Nejvyšší soud Usnesení občanské

26 Cdo 988/2015

ze dne 2015-06-16
ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.988.2015.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové

ve věci žalobce Bytového družstva Zborov I., se sídlem v Praze 10,

Černokostelecká 2198/53, IČO: 61861294, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou,

advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Křivá 2612/1, proti žalované L E O N A

R D, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8 – Libni, Sokolovská 1288/166, IČO:

49101455, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích

– městě, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení částky 1.813.152,55 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C

100/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 28. listopadu 2014, č. j. 12 Co 1478/2013-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)

proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2014, č.

j. 12 Co 1478/2013-161, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2.

zákona č. 93/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti

vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky),

pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání

lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v

ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Z

okolností, z nichž usuzoval na přípustnost dovolání, tedy nelze dovodit, že by

v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu

přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného

nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem

rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak. Ve vztahu k přípustnosti dovolání totiž pouze uvedl, že „dle

ust. § 237 o.s.ř. se žalovaná (správně zřejmě žalobce) domáhá, aby právní

otázka byla posouzena jinak, resp. v souladu s právním řádem České republiky“.

Takto formulovaná žádost však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o.s.ř.)

požadavku ad 4/, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla

(dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z

29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo

1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). V takovémto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud

dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru

odvolacího soudu (jak se mylně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního

názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí

(prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o

soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů).

Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak

(než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy

řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), a už

proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání.

Vzhledem k dalším dovolacím námitkám (týkajícím se zejména provádění a

posuzování důkazů odvolacím soudem, jakož i způsobu vedení řízení), nelze

rovněž přehlédnout, že vady řízení a skutkové námitky nejsou podle současné

právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a

contrario).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího

řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. června 2015

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu