26 Odo 1272/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce M. Š., proti žalovanému M. V., zastoupenému
advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.
zn. 5 C 125/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co
125/2005-256, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 25. listopadu 2004,
č. j. 5 C 125/99-223, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne
25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, zamítl žalobu na určení, že žalobce
je jednou polovinou podílovým spoluvlastníkem „budovy – mycí linky osobních
automobilů zapsané jako jiná stavba č. ev. 106 na listu vlastnictví č. 928 pro
k. ú. V., obec P., stojící na cizím pozemku parc. č. 542/8 zapsaném na listu
vlastnictví č. 756 pro k. ú. V., a dále plnící stanice LPG propan butan zapsané
jako jiná stavba bez č. p. a č. ev. na listu vlastnictví č. 928 pro k. ú. V.,
obec P., stojící na cizím pozemku parc. č. 542/7, zapsaném na listu vlastnictví
č. 756 pro k. ú. V., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., a to včetně přípojek na
inženýrské sítě a včetně všech součástí a příslušenství, konkrétně
a) telefonní přípojka 02/66035620, 02/66035621,
b) technologie mycí linky Eurospirit italské výroby CRT8
c) kompresor Orlík
d) čistírna odpadních vod Rebeka,
e) plynový kotel Junkers,
f) průmyslový vysavač Portotechnica,
g) hydraulický zvedák na automobily,
h) vodní čerpadlo pro pohon mycí linky,
i) vzduchotechnika,
jakož i všech venkovních úprav“ (dále jen „předmětné nemovitosti se všemi
součástmi“), a rozhodl o nákladech řízení. Předchozí (ohledně tohoto nároku
rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. května 2002, č. j. 5 C
125/99-171, byl k odvolání žalobce v tomto výroku a v nákladovém výroku zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 8. ledna 2003, č.
j. 20 Co 452/2002-188, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2005, č.
j. 20 Co 125/2005-256, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
dne 16. ledna 1994 účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 829
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době (dále jen
„obč. zák.“), smlouvu o sdružení (dále jen „Smlouva“), že účelem sdružení bylo
provozování mycí linky na automobily a drobných služeb pro motoristy (čl. I. Smlouvy), že každý ze společníků se měl podílet na nákladech a zisku dosaženém
společnou činností jednou polovinou (čl. VII., bod 1. Smlouvy) a že stejným
způsobem se mělo řídit majetkové vypořádání společníků pro případ vystoupení
nebo vyloučení některého ze společníků nebo pro případ rozpuštění sdružení (čl. XVI., bod 1. ve spojení s čl. VII. Smlouvy). Dále rovněž zjistily, že dne 25. června 1997 účastníci uzavřeli dohodu o rozpuštění sdružení a o majetkovém
vypořádání jejích účastníků (dále jen „Dohoda“), že na základě Dohody se
žalovaný stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se všemi součástmi
(čl. II. Dohody), že veškerý další majetek, který byl za dobu trvání sdružení
získán, se stal rovněž výlučným vlastnictvím žalovaného (čl. III. Dohody), že
ten současně přebral veškeré závazky a pohledávky vzniklé za trvání sdružení
(čl. III. Dohody) a že hodnota spoluvlastnického podílu žalobce na předmětných
nemovitostech se všemi součástmi, na majetku získaném výkonem společné činnosti
sdružení a na hodnotách vnesených do sdružení byla dohodnuta částkou 288.000,-
Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku splácet žalobci v pravidelných
splátkách po 6.000,- Kč měsíčně, splatných do konce každého měsíce, počínaje
dnem 1. června 1997 (čl. IV. Dohody). Na tomto skutkovém základě odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“), že ke dni 25. června 1997 došlo k zániku sdružení jeho
rozpuštěním a že na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat
ustanovení § 841 obč. zák. Dále rovněž dovodil, že Dohoda je platným právním
úkonem z hlediska obecných ustanovení (§ 37 a § 39 obč. zák.) týkajících se
právních úkonů. Shodně se soudem prvního stupně tudíž rovněž dovodil, že – z
tam uvedených důvodů a potažmo také z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu
prvního stupně – není Dohoda neplatná pro neurčitost, popřípadě pro
nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že není neplatná ani podle § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením § 841 obč. zák.). Zde se ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení § 841 obč. zák. (týkající se
vypořádání účastníků sdružení v případě jeho rozpuštění) stanoví pro vypořádání
jiná pravidla než ustanovení § 839 obč. zák., které upravuje způsob vypořádání
účastníka, který ze sdružení vystoupil nebo byl vyloučen. Při vypořádání podle
§ 841 obč. zák. se totiž bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat
jakkoliv dohodou a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem.
V
případě, že se nedohodnou, může se také kterýkoliv z nich domáhat zrušení
spoluvlastnictví a jeho vypořádání soudem podle § 142 obč. zák. Podle názoru
odvolacího soudu není tedy v daném případě vypořádání v rozporu s ustanovením §
841 obč. zák., když občanský zákoník upřednostňuje vypořádání dohodou, z
jejíhož obsahu zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem vypořádání je veškerý
majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení, který existoval ke dni
zániku sdružení, žalovaný veškerý tento majetek získává a současně přebírá i
veškeré závazky vzniklé při činnosti sdružení, a to s tím, že žalobci vyplatí
jako náhradu tam dohodnutou částku 288.000,- Kč. Z uvedených důvodů rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání
především obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah
rozhodnutí soudů obou stupňů a namítl, že postupem soudů obou stupňů „došlo k
absolutní negaci kogentních zákonných ustanovení občanského zákoníku a
základních zásad závazkového práva, řídících se zásadou pacta sunt servanda“, a
že tudíž napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení věci v
případě řešení právní otázky vypořádání majetku mezi účastníky rozpuštěného
sdružení“. Poté poukázal na ustanovení § 835 odst. 1 a 841 obč. zák., ze
kterých – podle jeho názoru – vyplývá, že podíly společníků na majetku získaném
společnou činností jsou stejné, není-li (smlouvou o sdružení) určeno jinak, a
že při rozpuštění sdružení se jeho účastníci vypořádají způsobem stanoveným ve
smlouvě, jinak rovným dílem. Zdůraznil, že smlouva o sdružení stanovila podíly
společníků rovným dílem a že po celou dobu trvání sdružení nedošlo k žádné
změně tohoto ujednání. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že dohoda o
rozpuštění sdružení je „zcela nulitní …, neboť žádným způsobem nemění výši
podílů a majetkové vypořádání uvedené v čl. XVI. smlouvy o sdružení, neřeší
vrácení hodnot poskytnutých žalobcem k účelu sdružení a nerespektuje ujednání
platné smlouvy o sdružení a ustanovení § 841 obč. zák.“. Domnívá se, že – s
ohledem na okolnosti, které zmínil – vypořádání majetku z rozpuštěného sdružení
„neproběhlo v souladu se samotnou smlouvou o sdružení“ a že tedy „předmětná
dohoda o vypořádání majetku z rozpuštěného sdružení je neplatná a že odvolací
soud v rámci své přezkumné činnosti nepostupoval v souladu s hmotněprávními
ustanoveními občanského zákoníku“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že ke dni podání
dovolání byla splněna i podmínka povinného advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) – v té době byl dovolatel zastoupen advokátem JUDr.
O. K.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, byť
odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu
prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným
rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně o tomto nároku jinak než v dřívějším
(zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo v tomto ohledu o zamítavé rozsudky
soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj.
podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky namítané
neplatnosti Dohody podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §
841 obč. zák.), neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s
hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že o nároku na
majetkové vypořádání při rozpuštění sdružení je nutno vždy rozhodnout podle
ustanovení § 841 obč. zák. Tento právní názor je ostatně výrazem ustálené
soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn.
29 Odo 93/2001, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 5 z roku 2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností
jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Podle § 841 obč. zák. při
rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k
účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné
činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Je pravda, že ustanovení § 835 odst. 1 obč. zák. upravuje velikost podílů
účastníků sdružení za trvání sdružení. Je rovněž nepochybné, že v projednávané
věci je předmětem sporu nárok na majetkové vypořádání při zániku sdružení
rozpuštěním podle § 841 obč. zák. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že termínem
„smlouva“ užitým v obou citovaných ustanoveních je zapotřebí rozumět smlouvu o
sdružení, tj. v daném případě smlouvu o sdružení ze dne 16. ledna 1994 (dále
opět jen „Smlouva“). V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že podle ničím
nezpochybněných skutkových zjištění se účastníci v čl. VII., bodě 1. Smlouvy
dohodli, že na nákladech a zisku, popřípadě na ztrátách sdružení se budou
podílet každý jednou polovinou a že tyto podíly mohly být změněny pouze
písemnou dohodou účastníků (taková dohoda nebyla v řízení tvrzena, natož
prokázána), a že podle čl. XVI., bodu 1. Smlouvy se majetkové vypořádání
účastníků po vystoupení či vyloučení některého z nich nebo po rozpuštění
sdružení měly řídit nejen ustanoveními § 839 až § 841 obč. zák., nýbrž i
čl. VII. Smlouvy (ve Smlouvě uvedena namísto římské číslovky VII. arabská
číslovka 7.), z čehož nutně vyplývá, že při rozpuštění sdružení měly být
vypořádací podíly účastníků podle Smlouvy (jejího čl. XVI., bodu 1. a čl. VII.,
bodů 1. a 2.) stejné (u každého z nich v rozsahu 1/2). Ve světle právě
uvedeného nelze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, že při vypořádání
podle § 841 obč. zák. se bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat
jakkoliv dohodou, a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem, a
že pokud účastníci sdružení do Dohody promítli svoji vůli vypořádat veškerá
aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, nelze Dohodu
pokládat ze neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením
§ 841 obč. zák.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
proto uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu