27 Cdo 122/2024-907
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Martinem Hostinským, advokátem, se sídlem v Brně, Tišnovská 1444/67, PSČ 613 00, proti žalované FIBO MARKETS LIMITED, se sídlem v Limassolu, Agias Zonis 29, Floor 1, 3027, Kyperská republika, registrační číslo osoby HE 242381, zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pujmanové 1753/10, PSČ 140 00, o zaplacení 8.927,90 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 242/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 63/2023-843, takto:
I. Nejvyšší soud na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předkládá Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku: Musí být čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), vykládán v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, patří i práva a povinnosti týkající se procesu cenotvorby finančních rozdílových smluv (contracts for differences), respektive procesu utváření rozdílu mezi cenami podkladových aktiv, ohledně nichž je finanční rozdílová smlouva uzavírána? II. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce uvedené pod bodem I výroku tohoto usnesení.
1. Žalovaná (dříve vystupující pod názvem FIBO Group Holdings Limited, se sídlem v Limassolu, Agias Fylaxeos 182, Kofteros Business Center, Office 103, 3083, Kyperská republika, registrační číslo osoby HE 242381) je brokerskou obchodní společností založenou podle kyperského práva se sídlem v Kyperské republice, jež působí jako obchodník s cennými papíry a poskytuje svoje služby prostřednictvím internetu. Žalobkyně je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice.
2. Žalobkyně a žalovaná dne 2. 10. 2014 distančně (bez možnosti vyjednávání ze strany žalobkyně) uzavřely rámcovou smlouvu („Terms of Business“; dále jen „rámcová smlouva“), jejímž účelem bylo umožnit žalobkyni prostřednictvím uzavírání dílčích tzv. finančních rozdílových smluv (Contracts for Differences, dále jen „CFD“) uskutečňovat transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange). Podle rámcové smlouvy měla jednotlivé transakce na základě příkazů žalobkyně k nákupu a prodeji základní měny učiněné prostřednictvím online obchodní platformy realizovat žalovaná.
3. Podle čl. 8.10 rámcové smlouvy si žalovaná vyhradila právo neodeslat příkaz k provedení nebo změnění počáteční (závěrečné) ceny transakce v případě technického selhání obchodní platformy, které by mělo vliv na přísun kotací finančních nástrojů, a rovněž v případě jiných technických poruch. Čl. 30.2 rámcové smlouvy obsahoval doložku o volbě kyperského práva, a to jak pro rámcovou smlouvu samotnou, tak i pro veškeré transakční vztahy mezi žalobkyní a žalovanou.
4. CFD uzavírané mezi účastníky na základě rámcové smlouvy byly založeny na vyrovnávání rozdílů v devizových kurzech mezi cenami nákupů základní měny (amerického dolaru – USD) a jejími následnými prodeji ve vztahu k měně křížové (japonskému jenu – JPY). Žalobkyně na trhu FOREX obchodovala v tzv. lotech (1 lot = 100.000 USD) za použití tzv. pákového efektu, což jí umožnilo obchodovat prostřednictvím žalované s větším objemem finančních prostředků, než se kterými ve skutečnosti disponovala.
5. Samotné transakce probíhaly tak, že v okamžiku zadání příkazu k nákupu základní měny byla žalovanou žalobkyni poskytnuta zápůjčka na nákup požadovaného množství základní měny (USD) denominované v křížové měně (JPY) a přepočtené aktuálním kurzem pro nákup. Současně byla žalovanou provedena na devizovém trhu transakce v podobě nákupu požadovaného množství základní měny (USD) za křížovou měnu (JPY) se stejným kurzem. Uskutečněním nákupu došlo k otevření pozice žalobkyně jako investora v základní měně. Transakce byla dokončena tzv. uzavřením pozice, tj. uskutečněním opačné finanční transakce – prodeje nakoupeného množství základní měny (USD) oproti zpětnému nákupu křížové měny (JPY) za aktuální křížový kurz prodeje – čímž zároveň došlo k realizaci zisku či ztráty. Ve stejný okamžik došlo i ke splacení zápůjčky ze strany žalobkyně.
6. Žalobkyně uzavřela dne 3. 10. 2014 s žalovanou konkrétní CFD, při níž žalobkyně na svém obchodním účtu u žalované úspěšně zobchodovala měnový pár USD/JPY. V 15:30:00 žalobkyně zadala příkaz k nákupu 35 lotů při kurzu 109,00 USD/JPY, přičemž si zvolila maximální odchylku 13 pips, což znamená, že v případě protinávrhu ceny ze strany žalované, který bude horší než cena 109,13, žalovaná pokyn vůbec neprovede. Obchodní systém jí obratem oznámil, že aktuální kurz USD/JPY je 109,0500 (v rozmezí odchylky), což žalobkyně akceptovala a potvrdila příkaz k nákupu.
7. Vlivem zpracování dlouhé fronty příkazů v obchodním systému žalované, které bylo způsobeno skokovým posílením kurzu USD oproti křížovým měnám v důsledku zveřejnění informací o pozitivním vývoji ukazatelů zaměstnanosti v nezemědělském sektoru USA za měsíc září 2014, došlo po 16 sekundách reakční doby obchodního systému k nákupu požadovaného množství 3.500.000 USD, ovšem již za 382.900.000 JPY (tj. s kurzem 109,4000 USD/JPY), což představovalo zhoršení nákupní ceny o 35 pips. Na nákup požadovaného množství USD byla žalobkyni poskytnuta krátkodobá zápůjčka 382.900.000 JPY.
8. Žalobkyně spornou obchodní transakci ukončila (tj. uzavřela svou pozici) ještě téhož dne, když v 15:48:11 zadala do obchodního systému žalované příkaz k prodeji nakoupeného množství USD a zpětnému nákupu JPY. Následným potvrzením prodejního kurzu 109,5600 USD/JPY ze strany žalované došlo k prodeji základní měny ve výši 3.500.000 USD a nákupu křížové měny v hodnotě 383.460.000 JPY, přičemž došlo k vrácení zápůjčky poskytnuté žalovanou žalobkyni a k realizaci hrubého zisku žalobkyně z této transakce ve výši 560.000 JPY, tedy v hodnotě 4.081,33 USD.
9. Žalobkyně na základě průběhu posledně uvedené CFD v řízení před českými soudy uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, jenž odůvodňuje tím, že její příkaz k nákupu základní měny učiněný v souladu s rámcovou smlouvou byl realizován s časovou prodlevou 16 sekund, a to za jiný kurz než přikázaný (mimo sjednanou přípustnou odchylku). Důsledkem této časové prodlevy a související změny kurzu na devizovém trhu FOREX tak činil zisk žalobkyně z CFD o žalovanou částku (8.927,90 USD) méně, než by činil v případě včasného provedení transakce žalovanou v souladu se zadaným příkazem. V takovém případě by zisk žalobkyně totiž činil 1.785.000 JPY, tedy 13.009,23 USD. Žalovaná oprávněnost svého postupu vůči žalobkyni odůvodňuje aplikací čl. 8.10 rámcové smlouvy (viz odst. 3 tohoto usnesení). b) Dosavadní průběh řízení před českými soudy
10. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 42 Cm 242/2015-776, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 8.927,90 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 2. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu co do úroku z prodlení z částky 8.927,90 USD za
období od 3. 10. 2014 do 12. 2. 2016 zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Před rozhodnutím ve věci samé však musel řešit otázku rozhodného práva, tj. zda na projednávaný spor o náhradu ušlého zisku aplikovat kyperské nebo české právo.
11. Soud prvního stupně na základě v této věci dříve podané žádosti o odpověď na předběžnou otázku mezinárodní příslušnosti a v této souvislosti vydaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 10. 2019, ve věci C-208/18, J. P. proti FIBO Group Holdings Limited (dále jen „věc C-208/18“), vyšel z toho, že rámcová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je spotřebitelskou smlouvou, u níž je třeba pro potřeby určení rozhodného práva vycházet zejména z pravidel upravených v čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES/) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“). Dále posuzoval, zda se na rámcovou smlouvu nevztahuje výjimka ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, respektive zda v projednávané věci nejde o „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“.
12. Podle soudu prvního stupně je třeba rozlišovat, zda je obsahem smlouvy samotný finanční nástroj nebo zda jsou jím práva a povinnosti pro obchodování s finančním nástrojem. V posledně uvedeném případě jde totiž o poskytování finančních služeb, na které se výjimka stanovená v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I nevztahuje. Platí tedy, že čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I vylučuje z působnosti spotřebitelské ochrany pouze a jenom finanční nástroje jako takové, nikoliv smlouvy, které upravují nabývání těchto nástrojů a obchodování s nimi.
13. Obsahem rámcové smlouvy je závazek žalované otevřít pro žalobkyni investiční účet a poskytnout jí online platformu, jejímž prostřednictvím bude provádět finanční operace v podobě investic do CFD. Rámcová smlouva však neobsahuje práva a povinnosti, které jsou podstatou, obsahem a příčinou existence finančního nástroje, ale naopak obsahem smlouvy jsou práva a povinnosti, které upravují prostředí, jež umožňuje obchodovat s finančním nástrojem. Tomu má odpovídat i definice finančního nástroje v dnes již zrušené směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. 4. 2004, o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS (dále jen „směrnice MiFID I“), podle které jsou finančním nástrojem CFD, ale ne smlouvy o poskytování finančních služeb, které s CFD umožní obchodovat.
14. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že se v poměrech projednávané věci čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Řím I uplatní, doložka o volbě kyperského práva má povahu zneužívající klauzule, pročež je neplatná. Rozhodné právo je tak třeba určit podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I za použití náhradního hraničního určovatele, kterým je místo bydliště spotřebitele (žalobkyně); rozhodným právem pro daný spor je proto české právo.
15. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se v zásadě ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, když rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 63/2023-843, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v části výroku I tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení z částky 8.927,90 USD ve výši 8,05 % ročně za den 13. 2. 2016 zamítá (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výroku I tento potvrdil „ve správném znění“, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 8.927,90 USD s úrokem z prodlení za dobu od 14. 2. 2016 do zaplacení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
16. Odvolací soud konstatoval, že rámcová smlouva neobsahuje práva a povinnosti představující finanční nástroj, nýbrž soubor pravidel a postupů, jak obchodovat se žalovanou nebo jejím prostřednictvím, přičemž výsledkem je sice finanční nástroj, ale jde jen o výsledek poskytnuté finanční služby. Jinými slovy poskytováním finanční služby žalovanou se finanční nástroj teprve vytváří.
17. Nad rámec již uvedeného své závěry podpořil i teleologickým výkladem pravidla upraveného v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I. Hlavním cílem takové výjimky je totiž předejít aplikaci různých právních řádů na podstatu finančních nástrojů, aby mohly být emitovány a obchodovány jako zaměnitelné.
18. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu, jež odůvodnila nesprávným právním posouzením věci spočívajícím mimo jiné v chybné aplikaci čl. 6 nařízení Řím I při určení rozhodného práva soudy nižších stupňů. II. Relevantní unijní právní úprava
19. Podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I se odst. 1 a 2 čl. 6 nařízení Řím I nepoužijí pro práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, a práva a povinnosti, které představují podmínky, jimiž se řídí emise, veřejné nabídky či nabídky převzetí převoditelných cenných papírů a úpis a vyplácení podílů v subjektech kolektivního investování, pokud se nejedná o poskytování finanční služby.
20. Podle čl. 4 odst. 2) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. 5. 2014, o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (dále jen „směrnice MiFID II“), se pro účely této směrnice „investičními službami a činnostmi“ rozumí služby a činnosti, jež jsou uvedeny v oddíle A přílohy I a týkají se kteréhokoli z nástrojů uvedených v oddíle C přílohy I.
21. Podle čl. 4 odst. 15) směrnice MiFID II se pro účely této směrnice „finančními nástroji“ rozumí nástroje uvedené v oddíle C přílohy I.
22. Podle bodu 1) přílohy I (seznamy služeb, činností a finančních nástrojů) oddílu A (investiční služby a činnosti) směrnice MiFID II se za investiční službu považuje mimo jiné přijímání a předávání pokynů týkajících se jednoho nebo více finančních nástrojů.
23. Podle bodu 9) přílohy I (seznamy služeb, činností a finančních nástrojů) oddílu C (finanční nástroje) směrnice MiFID II se za finanční nástroje považují mimo jiné finanční rozdílové smlouvy. III. Důvody pro předložení předběžné otázky a stanovisko Nejvyššího soudu a) Předložení předběžné otázky
24. V projednávané věci je nezbytné určit rozhodné právo, které bude podle nařízení Řím I aplikováno na sporný vztah mezi účastníky řízení. K tomu je zapotřebí posoudit, zda utváření ceny CFD, respektive zda oprávnění žalované změnit jednostranně cenu transakce v rozporu s pravidly obsaženými v rámcové smlouvě, tvoří práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, na něž je třeba vztáhnout výjimku ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, nebo zda jde o práva a povinnosti při poskytování finanční služby, jež by naopak byla kryta spotřebitelskou ochranou čl. 6 nařízení Řím I.
25. Podle bodu 30 preambule nařízení Řím I se finančními nástroji rozumí ty, které jsou uvedeny v dnes již zrušené směrnici MiFID I (tedy i CFD). Přestože je směrnice MiFID I již zrušena a nahrazena směrnicí MiFID II, je znění obou směrnic v zásadě totožné, a i podle směrnice MiFID II jsou CFD dnes považovány za finanční nástroje.
26. Na druhou stranu stejná výjimka podle bodu 26 preambule nařízení Řím I nemá platit pro poskytování finančních služeb, jako „např. poskytování služby v oblasti investic a činnosti a vedlejší služby poskytované spotřebiteli obchodníkem, jak jsou uvedeny v oddílech A a B přílohy I směrnice MiFID I“ (dnes opět spíše ve směrnici MiFID II). Na ty by se měla aplikovat spotřebitelská ochrana podle čl. 6 nařízení Řím I. Ze směrnice MiFID II mimo jiné vyplývá, že mezi investiční služby a činnosti patří např. přijímání a předávání pokynů (příkazů) týkajících se jednoho nebo více finančních nástrojů.
27. CFD jako takové jsou (s ohledem na již řečené) bezpochyby finančními nástroji (z ekonomického hlediska jde o finanční deriváty). Jejich podstata podle dokumentu „varování pro investory 28/02/2013“ vydaného Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA) a Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA) spočívá v uzavření dohody mezi „kupujícím“ a „prodávajícím“ o vyplacení rozdílu mezi cenou podkladového aktiva (akcie, měny atd.) v době otevření pozice z dané smlouvy a jeho cenou k okamžiku uzavření této pozice. CFD umožňují investorům spekulovat na růst cen podkladových aktiv (pomocí „dlouhých pozic“) nebo jejich pokles (pomocí „krátkých pozic“). Jsou to produkty s pákovým efektem a nabízejí možnost investice oproti složení pouze malé zálohy (tzv. marže) z celkové hodnoty investice.
28. Investor, který chce obchodovat CFD, provede toliko dva úkony – podání příkazu k otevření pozice a podání příkazu k uzavření pozice. Otevření i uzavření obchodní pozice má dvě podoby, a to příkaz k nákupu nebo příkaz k prodeji, vždy na základě ceny nabízené v daný okamžik poskytovatelem CFD. V každém kontraktu je toliko jednou podán příkaz k nákupu, a toliko jednou příkaz k prodeji, a to buď v tomto, nebo v opačném pořadí. V době mezi otevřením a uzavřením pozice se obvykle cena podkladového aktiva změní.
29. Při ukončení CFD dochází k uhrazení rozdílu mezi původní a aktuální cenou dané CFD a/nebo podkladového aktiva. Pokud je rozdíl kladný, platí poskytovatel CFD investorovi. Pokud je rozdíl záporný, musí poskytovateli CFD zaplatit investor. Investor podkladové aktivum CFD nikdy skutečně nekupuje ani nevlastní. Poskytovatel CFD je protistranou investora v těchto transakcích, a proto jsou investorovy zisky ztráty poskytovatele CFD a naopak.
30. S ohledem na podstatu CFD, obsah rámcové smlouvy a realizaci konkrétní sporné CFD uzavřené mezi účastníky vznikají pochybnosti o výkladu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, a to části „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ v kontrastu s dovětkem „pokud se nejedná o poskytování finanční služby“. CFD jsou totiž vysoce spekulativní, rizikové a nestandardizované produkty, a proto z jejich konstrukce není zcela zřejmé, jaká všechna práva a povinnosti je představují (resp. je utvářejí) jako finanční nástroj a jaká je možno podřadit pod poskytování finančních služeb. Podle Nejvyššího soudu tak nejde o acte clair.
31. Právě popsaná otázka má přitom zásadní význam pro řešení sporu, neboť jde-li v projednávané věci o práva a povinnosti představující finanční nástroj, bude se daný vztah mezi účastníky řídit právem kyperským, a to podle volby práva učiněné stranami v rámcové smlouvě (nepoužije se čl. 6 nařízení Řím I). Dojdeme-li však k závěru, že jde o poskytování finanční služby, pak by volba práva provedená stranami v rámcové smlouvě mohla mít zneužívající povahu (s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie k doložkám o volbě práva včleněných do adhezních smluv se spotřebitelem jako např. rozsudek ze dne 28. 7. 2016, ve věci C-191/15, Verein für Konsumenteninformation v. Amazon EU Sŕrl), pročež by byla neplatná. Pak by bylo nutné rozhodné právo určit podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I, tj. podle obvyklého bydliště spotřebitele (žalobkyně), a daný vztah by se řídil českým právem. b) Judikatura Soudního dvora Evropské unie
32. V rámci řízení v této věci se Nejvyšší soud na Soudní dvůr Evropské unie již jednou s žádostí o odpověď na předběžnou otázku obracel, a to v rámci dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, ve kterém byla řešena mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodování sporu mezi účastníky, jejíž posouzení bylo závislé na zjištění, zda je žalobkyně spotřebitelkou. Nejvyšší soud se Soudního dvora Evropské unie mimo jiné dotazoval, zda při posouzení pojmu spotřebitel podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), hraje roli, že čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I nevztahuje spotřebitelskou ochranu na „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“.
33. V rozsudku ve věci C-208/18 k tomu Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že na kvalifikaci žalobkyně jako spotřebitelky podle nařízení Brusel I bis nemá v zásadě vliv skutečnost, že se čl. 6 nařízení Řím I nevztahuje na finanční nástroje, přestože je pojem spotřebitel v obou nařízeních definován téměř totožně. Dále uvedl, že CFD jsou sice finančními nástroji, avšak odepřít procesní ochranu spotřebiteli pouze z důvodu, že mu nenáleží v oblasti kolizních norem, by bylo v rozporu s cíli nařízení Brusel I bis.
34. V obdobném smyslu (tj. v poměrech nařízení Brusel I bis) označil Soudní dvůr Evropské unie CFD za finanční nástroje i ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2020, ve věci C-500/18, AU proti Reliantco Investments LTD, Reliantco Investments LTD Limassol Sucursala Bucuresti.
35. V obou případech však Soudní dvůr Evropské unie řešil povahu CFD pouze v kontextu aplikace ustanovení nařízení Brusel I bis. Ta však neobsahují stejnou výjimku ze spotřebitelské ochrany pro práva a povinnosti představující finanční nástroj jako čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I. Z toho důvodu a pouze na základě deklarovaných odlišností mezi nařízením Brusel I bis a nařízením Řím I nelze podle Nejvyššího soudu dovozovat ani obecný závěr o tom, jaká práva a povinnosti představují CFD jako finanční nástroje, na něž je třeba vztáhnout výjimku ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I.
36. Odpověď na otázku neposkytuje ani vymezení jedné z finančních služeb uvedené pod bodem 1 oddílu A přílohy I směrnice MiFID I spočívající v přijímání a předávání pokynů (příkazů) týkajících se jednoho nebo více finančních nástrojů v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2017, ve věci C-678/15, M. Z. K. proti K. P. Soudní dvůr Evropské unie tyto příkazy definoval tak, že směřují ke koupi nebo prodeji jednoho nebo více finančních nástrojů. Dále přitom uzavřel, že taková finanční služba nepokrývá „zprostředkování za účelem uzavření smlouvy, jejímž předmětem je činnost správy portfolia, přestože uzavření takové smlouvy vede v pozdější fázi k tomu, že správce portfolia v rámci své činnosti správy přijímá a předává příkazy ke koupi nebo k prodeji finančních nástrojů“.
37. Z výše uvedeného vyplývá, že judikatura Soudního dvora Evropské unie dosud neposkytla jednoznačnou odpověď na otázku, jaká konkrétní práva a povinnosti jsou spojeny s CFD, a to zejména s ohledem na proces utváření jejich ceny, respektive proces utváření cenového rozdílu. Nadále tak není jasné, zda proces cenotvorby ve výše popsaném smyslu spadá pod poskytování finančních služeb nebo se týká práv a povinností představujících finanční nástroj. Se zřetelem ke specifické a nestandardní povaze CFD, jež jsou samy o sobě především dohodou mezi dvěma stranami o nákupu a prodeji podkladových aktiv bez skutečného převodu vlastnictví těchto aktiv a vyplacení rozdílu mezi počáteční a závěrečnou cenou, nejsou výše obecné závěry bez dalšího objasnění na danou věc aplikovatelné. 38. Odpověď na položenou předběžnou otázku tak podle názoru předkládajícího soudu neplyne ani z dosavadní judikatury Soudního dvora Evropské unie a článek 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I tudíž v tomto směru nepředstavuje ani acte éclairé. c) Stanovisko Nejvyššího soudu 39. Výjimka uvedená v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I by se měla týkat pouze práv a povinností samotného finančního nástroje (financial instrument itself), nikoliv smluv o převodu finančních nástrojů či jiných smluv, ve kterých je finanční nástroj pouhým předmětem. Ty naopak mají spadat do působnosti čl. 6 nařízení Řím I za předpokladu, že jsou uzavírány se spotřebiteli. Finanční nástroje by totiž měly představovat zaměnitelný a standardizovaný produkt, a proto se musí řídit jediným právním řádem. Finanční nástroj musí poskytovat každému jeho držiteli zásadně stejná práva. Finanční trhy by nemohly adekvátně fungovat, pokud by se rozhodné právo pro finanční nástroje lišilo v závislosti na obvyklém bydlišti držitele, jak by tomu mohlo být v případě spotřebitele. 40. K tomu srovnej např. Lehmann, M. Financial Instruments. In: Ferrari, F., Leible, S. et al. Rome I Regulation, The Law Applicable to Contractual Obligations in Europe. Sellier, european law publishers GmbH, Munich. 2009, p. 93-94; Alferez Garcimartin, F. THE ROME I REGULATION: EXCEPTIONS TO THE RULE ON CONSUMER CONTRACTS AND FINANCIAL INSTRUMENTS. Journal of Private International Law. 2009, p. 90-91; Wilderspin, M. Article 6: Consumer contracts. In: Magnus, U., Mankowski, P., Bonomi, A. et al. Rome I Regulation – Commentary. European Commentaries on Private International Law, ECPIL, 2016, p. 472. 41. Je-li hlavním smyslem a účelem CFD uzavření dohody o vyplacení rozdílu mezi cenou podkladového aktiva v době otevření pozice a jeho cenou k okamžiku uzavření této pozice, přičemž takové transakce pro žalobkyni prováděla pouze žalovaná, je Nejvyšší soud toho názoru, že práva a povinnosti týkající se cenotvorby CFD (tj. utváření prvotní a konečné ceny podkladového aktiva, z nichž se následně odvozuje onen cenový rozdíl) představují práva a povinnosti utvářející finanční nástroj v podobě CFD, a proto by na ně měla být aplikována výjimka upravená v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I. 42. V opačném případě by podle Nejvyššího soudu došlo k popření jak smyslu a účelu výjimky upravené v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I (viz výše), tak i ekonomického smyslu uzavíraných CFD, neboť utváření jejich zisků/ ztrát by bylo závislé na různých právních řádech v závislosti na obvyklém bydlišti spotřebitele jako investora, s nímž by byly takové transakce uzavírány. Navíc nelze přehlédnout, že v uvedeném případě nejde o utváření „kupní“ ceny finančního nástroje za účelem jeho dalšího prodeje, ale o konstruování podstaty samotného finančního nástroje. 43. Opačný názor soudů nižších stupňů je podle Nejvyššího soudu zapříčiněn zejména tím, že se jejich posouzení omezilo pouze na podstatu uzavřené rámcové smlouvy mezi účastníky, aniž by ji při tom hodnotily v kontextu s (na jejím podkladu) následně uzavíranými CFD. Pouze skutečnost, že práva či povinnosti žalované, příp. i žalobkyně, vážící se k následně uzavíraným transakcím jsou upraveny v obecné a základní smlouvě mezi účastníky, jež obsahuje i jiná pravidla, nemůže mít za důsledek popření existence či podstaty takové následné a specifické transakce. 44. Za předpokladu, že by v posuzované věci nešlo o práva a povinnosti představující finanční nástroj ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, ale naopak o poskytování finanční služby, není Nejvyššímu soudu zřejmé, jaká jiná práva a povinnosti ve svém konečném důsledku CFD utvářejí, respektive pak by se nejspíše výjimka uvedená v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I nemohla v případě CFD nikdy uplatnit. IV. Přerušení řízení 45. S ohledem na položení předběžné otázky přerušil Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předbě žnou otázku uvedenou pod bodem I výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2025
JUDr. Filip Cileček předseda senátu