26 Cdo 988/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré v právní věci žalobkyně A. K., zast. advokátem, proti žalovanému L. Ž.,
zast. advokátem, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 152/95, k dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co
610/2000-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co
610/2000-204, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 6. 2000, č. j.
14 C 152/95-184, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co 610/2000-204,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 6. 2000, č. j. 14
C 152/95-184, kterým tento soud „zrušil žalovanému právo nájmu družstevního
bytu č. 21 o velikosti 3 + kk v I. patře družstevního domu č. p. 2256 v ulici
T. v P. – H.“, dále určil, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva je
žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni
předat do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt, a nakonec rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje s právními
názory obsaženými v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, a to, že sporný
byt je bytem družstevním, že účastníkům svědčí právo nájmu předmětného bytu i
členství v družstvu, a to každému z nich samostatně, a dále, že věc je třeba
posuzovat pomocí analogie (§ 853 obč. zákoníku) s tím, že pro řešení dané
problematiky připadají v úvahu ustanovení § 705 odst. 2 a 3 a § 712 odst. 3,
věta druhá obč. zákoníku.
Dále odvolací soud v odůvodnění uvedl, že zákon ani ustálená judikatura na daný
případ nepamatuje, popř. jej neřešila, a právě proto je nutno věc posoudit
analogicky za použití § 853 obč. zákoníku. Soud prvního stupně proto
nepochybil, když postupoval podle ust. § 705 odst. 2, věta druhá obč. zákoníku
a právo nájmu žalovaného zrušil, vycházeje z toho, že mu svědčí oddělené právo;
správně také určil, že dalším nájemcem družstevního bytu, členem družstva, bude
žalobkyně a nepochybil, když vázal vyklizení bytu žalovaným na zajištění
náhradního bytu (§ 712 odst. 3 obč. zákoníku).
K námitkám žalovaného uvedeným v odvolání, týkajícím se procesního postupu
soudu prvního stupně (změně žalobního návrhu), odvolací soud uvedl, že nedošlo
k žádnému pochybení, popř. zkrácení procesních práv žalovaného, a formulace
žalobního petitu, upravená při posledním jednání za účasti žalovaného, i
rozhodnutí soudu odpovídá problematice daného sporu, tj. vyřešení právních
vztahů k bytu, o nichž se nájemci nemohli dohodnout; otázka členství žalovaného
nebyla předmětem rozhodnutí (sporu).
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání podle ust. § 239 odst. 1
o. s. ř., a to v zásadě k posouzení otázky, „jakým způsobem se mají řešit
právní vztahy k družstevnímu bytu za situace, kdy společným nájemcům tohoto
družstevního bytu, jakož i společným členům družstva svědčí samostatná práva“.
Dovoláním ze dne 2. 4. 2001 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím , že přípustnost dovolání je dána podle ust. §
239 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a
dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.
s. ř.), a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
V podrobnostech žalovaný v obsáhlém dovolání uvedl, že odvolací soud se věcí
zabýval již třikrát. Veškeré důvody a námitky již uvedl v odvoláních ze 4.
9. 1997, 26. 7. 1999 a naposledy v odvolání z 18. 10. 2000, na něž odkazuje.
Pokud jde o dovolací důvod dle ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., především
neodpovídá skutečnosti, že žalobkyni svědčí větší zásluhy o získání bytu,
neboť přidělení předmětného bytu předcházelo i uvolnění bytu matky žalovaného,
nejenom bytu žalobkyně. Bez vrácení bytu matky žalovaného by účastníci současný
byt nezískali. Dále soud opominul, že smlouvu o užívání bytu ze dne 1. 7. 1996
s Bytovým družstvem T. podepisoval pouze žalovaný a proto družstvo rozhodlo, že
uživatelem a nájemcem bytu je žalovaný. V těchto věcech jde o rozpor s
provedeným dokazováním.
V případě dovolacího důvodu dle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení) má dovolatel za to, že použitá analogie zákona je chybná (§
853 obč. zákoníku) a odkazuje na argumentaci uvedenou zejména v odvolání ze dne
18. 10. 2000. Zde žalovaný ve stručnosti uvedl, že právo nájmu a otázky s tím
spojené, zejména zánik nájmu, jsou v občanském zákoníku vyčerpávajícím způsobem
upraveny a otázky vlastnictví bytů upravuje zák. č. 72/1994 Sb. Analogické
použití § 705 odst. 2 obč. zákoníku nepřichází podle dovolatele v úvahu, neboť
zde se nejedná o společný nájem a členy družstva se účastníci stali cca 5 let
po rozvodu manželství.
Dále dovolatel namítá procesní nedostatky při změně žaloby a taktéž nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, že otázka členství žalovaného v družstvu nebyla
předmětem rozhodování, že bylo určeno, že žalobkyně bude užívat byt jako jediný
výlučný nájemce a člen družstva a má za to, že tato formulace by měla za
následek zrušení jeho členství v družstvu.
Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 12. 5. 2001 vyjádřila žalobkyně a navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl jako zcela nedůvodné. Zejména uvedla, že byla
zachována kontinuita nájmu od 1. 12. 1987, proto jsou nadbytečné nájemní
smlouvy z 15. 1. 1996 a 1. 7. 1996, neboť nabyvatel pronajaté věci vstupuje do
právního postavení pronajímatele.
Převodem vlastnictví bytu na Bytové družstvo T. (z Městské části P.) se změnil
charakter bytu na družstevní a družstevním bytem se stal až po rozvodu
manželství účastníků, a proto jim nemohlo vzniknout právo společného nájmu a
nadále každému z nich svědčilo samostatné právo nájmu. V daném případě je dána
pravomoc soudu k rozhodnutí a je přípustná analogie dle § 853 obč. zákoníku a
lze aplikovat ust. § 705 odst. 2, druhá věta obč. zákoníku, a to s
nutností vypořádání i členství v družstvu, což znamená zrušení členství v
družstvu.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 15. a 17. hlavy první, části dvanácté zák. č.
30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť i
odvolací soud v řízení postupoval podle dosavadních předpisů.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle
ust. § 239 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání se připouští k právním otázkám řešeným v
odvolacím rozhodnutí (dovolací důvod dle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Odvolací soud může výslovně vymezit přípustnost dovolání jen pro některou z
právních otázek řešených v rozhodnutí nebo ke všem otázkám (rozhodnutí je po
právní stránce zásadního významu), pak rozsah přezkoumání určuje dovolatel tím,
že v dovolání označí ty právní otázky, které zpochybňuje a napadá.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené nemůže zabývat, resp. dovoláním napadené
rozhodnutí přezkoumávat z důvodů jiných. Namítá-li proto dovolatel, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle ust. § 241
odst. 3 písm. c/ o. s. ž.), nelze se takovýmito námitkami za uvedené
přípustnosti dovolání zabývat.
Odvolací soud ve svém rozsudku vychází ze závěru, že sporný byt je bytem
družstevním, účastníkům svědčí právo nájmu tohoto bytu i členství v družstvu
každému samostatně a věc je nutné posuzovat pomocí analogie (§ 853 obč.
zákoníku) a v úvahu přichází použití ust. § 705 odst. 2 a 3 a § 712 odst. 3
druhá věta obč. zákoníku.
V dovolání žalovaný, pokud jde o dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm.
d/ o. s. ř., zejména uvedl, že nesouhlasí s použitím analogie zákona dle § 853
obč. zákoníku, neboť právo nájmu bytu a otázky s tím související jsou upraveny
v občanském zákoníku, vč. zániku nájmu. Analogická použití ust. § 705 odst. 2
obč. zákoníku nepřichází v úvahu, neboť se jedná o speciální úpravu po rozvodu
manželství a při existenci práva společného nájmu družstevního bytu. Bylo
prokázáno, že o společný nájem se nejedná, členy družstva se účastníci stali
cca 5 let po rozvodu manželství a podle dovolatele je nutné vycházet z ust. §
710 obč. zákoníku, který jednostranné zrušení práva nájmu nepřipouští. Dále
dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou vypořádání
členství v bytovém družstvu, neboť postup podle § 705 odst. 2 obč. zákoníku by
znamenal zrušení členství dovolatele v bytovém družstvu.
Ze skutkových zjištění soudu v předchozím řízení, která nebyla dovolatelem
zpochybněna a z nichž dovolací soud vychází, zejména vyplývá, že předmětný byt
měl v době přidělení charakter podnikového bytu. Rozhodnutí o přidělení tohoto
bytu vydal n. p. P., P. – K. dne 20. 11. 1987 a to pro L. a A. Ž. Dohoda o
užívání bytu byla uzavřena dne 1. 12. 1987.
V té době, v souladu s tehdy platným ust. § 182 obč. zákoníku, měl-li předmětný
byt povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a byl-li
oběma účastníkům přidělen, což nebylo v dovolání zpochybněno, nemohlo k tomuto
bytu vzniknout účastníkům právo společného užívání bytu manžely, ale vzniklo
jim, a to oběma, samostatné právo osobního užívání bytu (viz např. Občanský
zákoník – Komentář, díl I, Praha, Panorama 1987, str. 637). V té době se po
rozvodu manželství postupovalo analogicky podle § 496 obč. zákoníku a podle
okolností případu se využilo ust. § 187 odst. 1, popř. § 177 odst. 1
a 3 obč. zákoníku, ve znění účinném před 1. 1. 1992.
Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 509/1991 Sb., jímž se novelizoval
občanský zákoník, a to § 871 odst. 1 a 4 se mj. právo osobního užívání bytu k
1. 1. 1992 změnilo na nájem. Uvedené platí i v případě osobního užívání bytu
sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace, nesplňuje-li byt
kritéria stanovená zákonem (zák. č. 102/1992 Sb.) pro služební byty, jako je
tomu v posuzovaném případě (§ 871 odst. 4 obč. zákoníku ve znění účinném do 1.
1. 1992). Právo osobního užívání bytu účastníky se nemohlo v daném případě
změnit na společný nájem, neboť takto se mohlo změnit jen společné užívání bytu
či společné užívání bytu manžely (§ 871 odst. 1 obč. zákoníku); v daném případě
účastníkům svědčilo každému z nich samostatné právo osobního užívání bytu.
Z dalších skutkových zjištění vyplývá, že manželství L. a A. Ž. bylo ke dni 20.
7. 1991 rozvedeno (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 1991, č.
j. 14 C 105/91-15).
Smlouvou o převodu majetku, uzavřenou mezi s. p. V. s. P. a Městskou částí P.
– H. ze dne 31. 12. 1992 byl na Městskou část P. – H. mj. převeden dům č. p.
2256, v němž se nachází předmětný byt. Pro vysvětlení je třeba uvést, že n. p.
P. P. – K. sdružil finanční prostředky se s. p. V. s. P. na výstavbu
podnikových bytů a podle smlouvy o sdružení byl předmětný byt podnikovým bytem
n. p. P. P. – K. a celý dům byl majetkem s. p. V. s.
Na základě uvedeného převodu domu č. p. 2256 v T. ulici v P. vstoupila do práv
a povinností vyplývajících z nájemních vztahů Městská část P. – H., a to podle
ujednání ve smlouvě k 30. 12. 1992
Právním důsledkem změny v subjektu vlastníka bytového domu bylo zejména to, že
se změnila osoba pronajímatele, ale na nájem bytu účastníky tato změna vliv
neměla, stejně jako rozvod manželství účastníků v roce 1991.
Městská část P. – H. jako pronajímatel dále uzavřela s L. a. A. Ž. jako nájemci
nájemní smlouvu ze dne 15. 1. 1996 na předmětný byt. Odvolací soud zaujal
názor, že vzhledem k zachování kontinuity nájmu od 1. 12. 1987 je uvedená
smlouva nerozhodná a nadbytečná, aniž by tento názor blíže odůvodnil.
S tímto názorem se nelze bez dalšího ztotožnit a je zřejmé, že právní posouzení
tohoto skutkového zjištění je neúplné, neboť nebylo zejména posouzeno, zda se
uvedeným úkonem pouze měnila vzájemná práva a povinnosti (§ 516 obč. zákoníku)
nebo byl původní závazek (nájemní vztah) zrušen a nahrazen závazkem novým (§
570 obč. zákoníku), popř. s tím důsledkem, že na základě této nájemní smlouvy
vznikl společný nájem bytu (§ 700 obč. zákoníku).
Kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 5. 1996 mezi městem P. – Městskou částí P. –
H. jako prodávajícím a Bytovým družstvem T. 2251 – 2256 jako kupujícím byl do
vlastnictví kupujícího převedem mj. dům č. p. 2256, v němž se nachází předmětný
byt.
Bytové družstvo T. bylo vytvořeno z dosavadních nájemníků bytů v převáděných
domech. Účastníci řízení jsou od března 1996 členy uvedeného bytového družstva
se stejnými právy a povinnostmi.
V kupní smlouvě z 29. 5. 1996 je mj. uvedeno, že kupující vstupuje do veškerých
práv a závazků, které vyplývají z dosud uzavřených nájemních smluv s
oprávněnými nájemci bytů.
Z uvedeného je zřejmé, že došlo ke změně vlastnictví k pronajaté věci (domu
č. p. 2256) a novým nabyvatelem se stalo Bytové družstvo T. Předmětný byt se
tak stal bytem v majetku družstva.
V této souvislosti je třeba se zabývat tím, zda změna vlastnictví domu č. p.
2256 a pronajatého bytu měla vliv na nájemní vztah účastníků sporu.
Podle § 680 odst. 2 obč. zákoníku dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté
věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. Z toho vyplývá,
že změna subjektu na straně pronajimatele se nikterak nedotkla nájemního vztahu
účastníků k předmětnému bytu.
Tento závěr by event. mohl být dotčen posouzením smlouvy o užívání bytu ze dne
1. 7. 1996, uzavřené mezi Bytovým družstvem T. 2251 – 6 a účastníky řízení,
kterou i tak nepodepsala žalobkyně, pokud by např. tato smlouva nahradila
nájemní smlouvu z 15. 1. 1996, popř. smlouvy předchozí.
Dále je nezbytné poznamenat, že účelem založení zmíněného družstva nájemníky
domu je privatizace bytů (bytových jednotek) v něm se nacházejících podle zák.
č. 72/1994 Sb., ve znění novel, tedy získání bytů do vlastnictví. Tento postup
pak vyplývá z podmínek stanovených městem P. pro privatizaci bytového fondu.
Domáhá-li se žalobkyně za uvedené situace zrušení práva nájmu bytu č. 21 v domě
č. p. 2256, T. ul. v Praze 9 žalovaného, je nutné shodně s odvolacím soudem
konstatovat, že zákonem není takový případ upraven a ani neexistuje ustálená
judikatura.
V daném případě proto nezbývá než postupovat podle ust. § 853 obč. zákoníku,
podle něhož občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto
zákonem, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, které upravují
vztahy obsahem a účelem jim nejbližší (analogie zákona).
Odvolací soud, spolu se soudem prvního stupně, vycházel z toho, že
jde o družstevní charakter bytu, u něhož podle § 700 odst. 3 obč. zákoníku může
společný nájem vzniknout jen mezi manžely (účastníci byli rozvedeni v roce
1991), a proto pokládal za obsahem i účelem nejbližší ust. § 705 odst. 2 a 3
obč. zákoníku.
Dovolací soud je stejně jako odvolací soud toho názoru, že jde o družstevní
byt, a proto je obsahem a účelem v posuzovaném případě nejbližší ust. § 705
odst. 2 a 3 obč. zákoníku.
Posoudil-li odvolací soud, včetně soudu prvního stupně, věc s ohledem na ust.
§ 853 obč. zákoníku podle ust. § 705 odst. 2 a 3 obč. zákoníku, je nutné
konstatovat, že soudy aplikovaly správný právní předpis, a správně jej vyložily.
Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že nebyla úplně právně posouzena nájemní
smlouva z 15. 1. 1996, byl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. uplatněn důvodně, proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu a protože důvody, pro které byl uvedený
rozsudek zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude podle § 243 odst. 1,
posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu