26 Odo 1695/2006-2
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce Ing. M. B., proti žalovanému B. p., a. s.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 151.761,71 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 202/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č.j. 13 Co
345/2005-143, takto:
V dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalobce
s H. B., B. B. a A. B., V. B., a J. S.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2006,
č.j.
13 C 202/200-111, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2005, č.j. 13 C
202/200-124,
a opravného a doplňujícího usnesení ze dne 3. 8. 2005, č.j. 13 C 202/200-128,
zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku
139.544,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ohledně částky 12.219,71 Kč s
příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4.
1. 2006, č.j. 13 Co 345/2005-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
napadené části ve věci samé (výroku I.) ohledně částky 86.546,- Kč s
příslušenstvím (tvořeným úroky z prodlení ve výši 15 % z částky 53.000,- Kč od
1. 6. 1998 do zaplacení, a ve výši 15 % z částky 33.546,-Kč od 24. 5. 2000 do
zaplacení), a změnil ho ve výroku o nákladech řízení; dále rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) dovolání,
které bylo podáno k poštovní přepravě dne 9. 5. 2006 a dne 10. 5. 2006 bylo
doručeno soudu prvního stupně.
Z úmrtního listu vystaveného Úřadem městské části P. vyplývá, že žalobce dne
25. 4. 2007 zemřel.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost
mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle § 7 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (má
ji i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí. Podle § 107 odst. 1 o.s.ř.
jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení
dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda
v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení
přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle
§ 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba
a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem,
nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle
výsledků dědického řízení převzali právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde. Podle § 107 odst. 4 o.s.ř. ten, kdo nastupuje do řízení na
místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v
době jeho nástupu do řízení. Podle
§ 243c odst. 1 o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení
o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného;
ustanovení § 92 a § 95 až 99 a § 107a však pro řízení u dovolacího soudu
neplatí.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3 2008, č.j. 27 D
909/2007-71, vyplývá, že byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po
zemřelém žalobci, kteří dědictví neodmítli, podle níž nabyla H. B. pohledávku
vůči pozůstalé manželce z titulu vypořádání společného jmění s tím, že uhradí
pasiva dědictví; dědicové B. B., A.B., V. B. a J. S. z dědictví nenabyli
ničeho. Pohledávka zemřelého žalobce, která je předmětem dovolacího řízení, v
rámci dědického řízení projednána nebyla.
S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s
účastníky řízení na straně žalobce s jeho dědici, a to s H. B., B. B., A. B.,
V. B. a J. S. (§ 107 odst. 1 ve spojení
s ustanovením § 107 odst. 2 a 4 a § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
2 obč.zák.) a dovodil, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil
užíváním nebytových prostor v dubnu a v květnu 1998, za něž žalobci nezaplatil. Dovodil rovněž, že také žalovaný má vůči žalobci pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu mezi částkou 79.500,- Kč
čtvrtletně (kterou platil žalobce Bytovému podniku za užívání nebytových
prostor) a částkou 146.000,- Kč čtvrtletně (placenou žalovaným žalobci za
užívání týchž nebytových prostor), což za 3. a 4. čtvrtletí 1997 a 1. čtvrtletí
1998 činilo částku 198.500,- Kč. V obou případech se jedná o pohledávky
stejného druhu, u nichž není započtení vyloučeno, a v době, kdy se setkaly,
nebyla žádná z nich promlčena. Vzhledem k tomu, že žalovaný svoji pohledávku
vůči žalobci uplatnil v rámci procesní obrany k započtení (u jednání konaného
před soudem prvního stupně dne 14. 4. 2005), došlo k zániku pohledávky žalobce
započtením ve smyslu § 580 obč.zák. Protože žalovaný ničeho žalobci nedluží,
soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce, směřujícímu proti zamítavému výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně (ohledně zaplacení částky 86.546,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 15 % z částky 53.000,- Kč od 1. 6. 1998 do zaplacení a z částky 33.546,-
Kč od 24. 5. 2000 do zaplacení), a proti výroku o nákladech řízení, Městský
soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 1. 2006, č.j. 13 Co
345/2005-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v odvoláním
napadené části, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková
zjištění soudu prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o
neplatnosti smlouvy z 4. 12. 1990 a smlouvy o podnájmu. Přisvědčil i jeho
právnímu posouzení vztahu mezi účastníky jako vztahu z bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatného právního úkonu, konkrétně z neplatné smlouvy o
podnájmu, jakož i jeho závěru, že pohledávka žalobce zanikla započtením podle §
580 obč.zák. Konstatoval, že žalovaný vznesl kompenzační námitku dne 14. 4.
2005, poté, kdy se pohledávky účastníků setkaly, tj. po okamžiku splatnosti té
z nich, která se stala splatnou později. Protože v obou případech šlo o plnění
z absolutně neplatného právního úkonu, stala se pohledávka splatná dnem, kdy
bylo plnění přijato, což bylo u plnění přijatého žalobcem dne 10. 7. 1997, 10.
10. 1997 a naposledy dne 12. 2. 1998 (v celkové výši 198.500,-Kč). Splatnost
této pohledávky nebyla podmíněna žádostí žalovaného, kterou by adresoval
žalobci podle § 563 obč.zák., neboť nešlo o závazek ze smlouvy. Pohledávka
žalobce za žalovaným – tak, jak ji vyčíslil v odvolání, vycházeje z právního
názoru soudu prvního stupně (částka 53.000,- Kč za užívání nebytových prostor a
částka 33.546,- Kč za nezaplacené služby) – se stala splatnou dne 1. 6. 1998,
pokud jde o náhradu za užívání nebytových prostor, a dne 9. 9. 1998 v případě
úhrady za služby spojené s jejich užíváním. Námitka započtení, učiněná
žalovaným po splatnosti pohledávky žalobce, měla účinky zpětně, k okamžiku
jejich střetu, v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly; v dané věci, kdy
pohledávka žalovaného převyšovala pohledávku žalobce, došlo k zániku celé
pohledávky žalobce, včetně jejího příslušenství. Odvolací soud dále dovodil, že
okamžik střetu pohledávek má význam i z hlediska promlčení, neboť jedině v
případě, že by vzájemná pohledávka žalovaného byla promlčena již v okamžiku
střetu (tj. v dané věci v květnu, resp. v září 1998), mohla by být námitka
promlčení vznesená žalobcem, úspěšná. Tak tomu však v dané věci nebylo, a
promlčení tedy nenastalo; názor žalobce, že z hlediska promlčení je rozhodující
okamžik uplatnění kompenzační námitky, není správný. Se zřetelem k uvedenému
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v odvoláním dotčeném
rozsahu) jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil otázku splatnosti
pohledávky žalovaného vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení v rozporu s
hmotným právem (s ustanovením § 563 obč.zák), když dovodil, že pohledávka na
vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného
právního úkonu se stává splatnou již v den, kdy bylo plnění přijato dlužníkem,
aniž by k vyvolání splatnosti byla nutná výzva věřitele ke splnění dluhu. S
ohledem na to dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že v důsledku kompenzační
námitky vznesené žalovaným zanikla pohledávka žalobce započtením, i když
pohledávka žalovaného nebyla dosud splatná, a nebyly tedy splněny zákonné
podmínky pro započtení. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2000, sp.zn. 32 Cdo 50/2000, řešící otázku splatnosti
pohledávky na náhradu škody, jež má podle jeho názoru obdobný režim jako
pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že žalovaný ho
nikdy nevyzval k vrácení plnění z neplatné smlouvy, přičemž namítá, že vznesená
kompenzační námitka takovou výzvou není. Ostatně i kdyby ji bylo možno
považovat za výzvu ke splnění dluhu ve smyslu § 563 obč.zák., stala by se
tvrzená pohledávka splatnou až po této výzvě, tj. po 14. 4. 2005; v té době
však již byla jednoznačně promlčená. Dále namítá, že žalovaný ve své
kompenzační námitce řádně a určitě nevymezil, jakou pohledávku (zejména v jaké
výši) uplatňuje k započtení vůči pohledávce žalobce, zároveň ani netvrdil (a
ani neprokazoval), kdy se měla jeho údajná pohledávka stát splatnou. Navrhl,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla (v odvoláním napadené části) zrušena a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s názorem
odvolacího soudu, že ustanovení § 563 obč.zák. nelze aplikovat na případ
splatnosti pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení. Vyjádřil
nesouhlas s dovolacími námitkami ohledně promlčení jeho pohledávky a
neurčitosti kompenzačního projevu. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dne 25. 4. 2007 žalobce Ing. M. B. zemřel, Nejvyšší soud
usnesením ze dne 28. 7. 2008, č.j. 26 Odo 1695/2006-163, rozhodl, že v
dovolacím řízení bude pokračováno s jeho dědici, kteří dědictví neodmítli, tj.
se žalobci a), b), c) a d).
Nejvyšší soud se po té zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z
toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody dle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., přihlédnuto. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud –
s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně spojuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s posouzením otázky splatnosti pohledávky žalovaného vůči žalobci.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že jde pohledávku z
titulu bezdůvodného obohacení, a proto z něho dovolací soud vychází. Vzhledem k
tomu, že dovoláním označená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s
hmotným právem, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci
přípustným podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 2001,
sp.zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002) bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní
vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně
obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že
bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena
splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich
obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč.zák. V tom případě je dlužník
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 33 Odo 871/2005
2005 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 2. 6. 2006, sp.zn. I. ÚS 42/06/).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že ke splatnosti
pohledávky z titulu bezdůvodného není potřeba výzvy věřitele k plnění, a že
její splatnost nastává již okamžikem přijetí bezdůvodného obohacení, není jeho
právní posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu, správné.
Dovolatel dále zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o zániku pohledávky
žalovaného započtením podle § 580 obč.zák. námitkou, že tato pohledávka by byla
– za situace, pokud by za výzvu k plnění mohl být považován projev žalovaného
směřující k započtení – promlčená. Napadené rozhodnutí – s ohledem na právní
závěr zaujatý odvolacím soudem – však na řešení této otázky nespočívalo, a
proto nelze pro její řešení shledat dovolání přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení se neváže k datu splatnosti (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu z 15. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 2041/97); závěr, že ani obecný
počátek promlčecí doby nelze spojovat se splatností dluhu, vyjádřil Nejvyšší
soud např. ve svých rozsudcích z 27. 11. 2002, sp.zn. 33 Odo 665/2002, a z 23.
2. 2006, sp.zn. 33 Odo 1174/2005.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek v dovoláním napadené
části, včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu
prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká,
CSc., v. r.
předsedkyně senátu