26 Odo 910/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr.
Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Z. G., zastoupené advokátem proti žalovaným
1) V. M., 2) A. M. a 3) E. M., , zastoupeným advokátkou, o 397.800,- Kč s
příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 150/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu
2005, č.j. 64 Co 329/2005-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16.
února 2005, č.j. 5 C 150/98-120, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni
90.400,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 do zaplacení a 70.350,- Kč s
10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.), žalované 2) zaplatit žalobkyni 22.600,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.), žalované 3) 22.600,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do
zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Zamítl žalobu proti
žalovanému
1) v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení 72.800,- Kč s 26 % úrokem z
prodlení od 1. 5. 1998 do zaplacení a 82.650,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od
1. 12. 2000 do zaplacení (výrok IV.), proti žalované 2) v části, v níž
žalobkyně požadovala zaplacení 18.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12.
2000 do zaplacení (výrok V.), a proti žalované 3) v části, v níž žalobkyně
požadovala zaplacení 18.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do
zaplacení (výrok VI.). Řízení ohledně zaplacení částky 350,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení a ohledně zaplacení 16 % úroku z prodlení
z částky 20.400,- Kč od
1. 5. 1998 do 30. 11. 2000 zastavil (výrok VII.). Dále rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky (výrok IX.) a o nákladech řízení vzniklých státu (výroky
IX., X., XI., XII.).
Soud prvního stupně zjistil, že se žalobkyně stala na základě kupní
smlouvy ze dne
7. 12. 1993 výlučnou vlastnicí domu v P. ulici, v P. 6 – B. Byt ve čtvrtém
poschodí domu sestávající ze dvou místností, kuchyňského koutu předsíně a
příslušenství (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) byl v nájmu V. K.. Ten v
bytě nebydlel a byt užívala jeho nevlastní dcera A. M. (původně žalovaná 2/)
spolu s manželem V. M. (žalovaným 1/) a nezletilými dětmi A. M. (nyní žalovanou
2/) a E. M. (žalovanou 3/). V. K. v roce 1995 zemřel, aniž nájemní poměr přešel
na žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 3. 1999, č.j. 9 C
7/96-42, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6.
2000, č.j. 58 Co 168/2000-70, nabyl právní moci dne 27. 11. 2000, bylo
žalovanému 1) uloženo předmětný byt vyklidit. Řízení proti jeho manželce
(původní žalované 2/), která zemřela dne 5. 12. 1998, bylo zastaveno. Podle
tvrzení žalobkyně žalovaní byt vyklidili do 31. 7. 2000. Do té doby platili
žalobkyni za užívání bytu „nájemné“ jen v regulované výši 350,- Kč měsíčně. Z
posudku znalce M. B. soud prvního stupně zjistil, že obvyklé (tržní) nájemné
za předmětný byt by činilo v letech 1996 až 2000 měsíčně 7.000,- Kč až 9.450,-
Kč. Žalobkyně po několikerých změnách žaloby požadovala vydání bezdůvodného
obohacení za období od 1. 4. 1996 do
31. 7. 2000 ve výši 7.650,- Kč měsíčně.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.
zák.“, a dovodil, že žalovaným vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení,
když bez právního důvodu užívali v jejím domě byt s regulovaným nájemným.
Dospěl však k závěru, že zčásti je uplatněný nárok promlčen a nelze ho přiznat.
Žalobou podanou u soudu dne 30. 4. 1998 se žalobkyně domáhala vydání
bezdůvodného obohacení v rozsahu 5.650,- Kč měsíčně za období duben 1996 až
březen 1998. Na částku 7.650,- Kč měsíčně za toto období žalobkyně rozšířila
žalobu až podáním došlým soudu dne 7. 10. 2002, tedy po marném uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí doby, k němuž došlo ohledně plnění za poslední
měsíc tohoto období (březen 1998) již 1. 4. 2000. Podáním došlým soudu dne 11.
4. 2001 žalobkyně rozšířila žalobu na vydání bezdůvodného obohacení i za měsíce
duben 1998 až červenec 2000 a to ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Ani nárok na
bezdůvodné obohacení 4.500,- Kč měsíčně za období od dubna 1998 do 10. 4. 1999
tak neuplatnila ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. Na částku 7.650,- Kč
měsíčně za období duben 1998 až červenec 2000 žalobkyně rozšířila žalobu až
podáním došlým soudu 1. 10. 2002, tedy po marném uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby, k němuž došlo u náhrady za poslední měsíc tohoto období
(červenec 2000) již 1. 8. 2002. Soud prvního stupně tak přiznal žalobkyni jen
nepromlčené plnění za období od 1. 4. 1996 do 31. 3. 1998 tj. za 24 měsíců po
5.650,- Kč ve výši 135.600,- Kč, za část měsíce dubna 1999 (od 11. 4. 1999 do
30. 4. 1999) ve výši 2.850,- Kč (jako poměrné části z měsíčního plnění 4.500,-
Kč) a za zbývající období od 1. 5. 1999 do 31. 7. 2000 tj. za 15 měsíců po
4.500,- Kč ve výši 67.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že za plnění zemřelé A. M.
odpovídají dědici do výše nabytého dědictví soud prvního stupně rozvrhl
bezdůvodné obohacení ve výši 135.600,- Kč za období předcházející úmrtí A. M.
mezi všechny žalované tak, že žalovaného 1) zavázal k plnění dvěmi třetinami
tj. částkou 90.400,- Kč a žalované 2) a 3) každou z nich jednou šestinou tj.
každou z nich částkou 22.600,- Kč. Za období následující po úmrtí A. M.. soud
prvního stupně zavázal k vydání bezdůvodného obohacení 2.850,- Kč a 67.000,- Kč
pouze žalovaného 1).
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 8. 11. 2005, č.j. 64 Co 329/2005-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně
v části výroku pod bodem IV. tak, že žalovaného 1) zavázal zaplatit žalobkyni
dalších 19.650,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 29. 4. 2001 do zaplacení do tří
dnů od právní moci rozsudku; ve zbývající zamítavé části výroku I. týkající se
žalovaného 1) a v dalších napadených zamítavých výrocích V. a VI. týkajících se
žalovaných 2) a 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k
promlčení nároku na bezdůvodné obohacení za období od prosince 1998 do 10. 4.
1999 v rozsahu 4.500,- Kč měsíčně nedošlo, neboť žalobkyně rozšířila žalobu
ohledně dodatečného období (duben 1998 až červenec 2000) již podáním došlým
soudu dne 4. 12. 2000 nikoliv až 11. 4. 2001 (jak uvedl soud prvního stupně).
Za tohoto stavu došlo k promlčení nároku žalobkyně pouze za období duben až
listopad 1998, nepromlčen tedy zůstal nárok za prosinec 1998 až červenec 2000
ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Proto odvolací soud oproti soudu prvního stupně
přiznal žalobkyni ještě 1.650,- Kč za zbývající část měsíce dubna 1999 a
18.000,- Kč za měsíce prosinec 1998 až duben 1999. V ostatním odvolací soud
převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Nesouhlasil s žalobkyní,
že promlčení zabránila, když za běhu promlčecí doby uplatnila nárok jako
takový. Vyslovil názor, že dochází-li k rozšíření žaloby o další část nároku až
v průběhu řízení, došlo ke stavění promlčecí doby pouze ve vztahu k tomu nároku
popřípadě jeho části, pro nějž se řízení vede, a odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99 nebo rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74).
Vysvětlil, že pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den,
kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Skutečnou vědomostí se míní znalost
skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Z toho důvodu neakceptoval námitku žalobkyně, že výši nároku zjistila až po
vypracování znaleckého posudku. Uvedl, že žalobkyně měla od počátku vědomost o
všech rozhodných skutečnostech (velikost bytu, jeho umístění v domě, dopravní
dostupnost, celková kvalita lokality), z nichž lze dovodit výši tržního
nájemného a tedy i výši bezdůvodného obohacení a nic jí nebránilo, aby nárok
kvantifikovala při podání žaloby. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí
doby koliduje se samotným vznikem bezdůvodného obohacení a tato doba pro
jednotlivé náhrady běží za každý měsíc užívání bytu vždy prvním dnem měsíce
následujícího, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9.
2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to proti výrokům, jimiž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku
(vyjma částky 19.650,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 29. 4. 2001 do zaplacení)
pod bodem IV. a v zamítavých výrocích pod body V. a VI. podala žalobkyně
dovolání. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „o.s.ř.“ Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Spatřovala je jednak v nesprávném určení počátku
běhu dvouleté promlčecí doby stanovené zákonem k uplatnění nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Namítala, že kvalifikovaně mohla odvodit výši
bezdůvodného obohacení až teprve poté, kdy výši bezdůvodného obohacení určil
znalec. Předtím neměla možnost vzhledem k platné úpravě civilního procesu
nechat si vypracovat posudek znalce. Rovněž spatřovala nesprávné právní
posouzení v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil stavění promlčecí doby,
když dovodil, že uplatněním nároku u soudu dochází ke stavění promlčecí doby
jen v rozsahu, který je předmětem řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. listopadu 2005,
tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných
ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení),
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle §
237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem).
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3) v zamítavých výrocích pod body V. a VI.
(jimiž byla zamítnuta žaloba v části, aby každá ze žalovaných zaplatila
žalobkyni 18.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení –
tj. s příslušenstvím, k němuž se při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) věty za středníkem o.s.ř.
nepřihlíží). Ačkoliv součet zamítnutých částek přesahuje hranici 20.000,- Kč,
skládá se ze dvou samostatných nároků. Žalované 2) a 3) v tomto řízení nejsou
nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř., nýbrž společníky
samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř., rozsudek se tedy nemusí nutně
vztahovat na obě žalované společně. Přípustnost dovolání je proto třeba
zkoumat ve vztahu ke každé z nich odděleně bez ohledu na to, zda součet vůči
nim zamítnutých nároků přesahoval částku 20.000,- Kč a bylo o nich rozhodnuto v
jednom řízení jedním rozsudkem. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím u žádné ze žalovaných částku
20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní), je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, v sešitu 5, pod poř. č. 55).
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k žalovanému 1) a to proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně části výroku rozsudku
soudu prvního stupně pod bodem IV. – zbývající poté, kdy byl žalovaný 1)
zavázán zaplatit žalobkyni dalších 19.650,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 29.
4. 2001 do zaplacení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.; je třeba dodat, že vady podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze
je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
zpochybnila námitkou, že nabyla vědomost o výši bezdůvodného obohacení teprve
až na základě posudku znalce Ing. Milana Babického, správnost skutkových
zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), z nichž odvolací soud vycházel při právním
posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby. Podstatou dovolací
námitky jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného
skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů, při němž soud určuje jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním
posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých
skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila,
musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům o počátku běhu promlčecí
doby. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2
a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní. Dovolatelka tím uplatnila dovolací důvod, který
nebyl způsobilý založit přípustnost dovolání.
Vedle toho dovolatelka namítala jako další dovolací důvod nesprávné právní
posouzení, jímž vytýká odvolacímu soudu, že uplatněním nároku jako takového u
soudu, došlo ke stavění promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření žaloby.
Odvolací soud se však v tomto směru neodchýlil od ustálené judikatury
ani teorie podle které, dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky nastává
stavění promlčení pouze
u této části. Jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné
účinky. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1974, č.j. 3
Cz 4/74, uveřejněné ve Sborníku IV, ročník 1974, str. 773, rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005 i Občanský zákoník,
poznámkové vydání s judikaturou a literaturou,
12. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, a. s., 2006, s. 152.
Vycházeje z výše uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Za této situace dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř. (pro nepřípustnost) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím
k tomu, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu