26 Odo 1288/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) V. K., a b)V. K., zastoupených advokátem proti
žalované G., s.r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 334.512,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
394/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
září 2005, č. j. 22 Co 137/2005-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení částky 334.512,-Kč, poskytnuté žalované jako
záloha na kupní cenu na základě opční smlouvy, kterou se žalovaná zavázala
realizovat prodej nemovitosti, o niž měli zájem.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 7. 2004,
č.j. 18 C 394/2001-115, uložil žalované zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 66.762,- Kč s příslušenstvím; co do částky 267.750,- Kč
žalobu zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal z
provedených důkazů za prokázáno, že v červenci roku 2000 uzavřela žalobkyně b)
s žalovanou (jejímž jménem jednala její jednatelka L. L.) ústní smlouvu o
zprostředkování koupě domu, že se současně dohodly na provizi ve výši 5% z
kupní ceny, že krátce na to jednatelka žalované kontaktovala žalobkyni b) s
tím, že v inzerci jiné realitní kanceláře našla nabídku prodeje domu v P., v u. N. B. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), že žalobci o něho projevili zájem, že
jim proto dohodla jeho prohlídku a slíbila, že se spojí s příslušnou realitní
kanceláří, která prodej domu obstarávala (dále „realitní kancelář“), že jim
poté oznámila, že kupní cena domu se pohybuje kolem 8.600.000,- Kč a vyzvala
je, aby v případě jejich trvajícího zájmu složili rezervační poplatek
odpovídající 10% z kupní ceny, navýšený o 5% provizi, tedy částku 892.500,-Kč,
že na den 5. 9. 2001 dohodla schůzku v předmětném domě, jíž se vedle ní a
žalobců zúčastnil též vlastník domu a zástupce realitní kanceláře pan M., že
téhož dne po prohlídce domu podepsali účastníci opční smlouvu (dále „předmětná
smlouva“ nebo „smlouva z 5. 9. 2001“), a že žalobci složili v kanceláři
jednatelky žalované požadovaný rezervační poplatek. Podle předmětné smlouvy
byla žalovaná společnost jako zprostředkovatel oprávněna realizovat prodej
předmětného domu a souvisejících pozemků za prodejní cenu 8.925.000,- Kč s tím,
že žalobci složili zálohu ve výši 10%. Předmětná smlouva (bod 3.) obsahovala
dále ujednání, že zprostředkovatel bude činit všechny potřebné kroky k tomu,
aby kupní smlouva mezi zájemcem o koupi a prodávajícími byla uzavřena do 30. 9. 2001. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázáno, že po složení zálohy
L. oznámila tuto skutečnost panu M., který však odmítl peníze převzít, neboť
neviděl žádnou smlouvu, na základě které by jmenovaná byla oprávněna jednat za
žalobce a sdělil jí, že se objevil další zájemce o koupi domu a že kupní cena
se zvýšila o 600.000,- Kč. Po té jednatelka žalované seznámila se zvýšením
kupní ceny oba žalobce a navrhla jim, že vzhledem k tomu nebude požadovat
provizi ve výši 5%, ale toliko ve výši 3%. Žalobci měli nadále o koupi domu
zájem, avšak jednali o ní přímo s realitní kanceláří a kupní smlouvu uzavřeli
bez vědomí žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 5. 9. 2001 je podle § 37 odst. 1 absolutně neplatná pro nemožnost plnění, když
žalovaná nebyla oprávněna k prodeji domu.
Protože však mezi žalobci a žalovanou
byla uzavřena ústní zprostředkovatelská smlouva (§ 774 a 775 obč.zák.), v níž
byla dohodnuta provize – zprvu ve výši 5%, snížená dodatečně na 3%, přičemž
žalovaná vyvíjela aktivitu ke zprostředkování uzavření kupní smlouvy a nebylo
její vinou, že ke kupní smlouvě nedošlo, považoval soud prvního stupně (s
poukazem na zprávy ostatních realitních kanceláří) provizi ve výši 3% za
přiměřenou a na základě toho žalobu co do částky 267.750,- Kč (představující
provizi) zamítl. Protože ve zbytku - co do částky 66.762,-Kč získala žalovaná
na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§ 451 obč.zák.), uložil jí povinnost tuto
částku jim zaplatit.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 1. 9. 2005, č.j. 22 Co 137/2005-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 267.750,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování
výslechem žalobkyně b) a jednatelky žalované a ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že smlouva ze dne 5. 9. 2001 je z důvodů jím uvedených
absolutně neplatná. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že žalovaná
neprokázala uzavření i další – tj. zprostředkovatelské smlouvy se žalobci, v
níž by byla dohodnuta odměna (provize) a její výše, jak to vyžaduje ustanovení
§ 775 obč.zák. Konstatoval, že žalobci, jmenovitě žalobkyně b), která s
jednatelkou žalované komunikovala, jednoznačně existenci takové smlouvy
kategoricky popírají, a že žalovaná, mimo tvrzení své jednatelky žádný důkaz o
jejím uzavření nenavrhla ani neoznačila. Z výpovědi svědkyně H. (s níž L.
sdílela kancelář) toliko vyplývá, že měla údajně slyšet (bez bližších
souvislostí), jak jednatelka žalované se žalobkyní b) několikrát hovořila o 5%
a posléze o 3% provizi. Sama L. před odvolacím soudem vypověděla (aniž se
zmínila o tom, kdy konkrétně, kde a za jakých okolností mělo k uzavření
zprostředkovatelské smlouvy dojít a co mělo být jejím předmětem), že jí
žalobkyně b) po jejich seznámení sdělila, že žalobci nebudou chtít, aby pro ně
vyvíjela činnost zadarmo a zaplatí jí nějaká procenta, takže ona má za to, že
již při uzavření dohody o globální spolupráci byla sjednána 5% provize. Kromě
toho z výpovědí svědků pana Ř. (majitele domu) a F. (jeho právního zástupce)
vyplývá, že kupní cena nemovitosti se neměnila a jejich výpovědi tedy
nepotvrzují tvrzení žalované ohledně jejího navýšení (které mělo vést ke
snížení provize). Odvolací soud uzavřel, že byla-li shledána smlouva ze dne 5.
9. 2001 neplatnou, jsou její účastníci povinni vrátit si podle § 457 obč.zák.
vše, co podle ní dostali; žalovaná je tak povinna žalobcům zaplatit i zbytek
zadržené zálohy na kupní cenu, tj. částku 267.750,-Kč. Na základě toho změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě i co do zbytku požadované částky
vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněné
dovolací důvody označila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst.
3 o.s.ř. Dovolatelka má za to, že pro rozhodnutí ve věci je směrodatné
posouzení, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které měla
žalovaná za odměnu zprostředkovat pro žalobce (jako kupující) uzavření kupní
smlouvy ohledně nemovitosti. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že takováto smlouva uzavřena nebyla, resp. že její uzavření
nebylo v řízení prokázáno. Uvedený závěr učinil na základě toho, že proti sobě
stojí tvrzení žalobců (kteří její uzavření popírají) a tvrzení žalované, že se
účastníci dohodli na zprostředkování koupě nemovitosti, a to za provizi ve výši
5%, později ve výši 3%. Uvádí, že je nepochybné, že obě strany soudního sporu
jsou motivovány tvrdit skutečnosti, odpovídající jejich zájmům, že se však
všichni účastníci shodli na to, že žalovaná vyhledávala pro žalobce nemovitost,
odpovídající jejich požadavkům. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „patrně
přehlédl“, že ve své výpovědi učiněné při jednání soudu prvního stupně konaném
dne 2. 12. 2003 uvedla, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo v
kanceláři v B. u., a to 17. nebo 19. 7. 2001, že se „nijak nevypořádal“ s tím,
proč by jinak vykonávala pro žalobce činnost směřující k uzavření kupní
smlouvy, ani s tím, proč by žalobci trpěli její účast na dojednaných schůzkách;
nepřihlédl rovněž k výpovědím svědků pana M. a pan Ř., kteří uvedli, že nabyli
dojmu, že žalovaná vyvíjela pro žalobce zprostředkovatelkou činnost. Poukazuje
na správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení bylo výpověďmi svědkyň H. a
S. prokázáno, že provize byla sjednána a v jaké výši. Navrhla, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Žalobkyně v dovolání uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, též dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu posléze citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud
(poté, co v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. doplnil dokazování) vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení
vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů.
Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném
hodnocení důkazů (dovolatelka z určitých skutečností dovozuje existenci
zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky, o niž opírá uplatněný nárok) a z
takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však
odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková
argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno
dovoláním napadené rozhodnutí.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). O nesprávné právní posouzení
ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Žalovaná však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení neuplatňuje a k právnímu posouzení věci žádné
konkrétní výhrady nevznáší. Vadné právní posouzení namítá pouze jako důsledek
jí tvrzených nesprávných skutkových zjištění. Pokud ovšem námitka nesprávného
skutkového zjištění nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou, pak nelze
dovodit ani nesprávnost právního posouzení.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o
skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli nárok vůči procesně neúspěšné žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu