26 Cdo 96/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. M. a
2) M. M., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 12/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2002, č. j. 17
Co 265/2002-110, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.
září 2002, č. j. 17 Co 265/2002-110, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Náchodě ze dne 24. ledna 2002, č. j. 5 C 12/2000-84, ve spojení s
usnesením ze dne 30. dubna 2002, čj. 5 C 12/2000, ve výroku, jímž byla žalobci
uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady stěhování ve výši 25.000,-Kč do
tří dnů po vyklizení bytu, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalobce odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a
nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,-Kč, k rukám
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1.
2002, č. j. 5 C 12/2000-84, ve spojení s usnesením ze dne 30. 4. 2002, č. j. 5
C 12/2000-95 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 6. 4. 2000, č. j. 5 C
12/2000-38, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 9. 2000, č. j. 17 Co 320/2000-54), přivolil k výpovědi z
nájmu žalovaných k „bytu č. 05, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v
5. podlaží domu č. p. 113 v N., N. K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil
že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným
povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního
bytu, a žalobci uložil zaplatit žalovaným náklady stěhování ve výši 25.000,- Kč
do tří dnů po vyklizení bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně shledal, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
(potřeba předmětného bytu pro sestru žalobce M. P.), uplatněný ve výpovědi,
dané žalobcem (vlastníkem domu, v němž se byt nachází) žalovaným, je naplněn;
současně (s poukazem na závazný právní názor, vyslovený ve shora citovaném
zrušujícím usnesení odvolacího soudu) dovodil, že výkon práva žalobce dát
žalovaným výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), a na základě toho žalobě vyhověl. Soud prvního stupně dospěl dále k
závěru, že v dané věci jde o případ, který má na mysli ustanovení § 711 odst. 3
obč. zák., tj. o případ, kdy je dán důvod pro uložení povinnosti žalobci
nahradit žalovaným stěhovací náklady. V této souvislosti zohlednil okolnost,
že žalobce již předtím dal žalovaným výpověď z nájmu k jinému bytu v témže
domě, a že takto uvolněný byt nevyužil k účelu, pro který soud k výpovědi z
nájmu přivolil, tj. pro svoji potřebu bydlení. Žalovaní se do předmětného bytu
nastěhovali jako do bytu náhradního, zajištěného jim žalobcem, a náklady
spojené se stěhováním si hradili sami; podle názoru soudu by proto bylo vůči
žalovaným nepřiměřeně tvrdé, aby ze svého platili též náklady opakovaného
stěhování, když ani v jednom případě nezavdali příčinu k výpovědi z nájmu bytu.
Současně s uložením povinnosti žalobci k zaplacení stěhovacích nákladů soud
prvního stupně stanovil i jejich výši; vycházel přitom z vyčíslení těchto
nákladů, provedeného (s přihlédnutím k množství a k velikosti bytového zařízení
žalovaných) dvěma stěhovacími firmami. Konkrétní výši těchto nákladů stanovil
jako „aritmetický průměr“ částek, vyčíslených těmito firmami, přičemž žalobci
uložil zaplatit je žalovaným do tří dnů poté, kdy vyklidí byt.
K odvolání žalobce – směřujícímu proti výroku o stěhovacích nákladech a
proti výroku o nákladech řízení – Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, č. j. 17 Co 265/2002- 110, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, který
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (§ 212 písm. d/ o. s.
ř.), se ztotožnil s jeho závěrem o existenci výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. a) obč. zák.; přisvědčil soudu prvního stupně i pokud rozhodl o
povinnosti žalobce nahradit žalovaným stěhovací náklady, a určil současně i
jejich výši. V této souvislosti odvolací soud zaujal názor, že text
ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák. („..náklady, jež určí“), je nutno vykládat
tak, že „náklady určí soud hned v konkrétní výši“, a to postupem podle § 136 o.
s. ř. Nárok na zaplacení stěhovacích výdajů (uvedl odvolací soud), které budou
muset žalovaní vynaložit v neznámém čase někdy v budoucnu, a u nichž není ani
jisté, že opravdu vzniknou, jsou nároky, které nelze zjistit vůbec. To ale
neznemožňuje (pokračoval odvolací soud), aby jejich výše nebyla určena, neboť
soud je určí podle své úvahy. Odvolací soud uzavřel, že založil-li v dané věci
soud prvního stupně svoji úvahu na důkazech listinami, jimiž vzal
za prokázanou výši stěhovacích nákladů (s přihlédnutím k poměrům
žalovaných), postupoval správně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvádí, že
rozsudek napadá „zejména pro to, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho
povinnosti zaplatit žalovaným 25.000.- Kč jako náklady stěhování“.
Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přičemž na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z rozdílnosti
právních názorů na otázku, kdy má soud rozhodnout o výši stěhovacích nákladů –
zda současně s rozhodnutím o povinnosti platit stěhovací náklady v řízení o
přivolení k výpovědi nebo později v samostatném řízení. Uvádí, že aplikace
ustanovení 136 (míněno zřejmě o. s. ř.) se mu „jeví jako zcela zcestná“, a to
„za situace, kdy není jisto, jaká bude cenová úroveň služeb stěhovacích firem v
době stěhování, jaký bude rozsah vybavení bytu žalovaných v době stěhování,
jakou měnou se bude za stěhování platit, zda se vůbec kdy žalovaní ze
stávajícího bytu odstěhují a zda jim tedy vzniknou nějaké stěhovací náklady“.
Dovolatel má zato, že „zákonodárce rozhodně nemohl mít na mysli“, že k určení
výše stěhovacích nákladů dojde jediným rozhodnutím (v souvislosti s přivolením
k výpovědi) a zpochybňuje takovýto postup námitkami, že skutečné stěhovací
náklady mohou být vyšší nebo nižší, příp. vůbec žádné (zajistí-li si žalovaní
stěhování svépomocí), a že žalovaní nejsou motivováni k tomu, aby si zajistili
stěhování s minimálními náklady, a aby jej nepoškodili. Dovozuje, že „zákon
rozhodně nevylučuje, aby mi (rozuměno žalobci) byla uložena jedním rozhodnutím
povinnost k placení stěhovacích nákladů v soudem určené lhůtě, počínající dnem,
kdy mi předloží doklady o jejich úhradě“, že tak soudy běžně postupují, a že
pokud by takto uloženou povinnost nesplnil, určil by soud konkrétní částku.
Jedině takovýmto postupem by dle názoru dovolatele byla zajištěna rovnost
účastníků. Dovolatel dále vznáší námitky proti výroku napadeného rozsudku, jímž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření poukázali na znění ustanovení §
711 odst. 3 obč. zák., jež nelze podle jejich názoru vyložit jinak, než jak to
učinil odvolací soud, vyvraceli argumenty dovolatele a navrhli, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval
přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
V dané věci byl dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání napaden potvrzující
rozsudek odvolacího soudu ve výroku o stěhovacích nákladech. Akcesorická povaha
tohoto výroku ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu nebrání tomu, aby ostatní části výroku nabyly právní moci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1246/97);
posouzení přípustnosti dovolání tudíž spojuje dovolací soud s tímto výrokem.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně ve svém rozsudku
ze dne 6. 4. 2000, č. j. 5 C 12/2000-38, zrušeném usnesením
odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2000, č. j. 17 Co 320/2000-54, o povinnosti k
zaplacení stěhovacích nákladů nerozhodoval, zamítl-li žalobu na přivolení k
výpovědi), zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro posouzení otázky, zda
soud v případě, přivolí-li k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v
ustanovení § 711 odst. 1 pod písmeny a), b), e) a f) obč. zák., a uloží-li
pronajímateli povinnost nahradit stěhovací náklady, určí současně konkrétní
výši těchto nákladů.
Právní úprava zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele je soustředěna v
ustanovení § 711 obč. zák. Uvedené ustanovení především výslovně vyjadřuje
zásadu, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, a
pouze z důvodů, taxativně stanovených zákonem. Dále vymezuje skutkové podstaty
jednotlivých výpovědních důvodů (vyjmenovaných pod písmeny a/ až i/ v
odstavci prvním), a v odstavci druhém upravuje právní následky, spojené se
zánikem nájemního vztahu (počátek běhu výpovědní lhůty, podmínky vyklizení
bytu), přičemž současně stanoví, co musí obsahovat soudní rozhodnutí o
přivolení k výpovědi. Na ustanovení odstavce prvního a druhého § 711 obč. zák.
navazuje ustanovení odstavce třetího, podle něhož, dojde-li k přivolení k
výpovědi z důvodů uvedených pod písmeny a), b), e) a f), může soud v
odůvodněných případech uložit pronajímateli povinnost nahradit nájemci
stěhovací náklady, jež určí. Již z tohoto systematického zařazení odstavce
třetího v rámci ustanovení § 711 obč. zák. je nutno dovodit, že o povinnosti k
náhradě stěhovacích nákladů rozhoduje soud v rozsudku, jímž přivoluje k
výpovědi pronajímatele z nájmu bytu. Ze znění zákona (srov. dikci: „…
povinnost nahradit ….stěhovací náklady, jež určí.“) přitom vyplývá, že soud
rozhoduje nejen o uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů, ale současně i o
jejich výši, neboť jiné „určení“ logicky nepřichází v úvahu.
V tomto ohledu není bez významu srovnání s předchozí právní úpravou rozhodování
o stěhovacích nákladech v souvislosti se zánikem užívacího práva k bytu. Podle
§ 184 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, soud
(zruší-li právo osobního užívání bytu ze zde uvedeného důvodu) může v
odůvodněných případech uložit organizaci povinnost nahradit uživateli stěhovací
náklady. Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14) přitom dovodila,
že rozhodnutí o náhradě stěhovacích nákladů bude obvykle jen rozhodnutím
vydaným ve formě výroku určovacího charakteru o existenci povinnosti organizace
nahradit stěhovací náklady. Argumentem pro uvedený názor bylo srovnání s právní
úpravou, obsaženou v ustanovení § 386 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení
ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Podle věty první posléze citovaného ustanovení (systematicky zařazeného v části
druhé, hlavě deváté, dílu druhém, pod marginální rubrikou „Chráněné nájmy“) v
případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba
pronajímatele, může soud na návrh nájemce při přivolení k výpovědi vyslovit,
že pronajímatel má nájemci po vyklizení předmětu nájmu nahradit zcela nebo
zčásti stěhovací náklady,….“). Stěhovací náklady určí soud podle volného
uvážení (věta druhá citovaného ustanovení). Právní praxe (srov. rozhodnutí
uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí československých soudů, ročník 1951, pod
pořadovým číslem 130, a ročník 1956, pod pořadovým číslem 8, dále: Rubeš, J. a
kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, Orbis 1959, str. 546) přitom
zastávala názor, že o povinnosti hradit stěhovací náklady a o jejich výši
rozhoduje soud již v rozsudku, jímž dává přivolení k výpovědi. „Takovému
postupu (uvádí se v díle citovaném na posledním místě) nevadí, že soudu nebude
známa přesná výše stěhovacích nákladů, neboť jejich výši stanoví soud volnou
úvahou….“.
K názoru, že za stávající právní úpravy soud rozhoduje o povinnosti hradit
stěhovací náklady i o jejich výši již v rozsudku, jímž přivoluje k výpovědi,
se přiklání i současná právní praxe (srov. Sekaninová, E.: K některým otázkám
skončení nájmu bytu z pohledu soudní praxe, Právní rozhledy č. 2/1994, str. 40,
Občanský zákoník, komentář, C.H.Beck, 8. vydání, 2003, str. 933, 934); byl
vysloven i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1246/97, a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
Se zřetelem k uvedenému lze tedy považovat právní posouzení věci odvolacím
soudem – co do výkladu ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák. – za správné.
Odvolací soud nepochybil, ani pokud dovodil, že výši těchto nákladů určí soud
postupem podle § 136 o. s. ř., podle něhož, lze-li výši nároků zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své
úvahy.
Určení výše nároku tímto způsobem není záležitostí volné úvahy nepodléhající
hodnocení. Základem úvahy podle § 136 o. s. ř. je zjištění takových
skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním
posouzení základních souvislostí (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.:
Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, C.H.Beck, str. 486).
V daných souvislostech půjde o zjištění takových skutečností, jež umožní určení
výše stěhovacích nákladů; mezi ně patří např. zjištění o množství bytového
zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby nájemce a příslušníků jeho
domácnosti, které by měly být v dané věci z vyklizovaného bytu stěhovány,
zjištění o umístění vyklizovaného bytu v domě (např. v jakém podlaží se
nachází, zda je v domě výtah), zjištění o velikosti obce, v níž se nachází
vyklizovaný byt (pro posouzení možné vzdálenosti bytu náhradního), zjištění o
cenách, jež (za zjištěných okolností) účtují firmy, které se stěhováním
zabývají, apod. Námitku dovolatele, že určení výše stěhovacích nákladů brání
okolnost, že v době rozhodování soudu není známa jejich přesná výše, nelze tedy
shledat opodstatněnou. Vzhledem k tomu, že zjištění, jež jsou podkladem pro
úvahu soudu ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. jsou předmětem dokazování,
nemůže být důvodná ani námitka, že by mohla být porušena rovnost účastníků
řízení.
Pro postup, kdy je výše stěhovacích nákladů určena již v rozhodnutí o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, svědčí též hledisko hospodárnosti (rychlosti)
vyřešení vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Pokud by se totiž rozhodnutí
soudu o stěhovacích nákladech mělo omezit toliko na určovací výrok o
povinnosti pronajímatele k jejich náhradě, odsouvalo by se stanovení jejich
výše do stadia případného dalšího soudního sporu, neuhradil-li by je
pronajímatel dobrovolně.
Pokud pak dovolatel namítá, že v mezidobí od soudního rozhodnutí do faktické
realizace vyklizení bytu, může dojít ke změně cenových relací, lze poukázat na
to, že obdobná situace nastává i při přisuzování náhrady škody na věci, kdy
soud může vycházet jen z ceny poškozené věci v době způsobení škody, a kdy
případné cenové výkyvy, k nimž případně do doby faktického plnění došlo, jdou
na vrub účastníků (srov. Občanský zákoník, komentář, C.H.Beck, 8. vydání 2003,
str. 934). Došlo-li by k výjimečné situaci (na niž dovolatel poukazuje), kdy
se nájemce přestěhuje bez vynaložení nákladů na stěhování, např. zrealizuje
stěhování sám (příp. za pomoci svých rodinných příslušníků), za použití
vlastního dopravního prostředku, nemůže jít tato okolnost ku prospěchu
pronajímatele, v jehož zájmu (srov. § 711 odst. 1 písm. a), b), e) a f) obč.
zák.) bylo přivoleno k výpovědi a následně došlo ke stěhování nájemce z bytu,
který by jinak mohl (nebýt výpovědi) užívat. Je-li pak splnění povinnosti k
zaplacení stěhovacích nákladů vázáno na vyklizení bytu nájemcem (jako tomu bylo
v souzené věci), nemůže obstát ani námitka, že soud ukládá tuto povinnost v
době, kdy není známo, zda tyto náklady vůbec vzniknou.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobce, směřující proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu o stěhovacích nákladech, není důvodné. Nejvyšší soud
proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
Dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení není přípustné.
Přípustnost dovolání proti tomuto výroku, jež má povahu usnesení, je nutno
posoudit podle ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Aplikace ustanovení § 237 o.
s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím
ve věci samé. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. pak nezakládají
přípustnost dovolání z toho důvodu, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi
tam vyjmenovanými usneseními. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto
rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, a § 151 odst. 2 o. s. ř. a procesně neúspěšnému
žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.950,- Kč
(§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 424/200 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 150,- Kč (§ 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní
rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu