26 Cdo 997/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované B. A. (dříve
L.), o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění
náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 464/98, o
dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
září 1999, č. j. 16 Co 311/99, 16 Co 312/99-19, takto:
I. Řízení o dovolání žalované se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č. j. 16 Co 311/99,
16 Co 312/99-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j.
16 Co 311/99, 16 Co 312/99-19, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 3. května 1999, č. j. 7 C 464/98-10, ve
znění usnesení ze dne 9. června 1999, č. j. 7 C 464/98-14, tak, že zamítl
žalobu na určení, že „povinnost žalované vyklidit byt č. 17 v domě č.p. 1768,
P. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), stanovená rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 295/93 ze dne 22.11.1993, není vázána na
zajištění náhradního bytu\", a zároveň žalobu na stanovení povinnosti žalované
„vyklidit tento byt do 15ti dnů poté, co jí bude poskytnuto přístřeší\", a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů dovodily, že byl - li žalované nájem bytu vypovězen a v
návaznosti na to jí byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění
náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na
zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž
důsledku by nebylo namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovanou. Soud
prvního stupně usoudil na změnu poměrů z toho, že žalovaná ani po skončení
nájemního poměru na základě přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení
nájemného, tedy z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"),
neplatila řádně nájemné (dluh na nájemném již činil „98.625,- Kč /bez
příslušenství/\"). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že bylo-li z důvodu
neplacení nájemného, tj. z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., již
přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nelze změnu poměrů spatřovat v dalším
neplacení nájemného po skončení nájemního poměru; změnu poměrů nelze však
budovat ani na domněnce, „že žalovaná nebude platit nájemné ani po zajištění
příslušné náhrady, která jí zatím náleží\", jak se o to podle názoru odvolacího
soudu pokouší žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání.
Žalobkyně je odůvodnila nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Prostřednictvím zmíněného
dovolacího důvodu namítla, že neplacení nájemného po skončení nájemního poměru
lze pokládat za změnu poměrů, byť bylo z důvodu neplacení nájemného, tedy z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., již přivoleno k výpovědi z nájmu
bytu. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo o charakteru bytové
náhrady pro žalovanou rozhodováno rovněž s přihlédnutím k tehdejší výši
dlužného nájemného a k přístupu žalované k úhradě dluhu. Jestliže se tyto
okolnosti od skončení nájemního poměru do zajištění přisouzené bytové náhrady,
tj. v době uvedené v § 712a obč. zák., významně změnily (dramatický nárůst
dluhu až na částku 150.000,- Kč bez příslušenství a „vše ignorující\" přístup
žalované), pak podle názoru žalobkyně lze připustit možnost změny v otázce
zmíněné bytové náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání, které sepsala sama (bez advokátního zastoupení), namítla,
že ačkoliv v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přislíbila úhradu
dluhu a požádala, „aby nájemní smlouva byla přepsána na jejího syna D. L.
(13.8.1971) …, není o tom zmínka\" v rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby
soud znovu vynesl rozsudek ve prospěch nájemní smlouvy jejího syna\".
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. září
1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Žalovaná vzala své dovolání do protokolu sepsaného u soudu prvního
stupně dne 29. května 2001 zpět.
Podle § 243b odst. 4 věty druhé o.s.ř. vezme - li dovolatel dovolání zcela
zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Vyplývá - li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez
dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) v důsledku zpětvzetí dovolání řízení o dovolání
žalované zastavil.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám
řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.),
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu
nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v řízení o dovolání žalobkyně o odpověď na
otázku, zda změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu
pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, lze dovodit z pokračujícího
neplacení nájemného ze strany žalované, jež má po přivolení k výpovědi z nájmu
bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (pro předcházející
neplacení nájemného) v předmětném bytě právo na bydlení.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky
založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu
1993, č. j. 7 C 295/93-8, jímž bylo v souvislosti s přivolením k výpovědi z
nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. mimo jiné
žalované uloženo byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po
zajištění náhradního bytu „o menší podlahové ploše\". Obsahem tohoto vztahu je
právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a
tomu odpovídající povinnost žalobkyně výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6
věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem
nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o
tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva
platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy
se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp.
zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle
ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k
vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování),
došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení
bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s
účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991
Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99,
uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny
poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění
určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že
dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době
rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s
vázaností na zajištění náhradního bytu, v daném případě „o menší podlahové ploše
\"). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §
159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností,
tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později
změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít,
příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Je ovšem třeba zdůraznit, že po
změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli
rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný
časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od
zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby
nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku
výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z
nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze - li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst.
5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší
(náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s
nezletilými dětmi a jsou pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. § 712
odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci
postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť v
daném případě z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Opačný
závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace
vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově
omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném případě další,
resp. pokračující) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná (srov.
odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 26
Cdo 1023/99, a je nerozhodné, že tam bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Dovodil - li tedy odvolací soud,
že na změnu poměrů nelze usoudit z pokračujícího neplacení nájemného žalovanou
po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z téhož důvodu, tj. z důvodu uvedeného v §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za
správné.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. R 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je
třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně
žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva
skutečně v rozporu s dobrými mravy je. I pro danou věc, byť v tomto řízení
nešlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák., jsou v principu využitelné právní závěry, které Nejvyšší
soud přijal v rozsudcích z 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v
sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a z 12. listopadu 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Nezaplatil - li nájemce bytu nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé
sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době
soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a
nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele,
který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými
mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této
situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98). Soud posuzuje
existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v
případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce
(§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po
doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda
přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.) - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2
Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v..r.
předseda senátu