26 Odo 813/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem proti žalovaným 1) Z. N.,
zastoupenému advokátkou , 2) J.V., zastoupené advokátem , o zaplacení
80.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 93/2003, o
dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 9. ledna 2006, č. j. 18 Co 483/2005-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku
80.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 19. 11. 2002 uzavřela s žalovaným
1) smlouvu nazvanou „SMLOUVA O SLOŽENÍ ZÁLOHY NA CENU NEMOVITOSTI A
ZPROSTŘEDKOVÁNÍ KOUPĚ“ (dále jen „předmětná smlouva“), na základě které se
zavázala poskytnout žalovanému 1) zálohu 80.000,- Kč na kupní cenu nemovitosti
v T., jejíž koupi jí měl žalovaný 1) zprostředkovat. Zálohu 80.000,- Kč předala
dne 22. 11. 2002 žalované 2). Podle článku III. předmětné smlouvy byla
žalobkyně žalovaným 1) ujištěna, že na nemovitosti, o jejíž koupi projevila
zájem, neváznou žádné závazky. Dne 25. 11. 2002 byl ohledně uvedené nemovitosti
podán návrh na vklad věcného břemene do katastru nemovitostí. Žalobkyně proto
od předmětné smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného 1) k vrácení zálohy.
Žalovaný 1) vrácení zálohy odmítl s tím, že žalovaná 2) jím nebyla k převzetí
zálohy zmocněna, a peníze, které převzala od žalobkyně, mu nepředala.
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. srpna 2005,
č. j. 10 C 93/2003-201, uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 80.000,-
Kč s 3,5 % úrokem z prodlení ode dne 29. 11. 2002 do zaplacení (výrok I.),
zamítl žalobu proti žalovanému 1) (výrok II.), zavázal žalovanou 2) nahradit
žalobkyni a žalovanému 1) náklady řízení (výroky III. a IV), a konečně rozhodl,
že „mezi žalobkyní a prvým žalovaným se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává“ (výrok V.).
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích,
rozsudkem ze dne 9. ledna 2006, č.j. 18 Co 483/2005-224, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku uvedeném pod bodem I. jen tak, že žalobu o zaplacení
3,5 % úroku z prodlení z částky 80.000,- Kč od 29. 11. 2002 do 3. 2. 2005 a o
zaplacení 1 % úroku z prodlení z částky 80.000,- Kč od 4. 2. 2005 do zaplacení
zamítl. Jinak výroky pod body I. a III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.); odvolání žalované 2) do výroků II. a V. rozsudku soudu prvního
stupně jako subjektivně nepřípustné odmítl (výrok II.), výrok rozsudku soudu
prvního stupně pod bodem IV. změnil tak, že ve vztahu mezi žalovaným 1) a
žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok III.), uložil žalované 2) nahradit žalobkyni náklady
odvolacího řízení (výrok IV.) a konečně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními tak, jak je učinil soud
prvního stupně, a to že žalovaný 1) na základě živnostenského oprávnění
provozuje realitní činnost spočívající ve zprostředkovávání obchodu a služeb,
že dne 19. 11. 2002 uzavřel s žalobkyní zprostředkovatelskou smlouvu, podle
které mu byla žalobkyně povinna poskytnout zálohu 80.000,- Kč bankovním
převodem na blíže specifikovaný účet, že žalobkyně od zprostředkovatelské
smlouvy odstoupila, že ale ještě předtím než tak učinila, předala dne 22. 11.
2002 zálohu 80.000,- Kč v hotovosti žalované 2), že žalovaná 2) použila k
vydání potvrzení pro žalobkyni příjmový doklad vyplněný žalovaným 1), že mezi
oběma žalovanými byla dne 19. 11. 2002 uzavřena smlouva o obchodní spolupráci,
kterou se zavázali vzájemně se informovat o nabídkách a poptávkách svých
klientů a postupovat ve vzájemné součinnosti při jednání se zájemcem až do
okamžiku podpisu kupní nebo nájemní (podnájemní) smlouvy, že součástí této
smlouvy nebylo ujednání o tom, že by některý z jejich účastníků byl oprávněn
přebírat od klientů ve prospěch druhého peněžní hotovost, a že tedy žalovaná 2)
nebyla žalovaným 1) zmocněna k převzetí zálohy 80.000,- Kč od žalobkyně a dále
že žalovaná 2) neprokázala, že by převzatou zálohu dále předala žalovanému 1).
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně, který
dospěl k závěru, že žalovaná 2) se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§
451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „obč. zák.“) a je proto povinna žalobkyni bezdůvodné obohacení vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ Jako dovolací důvod
označila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky
pasivní věcné legitimace v dané věci (§ 241a odst. 2 písm b/ o.s.ř.). Uvedla,
že oproti písemnému textu smlouvy se žalobkyně a oba žalovaní dohodli na
předání peněžní hotovosti – zálohy 80.000,- Kč žalované 2) s tím, že žalovaná
2) přijme uvedenou zálohu pro žalovaného 1). Namítala, že mezi ní a žalobkyní
nevznikl žádný právní vztah a že ona byla na základě smlouvy uzavřené mezi ní a
žalovaným 1) pouze platebním místem k poskytnutí zálohy. Skutečnost, zda
žalovaná 2) předala zálohu dále žalovanému 1), již nebyla právně relevantní.
Následným odstoupením žalobkyně od zprostředkovatelské smlouvy vznikl žalobkyni
nárok na vrácení poskytnutého plnění pouze vůči žalovanému 1) a nikoli vůči ní.
Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena byla
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální
i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání,
které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přestože dovolatelka výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v
celém rozsahu, z obsahu jejího dovolání vyplývá, že napadla pouze výrok
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž
byla zavázána zaplatit žalobkyni 80.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 4. 2.
2005 do zaplacení.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Námitkou, že se účastníci oproti písemnému textu zprostředkovatelské smlouvy
dohodli na předání zálohy ve výši 80.000,- Kč v hotovosti žalované 2) s tím, že
žalovaná 2) zálohu přijme pro žalovaného 1), zpochybnila dovolatelka správnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), z nichž odvolací soud vycházel při
právním posouzení vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2). Podstatou dovolací
námitky jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného
skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů, při němž soud určuje jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním
posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých
skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila,
musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně pasivní věcné
legitimace žalované 2). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se
v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní. Dovolatelka tím uplatnila dovolací důvod, který nebyl způsobilý
založit přípustnost dovolání.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobkyni v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu