26 Nd 211/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., rozhodl v právní věci žalobce K. s. m., o. s., zastoupeného advokátem,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, oddělení volební a
sdružování, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze
dne 12. 10. 2006, č. j. VS-6590/SDR/1-2006, takto:
I. Řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce podal dne 16. 11. 2006 u Nejvyššího soudu žalobu proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j.
VS-6590/SDR/1-2006, o rozpuštění občanského sdružení s názvem K. s. m. Týž den
podal – jak v žalobě upozornil – tutéž žalobu u Městského soudu v Praze. V
žalobě mimo jiné uvedl, že citované rozhodnutí mu bylo doručeno dne 16. 10.
2006, že v poučení o opravném prostředku žalovaný uvedl, že proti rozhodnutí
lze podat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení žalobu k Městskému soudu v Praze, že
však podle § 12 odst. 3 a 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je v
takovém případě možno podat opravný prostředek výlučně k Nejvyššímu soudu do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 občanského
soudního řádu – dále též jen „o.s.ř.“). Podle přesvědčení žalobce se řízení
vede podle občanského soudního řádu a nikoli podle soudního řádu správního
(dále též jen „s.ř.s.“), neboť ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb.
jako lex specialis má přednost před soudním řádem správním jako lex generalis.
Žalobce proto namítá věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze, z opatrnosti
zaslal žalobu oběma soudům ve třicetidenní lhůtě a navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozhodl o své příslušnosti podle § 104a odst. 4 o.s.ř. nebo aby Městský soud v
Praze sám rozhodl o své věcné nepříslušnosti a poté aby (příslušný) soud zrušil
napadené rozhodnutí žalovaného (z důvodů v žalobě podrobně rozvedených).
Nejvyšší soud vyzval žalovaného, aby se k otázce věcné příslušnosti
soudu k projednání žaloby vyjádřil, žalovaný však ve stanovené lhůtě svého
práva na vyjádření nevyužil.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je
dána jeho věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci.
Žalobci je třeba přisvědčit, že podle § 12 odst. 3 zákona č. 83/1990
Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č.
83/1990 Sb.“) zjistí-li ministerstvo (Ministerstvo vnitra – viz § 7 odst. 1
cit. zák.), že sdružení vyvíjí činnost, a/ která je vyhrazena politickým
stranám a politickým hnutím anebo organizacím sdružujícím občany k výdělečné
činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo víry v církvích a náboženských
společnostech (§ 1 odst. 3); b/ která porušuje zásady uvedené v § 3 odst. 1 a
2; c/ která je v rozporu s § 4 nebo § 5; neprodleně je na to upozorní a vyzve
je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti
pokračuje, ministerstvo je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat
opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České republiky. Podle odst. 4 téhož
ustanovení při přezkoumání rozhodnutí podle § 11 odst. 2 a § 12 odst. 3
postupuje soud podle ustanovení občanského soudního řádu o přezkoumání
rozhodnutí jiných orgánů. V poznámce pod čarou č. 3 k tomuto ustanovení je
odkazováno na § 244 – § 250 o.s.ř.
Současně je však třeba vzít v úvahu změny, k nimž došlo s účinností od
1. 1. 2003 v souvislosti s tzv. reformou správního soudnictví a s přijetím
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Podle § 129 odst. 1 s.ř.s. ve
věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o
opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté
hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. prosinci 2002, lze
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení
rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinak, žalobu podle části třetí
hlavy druhé dílu prvního (§ 65 – § 78) tohoto zákona, jsou-li splněny podmínky
tam stanovené. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, má podání žaloby odkladný
účinek. Citované ustanovení § 129 s.ř.s. spolu s čl. XXV bodu 1 zákona č.
151/2002 Sb. stanovilo, jak postupovat v případech, kdy zvláštní zákony nadále
obsahují ustanovení zakládající právo podat proti rozhodnutí správního orgánu
opravný prostředek k soudu. Tato přechodná ustanovení nepřímou novelizací
založila právo podat v takových věcech buď žalobu podle části třetí hlavy druhé
dílu prvního s.ř.s., nebo žalobu podle nové páté části o.s.ř.; dělícím
kritériem je to, zda správní orgán rozhodoval o subjektivním veřejném právu
nebo ve věci soukromoprávní (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle
zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 9. 2006, č.j. Konf 16/2006-37, uveřejněné v
časopise Bulletin advokacie, ročník 2007, č. 1, str. 48).
Z uvedeného vyplývá, že zákon č. 150/2002 Sb. nepřímo novelizoval zákon
č. 83/1990 Sb., a mezi těmito dvěma zákony není tedy vztah zákona obecného (lex
generalis) a zákona zvláštního (lex specialis), nýbrž zákona pozdějšího (lex
posterior), který se použije namísto zákona dřívějšího (lex prior).
Není pochyb o tom, že žalobou občanského sdružení proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra o rozpuštění tohoto občanského sdružení, se zahajuje
řízení, v němž se právní subjekt v podřízeném postavení brání vrchnostenskému
aktu orgánu veřejné moci vydanému při výkonu jeho pravomoci v oblasti veřejné
správy, jde tedy o věc podřaditelnou ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a § 65
odst. 1 s.ř.s. (žaloba proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy
orgánem moci výkonné), k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou příslušné soudy
ve správním soudnictví a nikoli soudy v řízení občanskoprávním. K řízení o
takové žalobě je věcně příslušný krajský soud (§ 7 odst. 1 s.ř.s.) a místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal
rozhodnutí v posledním stupni (§ 7 odst. 2 s.ř.s.), v daném případě Městský
soud v Praze, v jehož obvodu je sídlo Ministerstva vnitra.
O nepoužitelnosti ustanovení § 12 odst. 3 a 4 zákona č. 83/1990 Sb.
svědčí i okolnost, že občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2003
neobsahuje v ustanovení části páté (§ 244 – § 250l) – ani jinde – ustanovení o
přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů, nýbrž pouze ustanovení o možnosti
projednat znovu na návrh v občanském soudním řízení věc, která vyplývá z
občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů a o níž
pravomocně rozhodl správní orgán (srov. § 244 odst. 1 o.s.ř.); o takovou věc se
však v daném případě nejedná.
Ustanovení § 104a o.s.ř., jehož se žalobce dovolává, na danou věc
nedopadá, neboť v tomto ustanovení je upraven postup soudů v občanskoprávním
řízení v situaci, kdy soud, u něhož bylo řízení zahájeno, se domnívá (anebo
účastník řízení namítá), že není v dané věci věcně příslušný a že je (k
projednání a rozhodnutí věci v občanskoprávním řízení) věcně příslušný jiný
soud. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Je tudíž na místě postup podle § 104b odst. 1 o.s.ř., podle něhož náleží-li věc
do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona (s.ř.s.)
věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení
musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu ve správním soudnictví.
K naplnění požadavku formulovaného v druhé větě naposledy citovaného
ustanovení Nejvyšší soud (s vědomím, že žalobce již žalobu u příslušného soudu
rozhodujícího věci správního soudnictví rovněž podal) poučuje žalobce, že podá-
li žalobu u věcně a místně příslušného soudu (tj. Městského soudu v Praze) ve
lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení o zastavení řízení, platí,
že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním
řízení (§ 72 odst. 3 s.ř.s.).
Žalobce podáním žaloby u nepříslušného soudu z procesního hlediska
zavinil, že řízení muselo být zastaveno, proto by podle § 146 odst. 2 věty
první o.s.ř. byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Jelikož však
žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu