27 Cdo 1307/2023-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, PSČ 128 01, identifikační číslo osoby 00024341, proti žalovanému M. M., o zaplacení 942.242,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 246/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 11 Co 237/2022-33,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou podanou Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 15. 9. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení 942.242,68 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů vynaložených na ochranné léčení žalovaného v souladu s § 89 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zák. č. 373/2011 Sb.“).
[2] Usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 12 C 246/2022-26, Okresní soud v Litoměřicích řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 7. 2018, č. j. 0 Nt 3002/2018, vykonával žalovaný od 14. 8. 2018 do 18. 9. 2019 ochranné léčení v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice (dále jen „zdravotnické zařízení“). 2) S výkonem ochranného léčení v podobě poskytování zdravotních služeb žalovanému, který nebyl účastníkem veřejného zdravotního pojištění v České republice, vznikly nemocnici náklady ve výši 942.242,68 Kč. 3) Žalobkyně náklady zdravotnickému zařízení v souladu s § 89 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb. uhradila, čímž jí podle odst. 3 tohoto ustanovení vzniklo právo částku po žalovaném vymáhat.
[4] Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem řízení je soukromoprávní nárok týkající se oblasti zdravotního pojištění, tedy hrazení výkonu zdravotní péče.
[5] K mezinárodní příslušnosti soudů dovodil, že na věc nedopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť to se podle čl. 1 odst. 2 písm. c) neuplatní na otázky sociálního zabezpečení, kam otázka zdravotního pojištění spadá.
[6] Mezinárodní příslušnost českých soudů pak podle názoru soudu prvního stupně nevyplývá z § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve spojení s § 84 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ani z dvoustranné mezinárodní smlouvy (Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášené pod č. 42/1989 Sb.); z důvodu nedostatku své mezinárodní příslušnosti k projednání věci proto řízení podle § 104 o. s. ř. zastavil.
[7] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[8] Odvolací soud předně uzavřel, že nejde o spor ve věci sociálního zabezpečení, jelikož tento pojem je třeba vykládat v kontextu unijního práva (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 11. 2002, ve věci Gemeente Steenbergen v Baten, C-271/00).
[9] Podle odvolacího soudu však nespadá předmět řízení ani pod vymezení pojmu „občanské a obchodní věci“ podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jak jej vymezuje judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „soudní dvůr“ nebo „SDEU“) [viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Fahnenbrock a další, C-226/13, C-245/13 a C-247/13 a ze dne 9. 3.
2017, Pula Parking,
C-551/15].
[10] Takovým výkladem jsou totiž z působnosti nařízení Brusel I bis vyloučena některá řízení z důvodů, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět sporu. Zejména je tomu tak v případě sporů, jež jsou následkem uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu výjimečných pravomocí uvedenou stranou, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 2. 2007, Lechouritou a další, C-292/05 a v něm citovaná judikatura).
[11] Odvolací soud neměl pochyb, že „nařízení ochranné léčby a její vykonání je jednoznačně výrazem a uplatněním výsad veřejné moci, při níž je soukromá autonomie osoby, jíž je ochranná léčba uložena, zásadním způsobem potlačena“. Nadto žalobkyně poskytnutím plnění zdravotnickému zařízení plnila svoji veřejnoprávní povinnost vyplývající z § 89 zák. č. 373/2011 Sb.
[12] Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že spor v projednávané věci má původ v projevu výkonu veřejné moci a vyplývá z jednání státu při výkonu veřejné moci, tudíž nespadá mezi „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Soudu prvního stupně přitakal v tom, že příslušnost českých soudů nelze dovodit ani ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, či z mezinárodní smlouvy.
[13] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „zda je regresní nárok žalobkyně na vymáhání nákladů vynaložených na ochranné léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, soukromoprávním nárokem České republiky, vzniklým ex lege dle § 89 zákona č. 373/2011 Sb., a dopadá tak na něj aplikace nařízení Brusel I bis ve smyslu jeho čl. 1 odst. 1“, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. [14] Dovolatelka namítá, že její regresní nárok na zaplacení nákladů vynaložených na ochranné léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, je soukromoprávním nárokem vzniklým ex lege na základě § 89 zák. č. 373/2011 Sb., tudíž na věc nařízení Brusel I bis dopadá. [15] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání [16] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[29] O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. [30] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci není při aplikaci unijního práva povinen pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jde o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, C-283/81, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sb. rozh. obč.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Filip Cileček předseda senátu