26 Odo 353/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Č. A., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o spolupráci,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 288/2004, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2005,
č. j. 39 Co 299/2005-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 535,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. prosince
2004, č. j. 55 C 288/2004-17, zastavil řízení (o žalobě na určení neplatnosti
smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 26. listopadu 2001 – dále jen
„smlouva o spolupráci“, resp. „předmětná smlouva“) a rozhodl o vrácení soudního
poplatku žalobci a o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně shledal
včasnou a důvodnou námitku žalovaného, že věc má být podle smlouvy o spolupráci
(jejího bodu 21.) projednána v řízení před rozhodci a že tudíž zde není dána k
projednání dané věci pravomoc soudu. Současně konstatoval, že dne 4. května
podal žalovaný proti žalobci u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České
republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) žalobu na
plnění vyplývající z předmětné smlouvy, že toto řízení je vedeno pod sp. zn.
Rsp 169/04 a že dne 20. září 2004 byla rozhodčím soudem zamítnuta námitka
žalobce o nedostatku pravomoci tohoto soudu. Za této situace soud prvního
stupně řízení zastavil podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 22. srpna 2005, č. j. 39 Co 299/2005-32, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Stejně jako
soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru o nedostatku pravomoci
soudu k projednání žaloby. V této souvislosti dovodil, že žalovaný uplatnil
řádně námitku nedostatku pravomoci soudu při svém prvním úkonu ve věci, že
nedošlo ke shodnému prohlášení účastníků, že na rozhodčí smlouvě netrvají, a že
šlo o spor, jehož řešení mohly strany svěřit rozhodci (§ 2 odst. 1 a 2 zákona
č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů – dále
jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Rozhodnutí o zastavení řízení podle § 106 odst.
1 o. s. ř. proto odvolací soud považoval za správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky
výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V
dovolání především namítl, že „odvolací soud nesprávně vyložil a na daný případ
aplikoval § 106 odst. 1 a 3 o. s. ř.“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení,
že „soud prvního stupně byl a je orgánem nadaným pravomocí pro projednání
žaloby v této věci uplatněné, a proto rozhodnutí o zastavení tohoto řízení v
důsledku nedostatku pravomoci soudních orgánů je chybné“. Dovolatel je toho
názoru, že v dané věci nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu proto, že zde
nelze uzavřít smír (§ 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Ve smyslu § 99 odst. 1
věty první o. s. ř. nelze totiž smír uzavřít ve věcech, jejichž povaha to
nepřipouští; tak tomu je podle dovolatele i v případě žaloby na určení podle §
80 písm. c) o. s. ř. Poté namítl, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu
spočívá i v nicotnosti smlouvy o spolupráci, kterou dovozuje z tvrzené
„neexistence vůle žalovaného při uzavírání této smlouvy“. Zdůraznil, že
„smlouva tedy vůbec nevznikla, není tu tudíž ani rozhodčí doložka, která by
vůbec pravomoc rozhodce nebo rozhodčího soudu zakládala“. Soud prvního stupně
tak „měl pravomoc uvedenou žalobu projednat a o věci meritorně rozhodnout“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích
námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě
zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. srpna 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2.
a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a že má formální i
obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud české republiky již v usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp.
zn. 29 0do 1051/2004, uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku
2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení řízení z důvodu uvedeného v ustanovení § 106 odst. 1 o. s.
ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci), je přípustné podle § 239 odst.
2 písm. a) o. s. ř. Ani v této věci se dovolací soud od uvedeného názoru
neodklání. Je-li proto dovolání v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm.
a) o. s. ř., nezabýval se již dovolací soud otázkou tvrzené přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání však není důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jejich existence tvrzena nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – napadá
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
správnost právního závěru o nedostatku pravomoci soudu k projednání dané věci,
a to především poukazem na to, že rozhodčí smlouva zde nebyla platně uzavřena,
neboť v řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nelze uzavřít smír (viz § 2 odst. 2
zákona č. 216/1994 Sb.).
Podle § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné
nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle
smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o
majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s
výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k
jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má
rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí
smlouva). Podle § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí smlouvu lze platně
uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.
Podle § 99 odst. 1 věty první o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou
účastníci skončit řízení soudním smírem.
V usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, Nejvyšší soud České
republiky mimo jiné dovodil, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku
jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit
soudní smír. To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u
nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru. Závěr, že ani v řízení o
určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. není vyloučena možnost uzavřít
smír, odůvodnil poukazem na právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněném pod
č. 23 v sešitě č. 3 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konstatoval, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud posuzoval otázku možnosti
rozhodnout rozsudkem pro zmeškání v řízení zahájeném na základě žaloby o určení
podle § 80 písm. c) o. s. ř., a přitom dovodil, že takto postupovat lze za
předpokladu, že se jedná o věc, u níž její povaha uzavření smíru připouští.
Jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva (jak tomu bylo i v
posuzované věci), jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i
podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve
sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto
jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení
existence právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro
zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho
přípustnosti. Lze – stejně jako v citovaném rozhodnutí – poukázat na to, že již
v minulosti Nejvyšší soud opakovaně připustil možnost uzavření soudního smíru
ve sporech o určení vlastnického práva (srov. R 49/1969 a R 52/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud zastává (stejně jako ve věci sp. zn. 32 Odo 181/2006) názor, že
uvedené závěry lze bez dalšího použít i v poměrech projednávané věci. Je tomu
tak proto, že ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. vylučuje možnost
platného uzavření rozhodčí smlouvy, jestliže by strany nemohly o předmětu sporu
uzavřít smír, a ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř. vylučuje vydání rozsudku pro
zmeškání mimo jiné ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Lze proto
uzavřít, že není důvodná námitka, že v této věci nebyla rozhodčí smlouva platně
sjednána.
Zbývá dodat, že stejně jako ve věci sp. zn. 32 Odo 181/2006 neshledal dovolací
soud důvodnou ani dovolací námitku o neexistenci rozhodčí doložky a z toho
vyplývající absenci pravomoci rozhodčího soudu, založenou na tvrzené nicotnosti
smlouvy o spolupráci z důvodu neexistence vážné vůle žalovaného při jejím
uzavření. Dovolatel tuto skutečnost pouze tvrdí, jiný dovolací důvod než důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje a přitom zatím z obsahu
spisu nevyplývají takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit závěr o
nedostatku vážnosti projevu vůle žalovaného. Nedovodil-li proto odvolací soud
neplatnost smlouvy o spolupráci a tím sjednané rozhodčí doložky ani z tohoto
důvodu, nelze mu ani v tomto směru nic vytknout.
Jestliže tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
řízení zastaveno podle § 106 odst. 1 o. s. ř., lze – vzhledem k řečenému –
pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce
375,- Kč (§ 2 odst. 1, § 15 ve spojení s § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006), a
z částky 85,50 Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu