26 Cdo 979/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. G., zast. advokátkou, proti žalované D. Š., o vyklizení bytu a uložení povinnosti jeho zpřístupnění a umožnění nerušeného užívání, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 229/99-117, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.10.2002, čj. 22 Co 38/2002-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.10.2002, čj. 22 Co 38/2002-130, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27.11.2001, čj. 8 C 229/99-117, v části výroku I., pokud jím žalobce doplnil žalobní petit tak, že žalovaná je povinna mu do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat klíče od bytu č. 8 v Ch., T. ul. 744, a ve výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, jinak rozsudek okresního soudu, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt č. 8 v Ch., T. ul. 744 a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, potvrdil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že dospěl k závěru, že žalobce jako jediný nájemce bytu č. 8 opustil v červnu 1996 tento byt s úmyslem se tam již nevrátit (§ 708 obč. zákoníku). V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobcem došlo k přechodu nájmu bytu na osoby, se kterými žalobce žil ve společné domácnosti (§ 706 odst. 1 obč. zákoníku). Těmito osobami jsou synové žalobce, nikoliv žalovaná, neboť žalobce a žalovaná uvedli, že od listopadu 1994 nevedli společnou domácnost ve smyslu ustanovení § 115 obč. zákoníku, i když žalobce přispíval na nájemné, ale jinak hospodařili odděleně. Žalobce s ohledem na to, že nájem bytu přešel na syny, není věcně aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu. Proto okresní soud správně žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.).
Podle odvolacího soudu dále okresní soud nepochybil, když odmítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zpřístupnění bytu a umožnění jeho nerušeného užívání, pokud žalobce ani na výzvu soudu žalobní petit nedoplnil; teprve v odvolání opravil žalobní petit tak, že se domáhal po žalované vydání klíčů od sporného bytu, nebránění ve vstupu do bytu a umožnění jeho nerušeného užívání. V části žaloby, jíž se žalobce domáhal vydání klíčů je podle odvolacího soudu petit určitý, ve zbývající části je žaloba nezpůsobilá k projednání pro neurčitost, protože není specifikováno, jakou činnost má žalovaná vykonat, popř. se zdržet.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo popsáno shora.
Dovoláním ze dne 6.1.2003 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to v potvrzujícím výroku odvolacího soudu (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vyklizení bytu č. 8). Přípustnost
dovolání je podle žalobce dána dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že byl jediným nájemcem podnikového bytu, který mu byl přidělen v roce 1981. Jediným nájemcem bytu zůstal i poté, kdy se pronajímatelem stalo město Ch.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že soud za trvalé opuštění domácnosti považoval opuštění bytu s ohledem na rozvodové řízení a zajištění pracovní příležitosti mimo dosah trvalého bydliště, s čímž nesouhlasí. Žalobce, jak o tom svědčil výslech jeho syna, do bytu jezdil, a to do doby než žalovaná vyměnila zámky a znemožnila mu přístup do bytu.
Podle dovolatele soud nesprávně posoudil i podmínku přechodu nájmu bytu na syny žalobce, neboť mladší syn byl po rozvodu manželství svěřen do výchovy a výživy matky (žalované), a proto nemohl se žalobcem vést společnou domácnost.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání a zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak to vyplývá ze spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání žalobce nejprve podle ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byla-li dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. V dovolání byl dovolatelem uplatněn dovolací důvod dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 15.5.2001, čj. 21 Co 210/2001-97, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21.11.2000, čj. 8 C 229/99-65, jímž tento soud mj. zamítl žalobu o vyklizení bytu č. 8, a to především z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, přičemž též vyslovil k některým otázkám svůj právní názor.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 27.11.2001, čj. 8 C 229/99-117, opět zamítl žalobu o vyklizení bytu č. 8.
Z toho je patrné, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně v pozdějším rozsudku v této věci nerozhodl jinak než v rozsudku dřívějším.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodováno rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání se podle uvedených ustanovení odvíjí od zásadního právního významu rozsudku po právní stránce, a proto dovolacím důvodem může být jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nelze tedy vytýkat např. nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání nesouhlasil s tím, jak odvolací soud posoudil otázku trvalého opuštění společné domácnosti z hlediska ustanovení § 115 a § 708 obč. zákoníku a s tím spojenou otázku přechodu nájmu bytu č. 8 na syny (§ 706 obč. zákoníku.
Pokud jde o otázku trvalého opuštění společné domácnosti je nutné konstatovat, že dovolatelova námitka nesprávnosti právního posouzení této otázky spočívá především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, a to zejména zjištění, zda dovolatel společnou domácnost opustil či nikoliv, a teprve poté jejího právního posouzení. Dovolací soud nemůže v dovolacím řízení skutkový základ sporu měnit. Na tvrzeném odlišném skutkovém základu věci nelze proto v této otázce dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť nejde o otázku právní.
Namítá-li dovolatel dále nesprávné právní posouzení podmínek pro přechod nájmu předmětného bytu na jeho syny podle ustanovení § 706 obč. zákoníku, je nutné poznamenat, že tuto právní otázku nelze považovat podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. za otázku zásadního právního významu, neboť jde o právní problematiku dovolacím soudem vyřešenou a v rozhodovací činnosti soudů judikaturou usměrněnou (viz např. R 34/1982, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, str. 200 a násl., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2001, sp.zn. 26 Co 1867/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp.zn. 26 Cdo 396/2001).
Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro to, aby mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 218 písm. b/ o.s.ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu