27 Cdo 1312/2019-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
T. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem,
advokátem, se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, PSČ 101 00, proti žalované
JUDr. Zdeňce Pechancové, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26,
jako insolvenční správkyni dlužnice C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby
XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, se sídlem ve Slavičíně,
Osvobození 51, PSČ 763 21, o zaplacení 6.240.360 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 34/2016, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze 18. 5. 2018, č. j. 23 Co 170/2018-114, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 17 C
34/2016-107, rozhodl, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením ze dne 8. 11.
2017, č. j. 17 C 34/2016-105, se pokračuje. Učinil tak proto, že Nejvyšší soud
rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5217/2017-725, ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 190/2010, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci,
a tím v projednávané věci odpadl důvod, pro který bylo řízení přerušeno.
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5.
2018, č. j. 23 Co 170/2018-114, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako zjevně bezdůvodné.
[4] Učinil tak proto, že řešení dovolatelem předestřené otázky – zda lze
pokračovat v řízení vedeném v projednávané věci, byla-li proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5217/2017-725, podána ústavní
stížnost – se stalo bezvýznamným.
[5] Ústavní soud totiž usnesením ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS
1631/18, odmítl ústavní stížnost dovolatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5217/2017-725. Řešení dovolatelem předestřené
otázky se tedy již (po vydání uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu) nemůže
projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.[1]
[2] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
[3] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu