosti s pořízením výbavy bytu (vany, vodovodní baterie, obkladů) a
drobnými rekonstrukcemi bytu (rozvod vody, komín pro plynový průtokový ohřívač)
s odůvodněním, že uplatněný nárok není v souladu s příslušnou právní úpravou (§
667 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 17. října 2001, č. j. 23 Co 298/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v zamítavém výroku o vzájemném návrhu
potvrdil; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně učiněnými při rozhodování o
věci samé.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním.
V něm v prvé řadě uvedli, že v dané věci sice bylo rozhodováno o třech
samostatných nárocích, z nichž ani jeden nepřesáhl částku 20.000,- Kč, avšak
dovolání není podle nich nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), neboť poplatky z prodlení v částce 10.447,- Kč, požadované žalobkyní v
souvislosti s pozdní úhradou nájemného, úzce souvisí s jimi požadovanou částkou
14.647,50,- Kč bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání dovolatelé opřeli o
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a odvolacímu soudu vytkli, že odvolací řízení
je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(dovolací důvod podle § 241a odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §
241a odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Dále obsáhle rozvedli vlastní verzi hodnocení
jednotlivých důkazů, vyjadřili se ke skutkové stránce věci a k právním závěrům,
zaujatým odvolacím soudem. Navrhli, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nesplňuje
podmínku přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., a
ani podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Z dovolání podle ní nevyplývá, v čem
dovolatelé spatřují zásadní právní význam, a jejich výtky navíc směřují proti
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Dovolání není přípustné i z toho důvodu
(uvádí dále žalobkyně), že jednotlivá peněžitá plnění nepřesahují částku
20.000,- Kč, přičemž je bez významu, že ve svém součtu uvedenou částku
převyšují. Dovolacímu soudu navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost,
případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté,
co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými –
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není podle § 237 odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč.
V posuzované věci dovolatelé napadají dovoláním rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto
o povinnosti zaplatit částku 10.447,- Kč (poplatek z prodlení), a jímž byl
zamítnut vzájemný návrh na zaplacení částek 14.647,50,- Kč (bezdůvodné
obohacení) a 10.000,- Kč (náhrada nákladů za zhodnocení bytu). Přípustnost
dovolání je třeba s přihlédnutím k tomu, že jde o tři samostatné nároky s
odlišným skutkovým základem, posuzovat ohledně každého jednotlivého nároku
zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení (případně i
vzájemným návrhem) a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo
735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 16/98, pod poř. č.
113, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2
Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1/2000, pod poř.
č. 9). Jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků nepřesahuje limitní
částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vzhledem k § 237 odst. 2 písm. a/
o. s. ř. vyloučena. Okolnost, že souhrn jednotlivých plnění uvedenou částku
přesahuje, nemá žádný vliv na učiněný závěr. Námitku dovolatelů, že poplatek z
prodlení úzce souvisí s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, dovolací soud
shledal nepřípadnou, neboť poplatek z prodlení, který je příslušenstvím
nájemného, se stal samostatným předmětem tohoto řízení. I kdyby však tvořil
příslušenství nároku uplatněného dovolateli, nebylo by možno k němu přihlížet
při posouzení toho, zda peněžité plnění převyšuje ve smyslu § 237 odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. částku 20.000,- Kč (srovnej rozhodnutí publikované pod R 62/98
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska
uplatněných dovolacích námitek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované k náhradě
nákladů, které žalobkyni v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 2.450,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst.
3 a s § 17 odst. 1 písm. a/, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1, § 16
odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a z
paušální částky náhrad ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb). Celková výše náhrady nákladů dovolacího
řízení, kterou jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni,
činí částku 2.525,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné soudní
rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu