27 Cdo 1047/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně KLEMENT a. s., se sídlem v Řehlovicích, Hliňany 18, PSČ 400 02, identifikační číslo osoby 25016695, proti žalovaným 1) J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, a 2) J. S., narozenému XY, bytem XY, o založení ručební povinnosti a o zaplacení 34.655.136,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 3/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 Cmo 164/2020-180, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 9. 2020, č. j. 26 Cm 3/2017-139, zastavil řízení o žádosti žalobkyně ze dne 24. 8. 2020 o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zastavil řízení o žalobě o zaplacení částky 34.655.136,47 Kč (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (první a druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu druhého výroku) podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda soud může požadovat zaplacení soudního poplatku „z eventuálního návrhu/petitu” ve smyslu § 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, „tedy z návrhu, který je uváděn v pořadí jako druhý, a následně ve vztahu k tomuto eventuálnímu návrhu pro nezaplacení soudního poplatku zastavit řízení“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[5] V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žaloba dovolatelky obsahuje eventuální návrh, a proto bylo namístě při stanovení výše soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně postupovat podle § 6a odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tedy stanovit výši soudního poplatku podle primárního návrhu). Úvaha dovolatelky o tom, že soud prvního stupně požadoval zaplacení poplatku „z eventuálního petitu“, nemá oporu ve spisu.
[6] Dovolání není přípustné ani k řešení druhé dovolatelkou předestřené otázky, zda je „dostatečně určitý“ výrok soudního rozhodnutí, kterým soud rozhodl o zastavení řízení o zaplacení peněžité částky, aniž by specifikoval, „zda zastavuje řízení ohledně primárního či eventuálního návrhu/petitu“. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny podmínky pro zastavení řízení o zaplacení částky 34.655.136,47 Kč s příslušenstvím, je totiž ve výsledku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Z té se podává, že: 1) Žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního návrhu (petitu). 2) Žaloba s eventuálním návrhem je složena ze dvou částí. V tzv.
primárním návrhu žalobce žádá, aby bylo rozhodnuto o určité povinnosti (např. vydání věci), a pro případ, že nastane taková situace, že by soud nemohl přiznat plnění uplatněné v primárním návrhu, aby bylo na základě eventuálního návrhu rozhodnuto o povinnosti jiné (např. uložení peněžité náhrady). O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního návrhu soud rozhoduje jen tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním návrhu; v opačném případě se tzv. eventuálním návrhem vůbec nezabývá. Srovnej za všechna rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, a v něm citovanou judikaturu.
[8] V projednávané věci se dovolatelka žalobou domáhá (kromě založení ručební povinnosti), „aby soud … uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit dovolatelce dlužnou částku z titulu ručení podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen ‚z. o. k.‘)“, a dále „z titulu odpovědnosti za škodu podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)“, a to „pro případ“, že soud „předpoklady vzniku ručení podle § 68 z. o. k.“ neshledá.
[9] Žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 34.655.136,47 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu podle § 99 insolvenčního zákona však nesplňuje předpoklady eventuálního návrhu už jen z toho důvodu, že se dovolatelka domáhá zaplacení stejné částky, jakou požaduje již z titulu ručení, tj. nejde o plnění jiné než to, které je požadováno v „primárním“ návrhu.
[10] V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž jde i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, a judikaturu v něm citovanou).
[11] I když se dovolatelka žalobou domáhala zaplacení částky 34.655.136,47 Kč s příslušenstvím ze dvou právních důvodů, jde stále (pouze) o jednu žalobu o zaplacení této částky. [12] Nezaplatila-li proto dovolatelka soudní poplatek za řízení o zaplacení částky 34.655.136,47 Kč s příslušenstvím ani ve lhůtě soudem určené, bylo nutné postupovat podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tj. řízení o zaplacení této částky zastavit.
[13] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2022
JUDr. Marek Doležal předseda senátu