26 Odo 1188/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně MgA. J. H., dříve Ž., zastoupené advokátem, proti
žalovanému A. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 331.848,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C
81/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky
ve Zlíně ze dne 27. dubna 2005, č. j. 59 Co 165/2004-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 18.236,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23.
dubna 2004, č. j. 11 C 81/2001-77, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl
povinen zaplatit žalobkyni částku 331.848,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8 %
p. a. od 16. června 2001 do zaplacení, výrokem II. zamítl rovněž žalobu, aby
žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat
„zemědělskou hospodářskou budovu na pozemcích parc. č. st. 447/3, st. 447/4,
st. 447/5 v obci B. a k. ú. B. u U. H.“ (dále jen „hospodářská budova“),
výrokem III. uložil tehdejší druhé žalované B. s. r. o., se sídlem v B. 381
(dále jen „tehdejší druhá žalovaná“), povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni
předat do tří dnů od právní moci rozsudku hospodářskou budovu, výrokem IV.
zavázal žalobkyni k zaplacení částky 226.403,- Kč žalovanému a výroky V., VI. a
VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně a tehdejší druhé žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve
Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 59 Co
165/2004-124, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích I. a IV. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 321.505,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 16.
června 2001 do zaplacení a ve zbytku, tj. ohledně částky 10.343,- Kč s 8 %
úrokem od 16. června 2001 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok I.) a zamítl
vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobkyně zaplatila částku 226.403,- Kč
(výrok II.); současně rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladových
výrocích VI. a VII. (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků (výrok V.).
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo
jiné za zjištěno, že dne 2. října 1998 uzavřeli žalobkyně jako prodávající a
žalovaný jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byla hospodářská budova
(čl. I. kupní smlouvy), a to za kupní cenu 800.000,- Kč (čl. II., bod 1.
kupní smlouvy), kterou měl žalovaný zaplatit žalobkyni ve splátkách sjednaných
v čl. II., bodě 2. kupní smlouvy, že v čl. II., bodě 3. kupní smlouvy si
účastníci sjednali úroky ve výši 8,5 % z nesplacené části kupní ceny a že pro
případ prodlení kupujícího s úhradou zůstatku kupní ceny a sjednaných úroků si
dále sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % z neuhrazeného zůstatku kupní ceny a
z částky úroků za každý započatý den prodlení do zaplacení. Dále zjistil, že
žalobkyně písemným podáním ze dne 1. června 2001 od kupní smlouvy
odstoupila. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že
nebyla-li zpochybněna platnost odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy písemným
podáním ze dne 1. června 2001, pak – podle ustálené judikatury – nárok na
smluvní pokutu v důsledku odstoupení od kupní smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě
před odstoupením od kupní smlouvy. V souladu s tímto názorem posoudil uplatněný
nárok z titulu smluvní pokuty jako oprávněný, domáhala-li se žalobkyně smluvní
pokuty v částce 187.115,- Kč za dobu od 3. listopadu 1998 do 9. září 1999 (za
310 dnů) z neuhrazeného zůstatku kupní ceny v částce 603.597,- Kč a dále
smluvní pokuty v částce 360.793,- Kč za dobu od 10. září 1999 do doby
odstoupení od kupní smlouvy (za 629 dnů) z neuhrazeného zůstatku kupní ceny v
částce 573.559,- Kč; z takto vypočtené smluvní pokuty v celkové částce
547.908,- Kč odečetl částku 226.403,- Kč s odůvodněním, že tuto částku
představující plnění žalovaného na kupní cenu si žalobkyně již v písemném
odstoupení od kupní smlouvy započetla (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) na svůj nárok z titulu
smluvní pokuty. Za této situace žalobkyni přiznal částku 321.505,- Kč s
příslušenstvím, jehož výši odůvodnil odkazem na ustanovení § 1 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb.; vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 226.403,- Kč
zamítl a zde opět poukázal na ustanovení § 580 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání
zpochybnil správnost právního názoru, že nárok na smluvní pokutu v důsledku
odstoupení od kupní smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od kupní
smlouvy. Namítl, že odstoupila-li žalobkyně od kupní smlouvy (písemným podáním
ze dne 1. června 2001), došlo ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. ke zrušení této
smlouvy od samého začátku (protože podle citovaného ustanovení nebylo mezi
účastníky dohodnuto jinak), a proto „ze smlouvy nevznikly a ani nemohly
vzniknout žádné ze smluvních stran jakékoliv práva nebo povinnosti“. Za této
situace se „nikdy nemohl dostat do prodlení a žalobkyni také nemohl vzniknout
nárok na případnou smluvní pokutu“. Z opačného výkladu by podle názoru
dovolatele vyplývalo, že po určitou dobu mohly ze zrušené kupní smlouvy
vzniknout některé ze smluvních stran určitá práva či povinnosti. Následně
dovolatel vznik takového nároku připustil v případě „vyúčtování“ smluvní pokuty
do doby odstoupení od smlouvy, k čemuž však v daném případě nedošlo. V
posuzovaném případě však podle dovolatele „právo na případné vyúčtování smluvní
pokuty nepochybně zaniklo“. Dovolatel dále namítl, že „uplatnit smluvní pokutu
je právem, ale nikoliv nárokem … tento právní vztah … vznikne pouze tehdy,
pokud by žalobkyně své právo uplatnila, a to v době, kdy by ještě smlouva
trvala …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a poukázala na názor, že zrušením kupní smlouvy v důsledku
odstoupení podle § 48 odst. 2 obč. zák. zanikají sice práva a povinnosti
vyplývající ze smlouvy, avšak nezaniká nárok na smluvní pokutu vzniklý ještě
před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinností. Navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil (v odvoláním napadených výrocích) rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že nárok na smluvní pokutu v
důsledku odstoupení od kupní smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením
od kupní smlouvy.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinností nevznikne
škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle
§ 48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-
li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak.
V rozsudku ze dne 25. června 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, uveřejněném
pod C 2029 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší
soud České republiky formuloval právní závěr, že nárok na smluvní pokutu v
důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od
smlouvy (srov. rovněž publikaci Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002,
vydanou nakladatelstvím C. H. BECK, strana 654). K odůvodnění uvedeného
právního závěru Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že důsledky
odstoupení od smlouvy spočívají v jejím zrušení od samého počátku, ledaže by z
právního předpisu nebo dohody stran vyplývalo něco jiného; není-li tomu tak –
což platí i v posuzovaném případě – zanikají odstoupením od smlouvy všechna
práva a povinnosti smluvních stran plynoucí ze zrušené smlouvy. Zavázaná strana
není proto dále povinna na základě zrušené smlouvy plnit a oprávněná pozbývá
právo na toto plnění. Bylo-li již podle zrušené smlouvy plněno, jsou strany
povinny vzájemně takové plnění vypořádat. Odstoupením od smlouvy zanikají pro
svoji akcesorickou povahu rovněž vedlejší závazky, na existenci hlavního
závazku (zde kupní smlouvy) závislé. Takovými vedlejšími závazky jsou i závazky
sloužící k zajištění splnění hlavního závazku, tedy obecně i závazek k
zaplacení smluvní pokuty (§ 544 obč. zák.). Dojde-li tedy k odstoupení od
smlouvy, nemůže se žádná ze stran na jejím základě domáhat zaplacení smluvní
pokuty, neboť dohoda o smluvní pokutě byla spolu s hlavním závazkem od počátku
zrušena a právo na její zaplacení nemá žádný právní základ. Nárok na smluvní
pokutu však v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před
odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení. Nárok na smluvní
pokutu i právo na zrušení smlouvy odstoupením jsou v posuzované věci důsledkem
porušení smlouvy. Odstoupením od smlouvy realizuje smluvní strana svou vůli
nebýt nadále účastníkem právního vztahu, v němž druhá smluvní strana nedodržuje
stanovené závazky, a uplatněním práva na smluvní pokutu takové jednání druhé
smluvní strany sankcionuje a hradí svou případnou majetkovou újmu. Z toho
logicky vyplývá, že odstoupení od smlouvy se již existujícího nároku na
zaplacení smluvní pokuty nedotýká. Odstoupením od smlouvy dochází k zániku
povinnosti plnit původní závazek zajištěný smluvní pokutou nikoli však vždy i k
zániku povinnosti plnit smluvní pokutu jako důsledku neplnění původního
závazku. Porušením smlouvy vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud
neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který
již nemá ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na
jehož existenci nemá zánik zajištěného smluvního závazku vliv. Opačný závěr
nelze – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – z platné právní úpravy (s
ohledem na smysl a funkce institutu smluvní pokuty) dovodit. Od uvedeného
právního názoru se dovolací soud neodklání ani v projednávané věci.
S ohledem na shora uvedené lze pokládat za správný a ustálené judikatuře
odpovídající právní názor, že nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od
kupní smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od kupní smlouvy. Lze
uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl
použit opodstatněně.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 18.161,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6. ve spojení s § 10 odst. 3 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu