26 Cdo 988/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše, v právní věci
žalobce Stavebního bytového družstva R., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Z. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem
pod sp.zn. 10 C 431/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 1999 č.j. 9 Co 875/99- 42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 1999 č.j. 9 Co
875/99- 42 se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
náhradního ubytování. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
toto rozhodnutí odůvodnil především tím, že žalovaný byl pro neplacení
nájemného usnesením představenstva žalobce vyloučen z tohoto družstva, avšak i
poté žalovaný nadále dotčený byt užívá.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. prosince 1999 č.j. 9 Co
875/99 - 42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný se v minulosti stal nájemcem předmětného bytu a současně i členem
bytového družstva (t.j. v tomto případě žalobce). Protože však byl žalovaný z
družstva usnesením jeho představenstva ze dne 18. května 1998 vyloučen, zanikl
tím podle § 714 (v rozhodnutí nedopatřením uveden § 174) občanského zákoníku
(dále jen \"o.z.\") v jeho případě nájem dotčeného bytu. Odvolací soud však
současně přihlédl i ke zjištění, že žalovaný poté, co se stal nájemcem
dotčeného bytu a členem družstva, se dne 19. června 1992 oženil s H., nyní
provdanou K., se kterou žije ve společné domácnosti, a proti níž žaloba
nesměřuje. Těmto manželům vzniklo podle ustanovení § 704 o.z. právo společného
nájmu bytu (byť žalovaný zůstal výlučným členem bytového družstva). Proto podle
odvolacího soudu nemůže vyloučení žalovaného z družstva (jeho manželku) H. K.
práva nájmu bytu zbavit. Ta i po vyloučení žalovaného z družstva zůstává
nájemcem předmětného bytu a žalovaný byt užívá jako člen její domácnosti. Proto
odvolací soud neposoudil žalobu jako důvodnou.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 9. února 2000.
Proti zmiňovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 1. března 2000
včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odvolacímu soudu vytýká, že
jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovolatel se neztotožňuje s právními
závěry odvolacího soudu, pokud ze skutečnosti, že žalovaný byl jako jediný člen
družstva pro neplacení nájemného z družstva vyloučen, vyvozuje, že tím sice
zanikl jeho nájem bytu, avšak to se nikterak nedotklo práva nájmu manželky
žalovaného H. K., která tak zůstala jediným nájemcem dotčeného bytu (a žalovaný
tím užívá tento byt jako člen její domácnosti). Dovolatel připomíná, že právo
společného nájmu k družstevnímu bytu je jak k okamžiku vzniku, tak i po celou
dobu jeho trvání vázáno na členství alespoň jednoho z manželů v družstvu.
Dovolatel s odkazem na zákonnou úpravu dospívá k závěru, že v důsledku zániku
členství v družstvu toho z manželů, který byl jediným členem družstva,
nedochází k přeměně dosavadního společného nájmu manželů k družstevnímu bytu v
nájem bytu druhým z manželů. S ohledem na dovozovanou nesprávnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu proto dovolatel navrhl zrušení tohoto rozhodnutí a
vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle znění
občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241
odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst.
1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za
správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Ze znění ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však
dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237
o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí
přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel
ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř., stejně tak ani případ případné jiné vady řízení, neuvádí a ani z obsahu
spisu se žádné takové pochybení nepodává.
Zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce
družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna
bytová náhrada za podmínek stanovených v § 712 o.z. (§ 714 věta první a druhá
o.z.).
V posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozsudku bez bližšího
zdůvodnění a bez podřazení této úvahy pod určité zákonné ustanovení konstatuje,
že vzniklo-li oběma manželům ze zákona právo společného nájmu bytu, nemůže
vyloučení žalovaného z družstva jeho manželku H. K. zbavit práva nájmu s tím,
že paní K. se stala po tomto jeho vyloučení nájemcem sporem dotčeného bytu.
Tato úvaha není správná.
Je skutečností, že nájem bytu vzniká pouze z důvodů upravených zákonem. Za
základní způsob vzniku nájmu považuje občanský zákoník nájemní smlouvu. Nájem
bytu však může vzniknout též na základě zákona (ex lege), nastane-li určitá
právní skutečnost, s níž zákon vznik daného vztahu spojuje (srovnej § 704,§
706, § 707 a § 708 o.z.). Takto podle ustanovení § 704 odst. 2 o.z. vzniklo-li
před uzavřením manželství některému z manželů právo na uzavření smlouvy o nájmu
družstevního bytu, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením
manželství (byť jim takto současně nevznikne právo společného členství v
bytovém družstvu, jak k tomu dochází v případech, na něž dopadá ustanovení §
703 odst. 2 o.z.). Ze zmíněného ustanovení § 714 o.z. (ale např. i z ustanovení
§ 706 odst. 2 a § 707 odst. 2 o.z.) pak mimo jiné vyplývá, že trvání existence
práva nájmu družstevního bytu je mimo jiné též svázáno s existencí členství
nájemce v konkrétním bytovém družstvu. Nelze též přitom přehlédnout ani to, že
občanský zákoník neobsahuje pro případy, na něž dopadá ustanovení § 714 o.z. za
situace, kdy právo společného nájmu manželů k družstevnímu bytu vzniklo podle
ustanovení § 704 odst. 2 o.z., úpravu obdobnou úpravě obsažené v ustanovení §
706 násl. o.z. V těchto případech je proto třeba dovodit, že zánikem členství v
bytovém družstvu a s tím spojeným zánikem nájmu družstevního bytu jednoho z
manželů podle ustanovení § 714 o.z., tak současně zaniká právo společného nájmu
bytu manžely (v případě, že v té době existovalo), přičemž není dán ani zákonný
důvod přechodu nájmu družstevního bytu z tohoto důvodu na druhého z manželů,
neboť občanský zákoník takovouto možnost nepředpokládá.
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud vycházel z jiného právního názoru,
nelze z vyložených důvodů dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského
soudu v Ústí nad Labem pokládat za správné. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší
soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.). K projednání věci
nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu