26 Odo 374/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. , zastoupené advokátkou proti žalované
S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 1.693.798,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 235/2002,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října
2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co
184/2005-331, pokud jím byl v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,-
Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v nákladových výrocích III., IV. a V.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C
235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C
235/2002-271, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního
soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s
usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C 235/2002-271, v zamítavém výroku
II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v
nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Praha 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna
2005, č. j. 22 C 235/2002-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do
tří dnů od právní moci rozsudku částku 423.337,70 Kč s tam uvedeným
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobkyni další částku 1.266.860,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 29. dubna 1997 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně
smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly nebytové prostory v
domě v k. ú. Č. (dále jen „nebytové prostory“ a „předmětný dům“), a to celkem
57 místností v podzemním a nadzemním podlaží předmětného domu (dále jen
„Smlouva“). Vzal také za prokázáno, že od dubna 2000 činil podle smluvního
ujednání měsíční předpis nájemného 41.271,- Kč a záloh na služby 52.400,- Kč –
celkem šlo o částku 93.671,- Kč, že od dubna 2001 se měsíční nájemné zvýšilo na
částku 42.880,- Kč při stejných zálohách na služby – celkem šlo o částku
95.280,- Kč, a že nájemní vztah byl ukončen výpovědí pronajímatelky k 31. prosinci 2001. Dále zjistil, že žalovaná dluží na nájemném a zálohách na služby
za prosinec 2000 částku 14.095,- Kč, za únor až duben 2001 třikrát částku
93.671,- Kč, za květen až prosinec 2001 osmkrát částku 95.281,- Kč, na
nedoplatku z vyúčtování záloh na služby za rok 1999 částku 143.692,- Kč a za
rok 2000 částku 561.281,- Kč a že na dluh na nájemném za únor až březen 2001
započetla žalobkyně přeplatek z vyúčtování služeb za rok 2001 v částce
122.523,- Kč. Zjistil také, že dne 1. září 1999 obdržela žalovaná od žalobkyně
souhlas se stavebními úpravami nebytových prostor na základě předložené
projektové dokumentace, že rekonstrukce nebytových prostor se měla uskutečnit
na náklady žalované, že ve skutečnosti nebytové prostory rekonstruoval na své
náklady jejich podnájemce P., s.r.o., tehdy se sídlem v P. (dále jen „P.,
s.r.o.“), že stavebními úpravami byl předmětný dům zhodnocen o částku
1.266.860,- Kč, že P., s.r.o. je v současné době v konkurzu, že správkyně
konkurzní podstaty podala proti městské části P. žalobu na zaplacení částky
1.616.895,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením
předmětného domu a že rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 8 ze dne 24. června
2004, sp. zn. 9 C 52/2003, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že podnájemce
má tento nárok vůči nájemci (nikoli proti pronajímateli). Na tomto skutkovém
základě soud prvního stupně především dovodil, že jde-li o protihodnotu toho, o
co se v důsledku provedených změn zvýšila hodnota pronajatých nebytových
prostor, nejde ve vztahu mezi účastnicemi – z důvodů uvedených v jeho rozsudku
– o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), a
že uplatněný nárok podléhá režimu upravenému v ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. (konkrétně v § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák.). S přihlédnutím ke
zjištěnému skutkovému stavu pak řešil jako předběžnou otázku, zda náhrady za
zhodnocení předmětného domu (ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) se
může úspěšně domoci nájemce, který náklady na zhodnocení nevynaložil, či
podnájemce, který naopak rekonstrukci na své náklady uskutečnil. Zde dovodil,
že náhrada (ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) náleží nájemci.
Proto také proti uplatněné pohledávce žalobkyně započetl pohledávku žalované v
částce 1.266.860,- Kč, o níž se předmětný dům zhodnotil v důsledku uskutečněné
rekonstrukce. Za této situace žalobkyni přiznal částku 372.938,- Kč (s
kapitalizovaným úrokem z prodlení) s příslušenstvím (výrok I.) a ohledně částky
1.266.860,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně (ve spojení se shora označeným usnesením) potvrdil ve
vyhovujícím výroku I. ohledně částky 323.439,70 Kč s příslušenstvím, v
zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III., IV. a V. a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž závěry, které soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení § 667
odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s příslušenstvím,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací
námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za
zásadně právně významnou označila otázku, zda kompenzace za zhodnocení
pronajaté věci náleží nájemci, který je sice ve smluvním vztahu s
pronajímatelem, avšak věc sám nezhodnotil, či podnájemci, který ve smluvním
vztahu s pronajímatelem není, ale pronajatou věc svými náklady fakticky
zhodnotil. Přitom za nesprávný pokládala názor, který v dané věci zaujaly soudy
obou stupňů, tj. názor, že náhrada za zhodnocení náleží nájemci, který je ve
smluvním vztahu s pronajímatelem a jemuž pronajímatel udělil souhlas s
provedením změn na pronajaté věci, byť zhodnocení fakticky na své náklady
uskutečnil podnájemce. Uvedla, že tutéž otázku posoudil Městský soud v Praze
jinak ve zrušujícím usnesení ze dne 8. března 2005, č. j. 17 Co 477/2004-127,
vydaném ve věci sp. zn. 9 C 52/2003 Obvodního soudu pro Prahu 8, v němž zaujal
názor, že protihodnota toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, náleží
podnájemci, který náklady na zhodnocení vynaložil, a nikoli nájemci, který nic
neinvestoval. Dovolatelka sice souhlasila s názorem, že podle § 667 odst. 1
věty čtvrté obč. zák. má nájemce právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila
hodnota věci, avšak namítla, že toto právo mu náleží pouze v případě, kdy
„změny na věci sám a na vlastní náklady skutečně provedl“. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) nejen rozhodnutí odvolacího soudu,
nýbrž i soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
V doplňku dovolání podaném u Nejvyššího soudu České republiky dne 16. února
2007 dovolatelka mimo uvedla, že ve věci sp. zn. 9 C 52/2003 Obvodního soudu
pro Prahu 8 zaujal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. září 2006, č. j.
30 Co 254/2006-214, jiný právní názor než v předchozím zrušujícím usnesení ze
dne 8. března 2005, č. j. 17 Co 477/2004-127, že proti tomuto rozsudku podala
dovolání žalobkyně S. V., správkyně konkurzní podstaty P., s.r.o. a že obě věci
„by měly být posouzeny ve vzájemné souvislosti“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě proti napadenému potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst.
1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v zamítavém výroku II. napadeným
rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj.
podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových
zjištění. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení předběžné
právní otázky, zda kompenzace za zhodnocení pronajaté věci náleží nájemci
(který je ve smluvním vztahu s pronajímatelem a jemuž pronajímatel udělil
souhlas se změnami na pronajaté věci) přesto, že věc na své náklady fakticky
zhodnotil podnájemce a nikoli nájemce. Je-li podle závěru dovolacího soudu
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení
uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem (§ 720 obč.
zák.), jímž je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve
znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Z
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že nájemce je oprávněn
přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se
souhlasem pronajimatele.
Podnájemní vztah (ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) je v podstatě
zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému
– podnájemci své nájemní právo k nebytovému prostoru (jeho části). O podnájem
nejde proto tehdy, pronajímá-li nebytový prostor (jeho část) jinému vlastník
domu, v němž se nebytový prostor nachází. Pronajme-li nebytový prostor
vlastník, jde ve vztahu mezi ním (jako pronajímatelem) a nájemcem o vztah nájmu
nebytového prostoru (podle zákona č. 116/1990 Sb.). Naopak podnájemní vztah je
vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního
vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Proto za řádné užívání nebytového
prostoru (jeho části) podnájemcem odpovídá pronajímateli nájemce.
Podle § 667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se
souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat
jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak,
je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení
znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li
pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce
požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Ustálená soudní praxe dovodila, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách
na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v
sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/). Lze tedy souhlasit s
názorem, že aplikace ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. připadá v úvahu i v
tehdy, je-li, jako v daném případě, předmětem nájmu nebytový prostor.
Výkladem ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. (ve všech jeho souvislostech a
nikoli pouze izolovaným výkladem jeho věty čtvrté) lze ovšem dospět k jedinému
(logickému) závěru. Citované ustanovení se vztahuje (pamatuje) na případy, kdy
pronajaté nebytové prostory byly zhodnoceny – za splnění v něm uvedených
předpokladů – na náklady nájemce. Nebylo-li tomu tak (jako v posuzovaném
případě, kdy podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění nebytové prostory
zhodnotil na své náklady podnájemce), nemůže mít nájemce vůči pronajímateli z
tohoto titulu žádnou pohledávku, tudíž ani pohledávku podle § 667 odst. 1 obč.
zák., natož pohledávku započitatelnou (ve smyslu § 580 obč. zák.). Na tom nic
nemění ani to, že ve smluvním vztahu k pronajímateli je nájemce a že právě jemu
udělil pronajímatel souhlas se změnami na pronajatých nebytových prostorách.
Lze uzavřít, že v právním vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem je ustanovení §
667 odst. 1 obč. zák. aplikovatelné pouze za předpokladu, že nebytové prostory
byly zhodnoceny na náklady nájemce. V poměrech projednávané věci tedy platí, že
nájemce má podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. právo na protihodnotu
toho, o co se zvýšila hodnota věci, pouze v případě, kdy „změny na věci … na
vlastní náklady skutečně provedl“. Uskutečnil-li změny na pronajatých
nebytových prostorách na své náklady podnájemce, ačkoliv v právním vztahu k
pronajímateli není a jemu pronajímatel souhlas k provádění změn neudělil, šlo z
jeho strany o plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.); v tomto
případě se proto ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. neuplatní. Z uvedeného
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn
opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých nákladových
výrocích zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo v tomto rozsahu zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil v zamítavém výroku II. a v souvisejících nákladových
výrocích III., IV. a V. i toto rozhodnutí a věc vrátil – v tomto rozsahu – k
dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu