26 Odo 1155/2005

26 Odo 1155/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie

Vokřinkové ve věci žalobců a) S.b.d. S., zastoupeného advokátem a b) H. Z.,

správkyně konkursní podstaty úpadce H., proti žalované Č. k. a., o zaplacení

částek 36.648.720,- Kč s příslušenstvím a 42.864,- Kč s příslušenstvím, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 148/2000, o dovolání žalobců

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 17 Co

261/2003-168, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce a) se po žalované domáhal zaplacení částky 36.648.720,- Kč (s

příslušenstvím). Uvedl, že původní žalobce b) H. (dále jen „původní žalobce

b)“, vstoupil do likvidace, že – zastoupený likvidátorem – prodal své

nemovitosti souhrnně označené jako hotel K. (dále jen „hotel K.) za částku

107.160.000,- Kč a že celou částku získanou z prodeje si ponechala žalovaná

coby věřitel původního žalobce b), ačkoli podle rozpisu likvidátora měla ze

získané částky právě žalovaná částka připadnout žalobci a) jako dalšímu

věřiteli původního žalobce b). Žalobní požadavek na zaplacení částky 42.864,-

Kč (s příslušenstvím) původnímu žalobci b) byl odůvodněn tak, že tato částka

měla připadnout Č. p.., a že původní žalobce b) ji vymáhá proto, že žalovaná

není ochotna tuto povinnost splnit dobrovolně.

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne

19. prosince 2001, č. j. 5 C 148/2000-92, připustil změnu žaloby, žalované

uložil povinnost zaplatit žalobcům k rukám žalobce a) do tří dnů od právní moci

rozsudku částku 36.691.584,- s 20 % úrokem od 17. listopadu 1999 do zaplacení a

rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací

usnesením ze dne 17. července 2002, č. j. 20 Co 274/2002-118, odvolání žalované

proti výroku o připuštění změny žaloby odmítl; ve výrocích o věci samé, o

nákladech řízení a o soudním poplatku citovaný rozsudek soudu prvního stupně

zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně připustil další změnu žaloby (uvedenou v protokolu

o jednání ze dne 2. prosince 2002) a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2.

prosince 2002, č. j. 5 C 148/2000-138, zamítl (změněnou) žalobu, aby žalovaná

byla povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) částku

36.648.720,- Kč a původnímu žalobci b) částku 42.864,- Kč, oběma s tam uvedeným

příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce a) a původního žalobce b) odvolací soud rozsudkem ze dne 13.

listopadu 2003, č. j. 17 Co 261/2003-168, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém

výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně

především za zjištěno, že původní žalobce b) vstoupil do likvidace, že žalobce

a) má vůči němu pohledávku ve výši 58.338.609,90 Kč získanou postupní smlouvou

uzavřenou s B. – G., a. s., že další pohledávku ve výši 225.174.671,90 Kč, a to

na základě postupní smlouvy uzavřené dne 27. prosince 1994 s Č. s.. (dále jen

„postupní smlouva ze dne 27. prosince 1994“), má vůči původnímu žalobci b)

žalovaná a že pohledávka Č. p., vůči původnímu žalobci b) činí 144.252,- Kč. Dále zjistil, že kupní smlouvou ze dne 15. října 1999 prodal původní žalobce

b), zastoupený svým likvidátorem, společnosti D. C. za částku 107.160.000,- Kč,

že podle rozpisu likvidátora o pohledávkách přihlášených k 31. říjnu 1999 (dále

jen „rozpis likvidátora“) měly být z výtěžku prodeje pohledávky uspokojeny tak,

že žalobci a) měla připadnout částka 36.648.720,- Kč, Č. p., částka 42.864,- Kč

a žalované částka 70.468.416,- Kč, a že celou částku získanou prodejem dosud

zadržuje na svém účtu žalovaná. Odvolací soud dále zjistil, že k uzavření kupní

smlouvy ze dne 15. října 1999 přistoupil likvidátor původního žalobce b) až po

jednání s právním předchůdcem žalované (Č. k. b.) jako zástavním věřitelem, s

nímž dojednal vzdání se zástavního práva za předpokladu, že částka

107.160.000,- Kč, která měla být získána jako kupní cena za hotel K., bude za

vzdání se zástavního práva připsána na účet, z něhož bude postupně hrazena

pohledávka právního předchůdce žalované vůči likvidované společnosti, tj. na

účet č. 2800423/330 (úvěrový účet H.), což je účet otevřený k pohledávce

převzaté právním předchůdcem žalované od Č.s. jako účet uspořádací, který je

formou běžného účtu bez dispozičního práva klienta a z něhož měly být platby

přiřazovány nejdříve na nesplacené úroky, pak na sankční úroky a poté na

nesplacený úvěr. Vzal také za prokázáno, že rozpis, podle něhož měly být

poměrně uspokojeny pohledávky shora označené, vypracoval likvidátor původního

žalobce b) teprve následně, tedy až po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. října

1999. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že jde o

výkon oprávnění likvidátora ve smyslu § 72 odst. 1 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v té době (dále jen „obch. zák.“), jestliže likvidátor původního žalobce b) dojednal s právním předchůdcem

žalované jako zástavním věřitelem vzdání se zástavního práva za předpokladu, že

částka 107.160.000,- Kč, která měla být získána jako kupní cena za hotel K.,

bude za vzdání se zástavního práva připsána na účet, z něhož bude postupně

hrazena pohledávka právního předchůdce žalované vůči likvidované společnosti

(původnímu žalobci b). Dále rovněž dovodil, že likvidátor nemá stanovena žádná

zákonná pravidla pro uspokojování pohledávek věřitelů vůči likvidované

společnosti (jinak řečeno při likvidaci obchodní společnosti není žádná z

pohledávek vůči likvidované společnosti přednostní např. podle druhu, data

přihlášení, splatnosti atd.), což podle odvolacího soudu souvisí s pravidlem

formulovaným v ustanovení § 72 odst. 2 obch.

zák., podle něhož je likvidátor

povinen podat návrh na prohlášení konkurzu, jakmile hrozí, že nebude možno

uspokojit všechny pohledávky věřitelů; lze-li pohledávky uspokojit, není

zapotřebí předepisovat pořadí, v jakém budou uspokojeny – závisí to pouze na

rozhodnutí likvidátora a jím zvoleném systému práce. Jestliže právní předchůdce

žalované postupoval podle dohody uzavřené s likvidátorem původního žalobce b) a

zaúčtoval částku získanou jako kupní cenu za hotel K.na částečnou úhradu

pohledávky, kterou měl vůči likvidované společnosti, řídil se dohodou, kterou

byly její smluvní strany vázány; není proto dán žádný právní důvod pro postup

podle rozpisu, jímž likvidátor až po uzavření kupní smlouvy rozvrhl rozdělení

kupní ceny. Za této situace pokládal odvolací soud za správný závěr, že žalobci

neprokázali, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. K namítané

neplatnosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 pro neurčitost odvolací

soud uvedl, že postupovaná pohledávka byla označena způsobem nevzbuzujícím

pochybnosti mezi účastníky dohody; navíc tato dohoda navazuje na rámcovou

smlouvu, v níž je označena úvěrová smlouva, ze které postupovaná pohledávka

vyplývá, a přitom nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by mezi Č. s., a původním

žalobcem b) bylo uzavřeno více úvěrových smluv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a) a původní žalobce b)

dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především

uvedli, že podle kupní smlouvy ze dne 15. října 1999 uzavřené mezi likvidátorem

původního žalobce b) a společností D. C.., měl být doplatek kupní ceny

převáděných nemovitostí ve výši 115.000.000,- Kč vinkulován kupujícím ve

prospěch původního žalobce b) s tím, že v souladu se smlouvou o vinkulaci vydá

v den podpisu kupní smlouvy žalovaná kupujícímu čestné prohlášení o vzdání se

zástavního práva. Podle dalších ustanovení kupní smlouvy ze dne 15. října 1999

byla žalovaná povinna uvolnit celou část vinkulované kupní ceny na účet

původního žalobce b) vedený u žalované. Dále uvedli, že ze smlouvy o vinkulaci

peněžních prostředků na běžném účtu ze dne 27. září 1999 uzavřené mezi právním

předchůdcem žalované a společností D. C., vyplývá, že uvedená společnost si

otevřela u žalované běžný účet, že na tento účet byla složena částka

115.000.000,- Kč, že za účelem realizace převodu hotelového komplexu K. byla

tato částka na běžném účtu vinkulována a že žalovaná se zavázala po převedení

uvedené částky na tento běžný účet vydat uvedené společnosti prohlášení o

vzdání se zástavního práva k nemovitostem. Podle dovolatelů z těchto dvou

smluvních vztahů, z nichž žádný není vztahem mezi původním žalobcem b) a

žalovanou, nevyplývá žádná dohoda mezi likvidátorem původního žalobce b) a

žalovanou ohledně způsobu naložení s částkou z titulu kupní ceny za hotel K.. Z

toho vyplývá, že žalovaná nemohla použít získanou částku na uspokojení své

pohledávky za původním žalobcem b) a že z takto získanou částkou mělo být

naloženo podle rozpisu likvidátora. Dovolatelé mají rovněž zato, že nebyla-li

žalovaná jediným věřitelem původního žalobce b), mohl likvidátor uspokojit

(navíc vzhledem k výši získané částky pouze částečně) jen jednoho z věřitelů

pouze se souhlasem všech věřitelů. Jestliže tomu tak nebylo, vzniklo žalované

bezdůvodné obohacení. Kromě toho do současné doby žalovaná neprovedla vůči

původnímu žalobci b) započtení získané částky na pohledávku, kterou má vůči

němu z titulu smlouvy o úvěru. Pohledávky žalované a původního žalobce b) se

tak do dnešního dne v účetním smyslu nestřetly, a i proto vzniklo žalované

bezdůvodné obohacení. Pro podporu tohoto názoru hovoří podle dovolatelů i fakt,

že získané finanční prostředky jsou stále na běžném účtu a žalovaná nemohla bez

souhlasu původního žalobce b) tyto finanční prostředky převést na jiný svůj

účet. K otázce neplatnosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 dovolatelé

uvedli, že odkaz odvolacího soudu na rámcovou smlouvu uzavřenou mezi žalovanou

a Č. s.., pokládají za nepřesvědčivý (rámcová smlouva, kterou navíc nebyl

proveden důkaz, podle jejich názoru zcela jistě neobsahuje přesnější

identifikaci pohledávky Č.

s., za původním žalobcem b) a i nadále považují

postupní smlouvu ze dne 27. prosince 1994 za neplatnou, což je další důvod pro

vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Na existenci vady ve smyslu §

241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují dovolatelé z toho, že soud prvního stupně,

aniž po zrušení svého prvního rozhodnutí provedl další důkazy, dovodil ze

zjištěného skutkového stavu oproti svému prvnímu rozhodnutí odlišné závěry. Navíc dovolatelé nebyli soudem prvního stupně poučeni podle § 5 o.s.ř. zejména

ve spojení s ustanoveními § 118 a § 118a o.s.ř. o možnosti doplnit svá tvrzení

a důkazy. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc

vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a

s právními závěry odvolacího soudu. Z obsahu vyjádření vyplývá návrh, aby

dovolání bylo zamítnuto.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 39 K

21/2003-106, byl na majetek původního žalobce b), tj. H., prohlášen konkurs a

správkyní konkursní podstaty byla ustanovena advokátka , která v podání

doručeném dovolacímu soudu dne 21. prosince 2004 navrhla pokračování v

dovolacím řízení a stala se tak účastnicí řízení místo žalobce b) coby úpadce

(§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů).

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2003,

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu

oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky

advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl

potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

jeho dřívější rozsudek zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto

vady nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v

dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatelé v dovolání uplatnili

a na jejich existenci usoudili z především toho, že soud prvního stupně, aniž

po zrušení svého prvního rozhodnutí provedl další důkazy, dovodil ze zjištěného

skutkového stavu oproti svému prvnímu rozhodnutí odlišné právní závěry, a dále

z toho, že nebyli soudem prvního stupně poučeni podle § 5 o.s.ř. zejména ve

spojení s ustanoveními § 118 a § 118a o.s.ř. o možnosti doplnit svá tvrzení a

důkazy.

Již samotný odvolací soud na straně tři napadeného rozhodnutí uvedl, že

nepoučil-li soud prvního stupně účastníky podle § 119a o.s.ř., musely být v

odvolacím řízení nová tvrzení a nové důkazy připuštěny, přičemž z tohoto důvodu

odvolací soud také provedl důkaz přečtením tam označených třech listin. Z

uvedeného nelze než dovodit, že řízení před soudem prvního stupně bylo

postiženo procesní vadou. Jestliže však odvolací soud nová tvrzení a nové

důkazy připustil v odvolacím řízení a navržené důkazy v odvolacím řízení rovněž

provedl, na existenci kvalifikované vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/

o.s.ř., tj. vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

usoudit nelze.

I kdyby soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku na základě stejného

skutkového stavu dovodil jiné právní závěry než v prvním (zrušeném) rozsudku,

nelze podle názoru dovolacího soudu jen z této okolnosti usuzovat na porušení

občanského soudního řádu (citovaný předpis takový postup soudu nevylučuje a

tudíž ho ani za vadu řízení nepokládá) a tedy na existenci procesní vady, natož

kvalifikované vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Z obsahu spisu

nevyplynula existence (dalších) vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Z

toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl

použit opodstatněně.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně

nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na

zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,

nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze pod dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podřadit především

dovolací námitky vztahující se k namítané neplatnosti postupní smlouvy ze dne

27. prosince 1994 a dále pak i dovolací námitky, že ze získanou částkou mělo

být v daném případě naloženo podle rozpisu likvidátora a že nebylo-li tomu tak,

vzniklo žalované bezdůvodné obohacení /a to navíc i proto, že žalovaná do

současné doby neprovedla vůči původnímu žalobci b) započtení získané částky na

pohledávku, kterou má vůči němu z titulu smlouvy o úvěru/.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

dovolatelé především zpochybnili správnost právního názoru, že postupní smlouva

ze dne 27. prosince 1994 není neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro

neurčitost v identifikaci pohledávky České spořitelny, a. s., vůči původnímu

žalobci b).

Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu

dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle § 524 odst. 2 obč. zák. s

postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní

spojená.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,

určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Smlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i

formální náležitosti tohoto typu smlouvy ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. a

jako (dvoustranný) právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních

úkonů stanoveným v ustanoveních § 34 a násl. obč.zák.

Mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího

projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých

případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze

zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho

obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho

obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák., avšak

výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve

skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto

způsobem, jde o právní úkon neplatný. Zákon (srov. § 524 odst. 1 obč. zák.)

předepisuje písemnou formu smlouvy o postoupení pohledávky, která musí – pod

sankcí neplatnosti – obsahovat ujednání identifikující (určitým způsobem)

postupovanou pohledávku.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod

sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána

obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům

právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z

jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.

července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na

straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je

objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně

pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního

vztahu. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pro řešení otázky

určitosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 je právně významná pouze

listina obsahující uvedenou smlouvu.

V článku I. bodu 1. postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 je postupovaná

pohledávka identifikována jednak částkou (označenou číselně i slovně) a jednak

údajem, že jde o částku „z neuhrazeného úvěru a příslušenství poskytnutého na

základě úvěrové smlouvy č. 4503-1414150-038 ze dne 28.1.1993“. Dovolací soud

zastává názor, že postupní smlouva ze dne 27. prosince 1994 není neplatná podle

§ 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost v identifikaci postupované pohledávky,

byla-li tato pohledávka identifikována uvedením částky a odkazem na to, že jde

o částku z neuhrazeného úvěru poskytnutého na základě tam konkretizované

úvěrové smlouvy.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je

majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného

právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový

prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně

obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle § 456

obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl

získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným

obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve

výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se

nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen

takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle

§ 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty

(došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož

majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení.

Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož

základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň

ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se

povinný obohatil.

V projednávané věci – vzhledem k ničím nezpochybněným skutkovým zjištěním – se

žalobce a) jako věřitel původního žalobce b) domáhal zaplacení částky

36.648.720,- Kč (s příslušenstvím) proti dalšímu věřiteli původního žalobce b),

tj. proti žalované. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno,

že žalobní požadavek na zaplacení částky 42.864,- Kč (s příslušenstvím)

původnímu žalobci b) byl odůvodněn tak, že tato částka měla připadnout Č. p..,

a že původní žalobce b) ji vymáhá proto, že žalovaná není ochotna tuto

povinnost splnit dobrovolně.

Měla-li částka 42.864,- Kč (s příslušenstvím) „připadnout“ Č. p., jako

pohledávka za původním žalobcem b) (jak ostatně tvrdí samotný žalobce b), pak

by k jejímu vymáhání byla aktivně věcně legitimována právě Č. p. (nikoli

původní žalobce b); pasivně věcně legitimován by v tomto případě byl původní

žalobce b), resp. nyní správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. d/

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů),

a nikoli žalovaná. Už z tohoto důvodu (z důvodu nedostatku aktivní i pasivní

věcné legitimace) nemůže být původní žalobce b) či nyní správce jeho konkursní

podstaty proti žalované úspěšný co do částky 42.864,- Kč s příslušenstvím.

Žalobní požadavek na zaplacení částky 36.648.720,- Kč (s příslušenstvím)

odůvodnil žalobce a) tvrzením, že žalovaná, ačkoliv k tomu nebyla vzhledem k

rozpisu likvidátora oprávněna, přijala plnění i v této částce na uspokojení své

pohledávky za původním žalobcem b) z titulu smlouvy o úvěru. Ve skutečnosti

tudíž žalobce a) tvrdil, že žalovaná s touto částkou disponovala, aniž k tomu

byla – vzhledem k rozpisu likvidátora – oprávněna, a že jí proto vzniklo

bezdůvodné obohacení získané (v žalované částce) plněním ze strany původního

žalobce b) bez právního důvodu. Dovolací soud zastává názor, že i kdyby k této

(neoprávněné) dispozici za strany žalované došlo, nemohla by tato okolnost mít

vliv na nárok žalobce a) z titulu pohledávky za původním žalobcem b); povinnost

původního žalobce b) by tím nezanikla. Jinak řečeno, i kdyby žalovaná k přijetí

plnění co do této částky od původního žalobce b) nebyla – vzhledem k rozpisu

likvidátora – oprávněna, nezměnilo by se nic na právním vztahu dlužníka

(původního žalobce b) a věřitele (žalobce a), jehož pohledávka by tím

nezanikla. Z uvedeného však rovněž vyplývá, že bezdůvodné obohacení by za této

situace vzniklo sice žalované (věřiteli původního žalobce b), avšak nikoliv na

úkor dalšího věřitele původního žalobce b), tj. na úkor žalobce a), nýbrž na

úkor druhé strany tohoto právního vztahu, tedy na úkor dlužníka (původního

žalobce b), jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění co do této částky

vydal, aniž jím dosáhl (částečného) zániku svého dluhu vůči žalobci a).

Za této situace lze v konečném důsledku pokládat za správný závěr, že

žalobce a) neprokázal, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

rovněž nebyl použit opodstatněně.

Dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –

uplatnili vedle dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.

rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1

písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §

238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v

provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat

výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení

§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů

nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy

prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.

poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,

je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně

věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135

o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,

5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Z uvedeného vyplývá, že pro účely naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 3 o.s.ř. jsou právně významná pouze podstatná skutková zjištění, tj.

skutková zjištění významná pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i

procesního) práva.

V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že žalovaná nemůže být v

daném sporu pasivně věcně legitimována (srov. výklad shora). Pro tento právní

závěr je nerozhodné (je bez právního významu), zda z provedených důkazů

vyplynula či nikoliv existence dohody mezi likvidátorem původního žalobce b) a

žalovanou ohledně způsobu naložení s částkou z titulu kupní ceny za hotel

Kriváň. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl

užit opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích

důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci

nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl

(§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy

žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady, na jejichž

náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením

nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2007

JUDr.Miroslav F e r á k , v.

r. předseda senátu