26 Nd 80/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Ch., o příspěvek na výživu rozvedené manželky, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 199/2001, o návrhu žalobkyně na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 199/2001, se přikazuje podle § 12 odst. 2 o. s. ř. k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Žalobkyně navrhla prostřednictvím svého právního zástupce písemným podáním, jež došlo soudu prvního stupně dne 3. 4. 2003 (č. l. 32 – 33), aby věc sp. zn. 10 C 199/2001 Okresního soudu ve Zlíně, k jejímuž projednání je tento okresní soud místně příslušný, byla podle § 12 odst. 2 o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen \"o. s. ř. \" nebo \"zákon\") přikázána k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Návrh zdůvodnila tím, že \"oba účastníci mají v současné době již trvalé bydliště v P., neboť odpůrce se přestěhoval na adresu P., a v P. jsou vedeny všechny spory mezi bývalými manžely\".
Žalovaný s návrhem na přikázání věci nesouhlasil (viz jeho podání ze dne 24. 4. 2003 na č.l. 34) a uvedl, že trvá na tom, \"aby místně příslušný zůstal Okresní soud ve Zlíně, neboť v době podání žaloby měl odpůrce P. Ch.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený místně příslušnému soudu (Okresnímu soudu ve Zlíně) a Obvodnímu soudu pro Prahu 8, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou i přes nesouhlasné stanovisko žalovaného splněny zákonné podmínky k tomu, aby návrhu žalobkyně bylo vyhověno.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvody vhodnosti přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. (dále též jen \"delegace\" nebo \"delegace vhodná\") zákon neuvádí (ani formou demonstrativního výčtu). Soudní praxe i odborná literatura jsou však zajedno v tom, že jde o takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným soudem než je ten, jehož místní příslušnost pro řízení stanoví zákon. Zpravidla se delegací vhodnou předchází nutnosti dožádání (§ 122 odst. 2 o. s. ř.). Úvaha soudu o vhodnosti delegace musí zahrnovat i dosavadní výsledky řízení; delegace nebude zpravidla na místě v případech, kdy příslušný soud již provedl podstatnou část dokazování. Přihlédnout lze i k mimořádným poměrům účastníků, jejichž uvážení nebude na úkor postavení dalších účastníků, a zvážit i určení případů výlučné místní příslušnosti (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 43 - 44).
Ve věci, v níž byl návrh na delegaci vhodnou podán, vyplývá z obsahu spisu, že řízení o žalobě na přiznání příspěvku na výživu rozvedené manželky, bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 7. 2001, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 27. 7. 2001, č.j. 9 C 132/2001 – 10 (jež nabylo právní moci dne 25. 8. 2001), vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně příslušnému. Okresní soud ve Zlíně (který byl obecným soudem žalovaného v době zahájení řízení) provedl poté úkony podle § 114a odst. 1 o. s. ř. a nařídil jednání na den 28. 6. 2002. Toto jednání ale bylo na žádost žalovaného (srov. č.l. 23) a se souhlasem žalobkyně (srov. záznam na č.l. 23 p. v.) odročeno. Vzhledem k žádostem žalobkyně o poskytnutí, resp. prodloužení lhůty k vyřešení sporu mimosoudní dohodou se žalovaným (č.l. 23 p. v. ze dne 18. 6. 2002, č.l. 28 ze dne 26. 9. 2002, č.l. 29 ze dne 2. 12. 2002, a č. l. 30 ze dne 6. 2. 2003), šlo přitom o odročení na neurčito; další jednání se neuskutečnilo.
Uvedené okolnosti případu odůvodňují podle názoru Nejvyššího soudu předpoklad rychlejšího projednání věci u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ponechání věci k rozhodnutí u místně příslušného Okresního soudu ve Zlíně (obecného soudu žalovaného v době zahájení řízení, nikoli tedy soudu, jehož příslušnost by byla výlučná ve smyslu § 88 o. s. ř.) by totiž mohlo vést k dalšímu prodloužení řízení, způsobenému potřebou dokazování v postupu podle § 122 odst. 2 o. s. ř. dožádaným soudem (v daném případě by vzhledem k současným bydlištím účastníků šlo dokonce o dva dožádané soudy). Přikázání této věci z důvodů vhodnosti v této věci není vyloučeno ani tím, v jakém stadiu je její projednávání, neboť zatím proběhla jen příprava jednání podle ustanovení § 114a odst 1 o. s. ř. Žalovaný, jenž s navrhovanou delegací nesouhlasí, přitom nenamítá, že by přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který je jeho obecným soudem (§ 84 o. s. ř.) v současnosti, mohlo vést ke zkrácení procesních práv, jež mu jako účastníkovi řízení zákon přiznává.
Nejvyšší soud České republiky proto návrhu žalobkyně vyhověl a věc vedenou u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 199/2001 přikázal podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2003
JUDr. Hana Müllerová, v. r.
předseda senátu