26 Odo 1695/2006-2
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. M. B., proti žalovanému B. p., a. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 151.761,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 202/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č.j. 13 Co 345/2005-143, takto:
V dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalobce s H. B., B. B. a A. B., V. B., a J. S.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2006, č.j.
13 C 202/200-111, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2005, č.j. 13 C 202/200-124,
a opravného a doplňujícího usnesení ze dne 3. 8. 2005, č.j. 13 C 202/200-128, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 139.544,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ohledně částky 12.219,71 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 1. 2006, č.j. 13 Co 345/2005-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části ve věci samé (výroku I.) ohledně částky 86.546,- Kč s příslušenstvím (tvořeným úroky z prodlení ve výši 15 % z částky 53.000,- Kč od 1. 6. 1998 do zaplacení, a ve výši 15 % z částky 33.546,-Kč od 24. 5. 2000 do zaplacení), a změnil ho ve výroku o nákladech řízení; dále rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) dovolání, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 9. 5. 2006 a dne 10. 5. 2006 bylo doručeno soudu prvního stupně.
Z úmrtního listu vystaveného Úřadem městské části P. vyplývá, že žalobce dne 25. 4. 2007 zemřel.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle § 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (má ji i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí. Podle § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledků dědického řízení převzali právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde. Podle § 107 odst. 4 o.s.ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Podle
§ 243c odst. 1 o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení § 92 a § 95 až 99 a § 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3 2008, č.j. 27 D 909/2007-71, vyplývá, že byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém žalobci, kteří dědictví neodmítli, podle níž nabyla H. B. pohledávku vůči pozůstalé manželce z titulu vypořádání společného jmění s tím, že uhradí pasiva dědictví; dědicové B. B., A.B., V. B. a J. S. z dědictví nenabyli ničeho. Pohledávka zemřelého žalobce, která je předmětem dovolacího řízení, v rámci dědického řízení projednána nebyla.
S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalobce s jeho dědici, a to s H. B., B. B., A. B., V. B. a J. S. (§ 107 odst. 1 ve spojení
s ustanovením § 107 odst. 2 a 4 a § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
2 obč.zák.) a dovodil, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil užíváním nebytových prostor v dubnu a v květnu 1998, za něž žalobci nezaplatil. Dovodil rovněž, že také žalovaný má vůči žalobci pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu mezi částkou 79.500,- Kč čtvrtletně (kterou platil žalobce Bytovému podniku za užívání nebytových prostor) a částkou 146.000,- Kč čtvrtletně (placenou žalovaným žalobci za užívání týchž nebytových prostor), což za 3. a 4. čtvrtletí 1997 a 1. čtvrtletí 1998 činilo částku 198.500,- Kč. V obou případech se jedná o pohledávky stejného druhu, u nichž není započtení vyloučeno, a v době, kdy se setkaly, nebyla žádná z nich promlčena.
Vzhledem k tomu, že žalovaný svoji pohledávku vůči žalobci uplatnil v rámci procesní obrany k započtení (u jednání konaného před soudem prvního stupně dne 14. 4. 2005), došlo k zániku pohledávky žalobce započtením ve smyslu § 580 obč.zák. Protože žalovaný ničeho žalobci nedluží, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce, směřujícímu proti zamítavému výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (ohledně zaplacení částky 86.546,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 53.000,- Kč od 1. 6. 1998 do zaplacení a z částky 33.546,- Kč od 24. 5. 2000 do zaplacení), a proti výroku o nákladech řízení, Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 1. 2006, č.j. 13 Co 345/2005-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v odvoláním
napadené části, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neplatnosti smlouvy z 4. 12. 1990 a smlouvy o podnájmu. Přisvědčil i jeho právnímu posouzení vztahu mezi účastníky jako vztahu z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, konkrétně z neplatné smlouvy o podnájmu, jakož i jeho závěru, že pohledávka žalobce zanikla započtením podle § 580 obč.zák. Konstatoval, že žalovaný vznesl kompenzační námitku dne 14.
4. 2005, poté, kdy se pohledávky účastníků setkaly, tj. po okamžiku splatnosti té z nich, která se stala splatnou později. Protože v obou případech šlo o plnění z absolutně neplatného právního úkonu, stala se pohledávka splatná dnem, kdy bylo plnění přijato, což bylo u plnění přijatého žalobcem dne 10. 7. 1997, 10. 10. 1997 a naposledy dne 12. 2. 1998 (v celkové výši 198.500,-Kč). Splatnost této pohledávky nebyla podmíněna žádostí žalovaného, kterou by adresoval žalobci podle § 563 obč.zák., neboť nešlo o závazek ze smlouvy.
Pohledávka žalobce za žalovaným – tak, jak ji vyčíslil v odvolání, vycházeje z právního názoru soudu prvního stupně (částka 53.000,- Kč za užívání nebytových prostor a částka 33.546,- Kč za nezaplacené služby) – se stala splatnou dne 1. 6. 1998, pokud jde o náhradu za užívání nebytových prostor, a dne 9. 9. 1998 v případě úhrady za služby spojené s jejich užíváním. Námitka započtení, učiněná žalovaným po splatnosti pohledávky žalobce, měla účinky zpětně, k okamžiku jejich střetu, v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly; v dané věci, kdy pohledávka žalovaného převyšovala pohledávku žalobce, došlo k zániku celé pohledávky žalobce, včetně jejího příslušenství.
Odvolací soud dále dovodil, že okamžik střetu pohledávek má význam i z hlediska promlčení, neboť jedině v případě, že by vzájemná pohledávka žalovaného byla promlčena již v okamžiku střetu (tj. v dané věci v květnu, resp. v září 1998), mohla by být námitka promlčení vznesená žalobcem, úspěšná. Tak tomu však v dané věci nebylo, a promlčení tedy nenastalo; názor žalobce, že z hlediska promlčení je rozhodující okamžik uplatnění kompenzační námitky, není správný. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v odvoláním dotčeném rozsahu) jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil otázku splatnosti pohledávky žalovaného vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem (s ustanovením § 563 obč.zák), když dovodil, že pohledávka na vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu se stává splatnou již v den, kdy bylo plnění přijato dlužníkem, aniž by k vyvolání splatnosti byla nutná výzva věřitele ke splnění dluhu. S ohledem na to dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že v důsledku kompenzační námitky vznesené žalovaným zanikla pohledávka žalobce započtením, i když pohledávka žalovaného nebyla dosud splatná, a nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro započtení. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp.zn. 32 Cdo 50/2000, řešící otázku splatnosti pohledávky na náhradu škody, jež má podle jeho názoru obdobný režim jako pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že žalovaný ho nikdy nevyzval k vrácení plnění z neplatné smlouvy, přičemž namítá, že vznesená kompenzační námitka takovou výzvou není. Ostatně i kdyby ji bylo možno považovat za výzvu ke splnění dluhu ve smyslu § 563 obč.zák., stala by se tvrzená pohledávka splatnou až po této výzvě, tj. po 14. 4. 2005; v té době však již byla jednoznačně promlčená. Dále namítá, že žalovaný ve své kompenzační námitce řádně a určitě nevymezil, jakou pohledávku (zejména v jaké výši) uplatňuje k započtení vůči pohledávce žalobce, zároveň ani netvrdil (a ani neprokazoval), kdy se měla jeho údajná pohledávka stát splatnou. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla (v odvoláním napadené části) zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 563 obč.zák. nelze aplikovat na případ splatnosti pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení. Vyjádřil nesouhlas s dovolacími námitkami ohledně promlčení jeho pohledávky a neurčitosti kompenzačního projevu. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dne 25. 4. 2007 žalobce Ing. M. B. zemřel, Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2008, č.j. 26 Odo 1695/2006-163, rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno s jeho dědici, kteří dědictví neodmítli, tj. se žalobci a), b), c) a d).
Nejvyšší soud se po té zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky splatnosti pohledávky žalovaného vůči žalobci. Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že jde pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, a proto z něho dovolací soud vychází. Vzhledem k tomu, že dovoláním označená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s hmotným právem, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 2001, sp.zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč.zák. V tom případě je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 33 Odo 871/2005 2005 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2006, sp.zn. I. ÚS 42/06/).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že ke splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného není potřeba výzvy věřitele k plnění, a že její splatnost nastává již okamžikem přijetí bezdůvodného obohacení, není jeho právní posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu, správné.
Dovolatel dále zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o zániku pohledávky žalovaného započtením podle § 580 obč.zák. námitkou, že tato pohledávka by byla – za situace, pokud by za výzvu k plnění mohl být považován projev žalovaného směřující k započtení – promlčená. Napadené rozhodnutí – s ohledem na právní závěr zaujatý odvolacím soudem – však na řešení této otázky nespočívalo, a proto nelze pro její řešení shledat dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se neváže k datu splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 2041/97); závěr, že ani obecný počátek promlčecí doby nelze spojovat se splatností dluhu, vyjádřil Nejvyšší soud např. ve svých rozsudcích z 27. 11. 2002, sp.zn. 33 Odo 665/2002, a z 23. 2. 2006, sp.zn. 33 Odo 1174/2005.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek v dovoláním napadené části, včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu