27 Cdo 1368/2024-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
evidující osoby BPN s. r. o., se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186
00, identifikační číslo osoby 27211843, zastoupené Mgr. Janem Martynkem,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, o
nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 71 Cm 138/2023, o dovolání evidující osoby proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 7 Cmo 170/2023-23, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 7 Cmo
170/2023-23, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 71 Cm 138/2023-10,
se mění tak, že se řízení zastavuje.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. 71 Cm
138/2023-10, rozhodl o nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů u evidující
osoby spočívající v tom, že v evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné
údaje. Jako den vzniku nesrovnalosti uvedl 1. 6. 2021. [2] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Usnesením ze dne 25. 4. 2023, č. j. C 104802/RD30/MSPH, Fj
134931/2023/MSPH, vyzval Městský soud v Praze evidující osobu k odstranění
nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů ve lhůtě 30 dnů od doručení
usnesení tak, že podá návrh na zápis skutečného majitele do evidence skutečných
majitelů. 2) Usnesení bylo doručeno evidující osobě do datové schránky dne 26. 4. 2023. Evidující osoba však nesrovnalost v určené lhůtě neodstranila. 3) Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 14. 6. 2023, č. j. 71 Cm
138/2023-2, zahájil řízení o nesrovnalosti a opětovně uložil evidující osobě,
aby odstranila nesrovnalost v evidenci skutečných majitelů spočívající v tom,
že v této evidenci není uveden žádný údaj, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení
usnesení. 4) Z výpisu platných údajů z evidence skutečných majitelů pro evidující
osobu aktuálního ke dni rozhodnutí vyplývá, že evidující osoba nemá zapsaného
skutečného majitele. 5) Jediným společníkem evidující osoby je společnost HIGHINVEST a. s.,
identifikační číslo osoby 27093450, která rovněž nemá zapsaného skutečného
majitele v evidenci skutečných majitelů. [3] Na výše uvedeném základě soud prvního stupně uzavřel, že
„nesrovnalost ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci
skutečných majitelů (dále též jen ‚ZESM‘), je dána a odstraněna nebyla“. Jako
den vzniku nesrovnalosti stanovil soud den nabytí účinnosti zákona o evidenci
skutečných majitelů, tj. 1. 6. 2021. [4] Soud prvního stupně si byl vědom rozsudku velkého senátu Soudního
dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) ze dne 22. 11. 2022, ve
spojených věcech C-37/20, WM a Luxembourg Business Registers, a C-601/20, Sovim
SA a Luxembourg Business Registers (dále též jen „rozsudek ve věcech WM a
Sovim“), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že článek 1 bodu 15 písm. c) směrnice
Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843, ze dne 30. 5. 2018, kterou se mění
směrnice (EU) 2015/849, o předcházení využívání finančního systému k praní
peněz nebo financování terorismu, a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU (dále též
jen „změnová AML směrnice“), je neplatný v rozsahu, v němž byl tímto
ustanovením změněn článek 30 odst. 5 první pododstavec písm. c) směrnice
Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849, ze dne 20. 5. 2015, o předcházení
využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
648/2012 a o zrušení směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále též
jen „AML směrnice“), v tom smyslu, že v souladu s jeho pozměněným zněním musí
členské státy zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a
jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území byly vždy k
dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti. [5] Podle soudu prvního stupně Soudní dvůr rozsudkem ve věcech WM a
Sovim zasáhl pouze do práva Evropské unie (dále též jen „EU“). Nadto směrnice
jako pramen práva musí být na rozdíl od nařízení transponovány do právních řádů
jednotlivých členských států, přičemž zákon o evidenci skutečných majitelů je
implementací AML směrnice a změnové AML směrnice. Uvedeným rozsudkem Soudního
dvora tak „nedošlo ke změně české právní úpravy“. [6] Primárním požadavkem obou uvedených směrnic je povinnost členských
států „získat a mít adekvátní, přesné a aktuální informace a tyto informace
uchovávat“. V souladu se směrnicemi využil zákonodárce možnosti „omezení
rozsahu informací poskytovaných široké veřejnosti“ a evidenci skutečných
majitelů učinil veřejnou jen částečně. [7] Jelikož podle soudu není přístup veřejnosti k evidovaným informacím
neomezený a za splnění podmínek vymezených v § 32 ZESM může evidující osoba
požádat o znepřístupnění veškerých zapsaných údajů, nedochází zápisem do
evidence skutečných majitelů k zásahu do práva na soukromý život a do práva na
ochranu osobních údajů podle článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie
(dále též jen „Listina základních práv EU“). [8] Vrchní soud v Praze k odvolání evidující osoby v záhlaví označeným
usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. [9] Odvolací soud uzavřel, že z výpisu platných údajů z evidence
skutečných majitelů pro evidující osobu aktuálního ke dni rozhodnutí stále
vyplývá, že evidující osoba nemá zapsaného skutečného majitele. Evidující osoba
tudíž nesplnila svoji zákonnou povinnost a nesrovnalost v zápisu podle § 2
písm. l) ZESM stále existuje. [10] Odvolací soud uvedl, že „smyslem zjišťování skutečného majitele je
transparentnost právnických osob a právních uspořádání“, především pro
zabránění legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Zákon o
evidenci skutečných majitelů je transpozicí AML směrnice a změnové AML
směrnice, čímž Česká republika splnila svou povinnost k přijetí odpovídající
úpravy předmětné evidence. [11] Podle odvolacího soudu Soudní dvůr rozsudkem ve věcech WM a Sovim
zasáhl „toliko do změnové AML směrnice o zpřístupnění informací o skutečných
majitelích široké veřejnosti, nikoliv do na ni navazujících národních právních
úprav“. Současné znění zákona o evidenci skutečných majitelů je tudíž stále
platné a účinné a citovaný rozsudek Soudního dvora nemá žádný vliv na povinnost
evidující osoby zapsat svého skutečného majitele do evidence skutečných
majitelů. II. Dovolání
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podala evidující osoba dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v judikatuře dovolacího soudu
dosud nebyla řešena. [13] Jedná se o otázku, „zda může být za nesrovnalost ve smyslu § 2
písm. l) ZESM, a tedy za porušení zákona o evidenci skutečných majitelů,
považován případ, kdy evidující osoba … nevyhoví výzvě soudu k odstranění
nesrovnalosti učiněné podle § 43 ZESM, neboť vyhověním požadavku na zápis
skutečného majitele (skutečných majitelů) do evidence skutečných majitelů by za
právní situace nastolené rozsudkem ve věcech WM a Sovim bylo zcela jednoznačně
a prokazatelně zasaženo do práva skutečného majitele (skutečných majitelů)
dovolatelky na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny základních práv EU
a do práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny základních
práv EU“. [14] Podle dovolatelky je v důsledku rozsudku ve věcech WM a Sovim
aktuálně platná a účinná česká právní úprava evidence skutečných majitelů v
rozporu se svým „předobrazem“, tj. změnovou AML směrnicí ve znění účinném po
vydání rozsudku Soudního dvora. Odvolací soud nerespektoval závěry formulované
Soudním dvorem v uvedeném rozsudku a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Soudního dvora. [15] Neomezená přístupnost zapisovaných údajů o skutečném majiteli
široké veřejnosti představuje podle dovolatelky v souladu se závěry Soudního
dvora „podstatný a závažný zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8
Listiny základních práv EU“. Tento zásah „není ani omezený na to, co je
nezbytně nutné, ani přiměřený sledovanému cíli“. [16] Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěry jsou „nesprávné
a zcela formalistické“, neboť závěry přijaté Soudním dvorem v rozsudku ve
věcech WM a Sovim mají zásadní vliv na povinnost evidujících osob zapsat údaje
o svém skutečném majiteli do evidence skutečných majitelů. Dovolatelka nijak
nerozporuje to, že zákon o evidenci skutečných majitelů je výsledkem
transpozice AML směrnice a změnové AML směrnice, zákonodárce však nijak
nezohlednil jejich změnu v důsledku citovaného rozsudku Soudního dvora. Z
tohoto důvodu je tudíž nezbytné vycházet přímo ze znění změnové AML směrnice a
AML směrnice. Nadto dovolatelka poukazuje na povinnost eurokonformního výkladu
vnitrostátního právního řádu tak, aby byla jeho úprava souladná s prováděnými
směrnicemi. [17] Dále dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že „rozhodnutí Soudního
dvora o předběžné otázce jsou závazná jak pro předkládající soud, tak také pro
ostatní soudy v jakémkoli členském státě Evropské unie“. Závěry přijaté Soudním
dvorem v rozsudku ve věcech WM a Sovim jsou tak závazné i pro Českou republiku
a soudy k nim při aplikaci zákona o evidenci skutečných majitelů musí přihlížet.
[18] Vzhledem k uvedenému je nepřípustné, aby soudy protiprávně nutily
dovolatelku k tomu, aby zápisem svých skutečných majitelů do příslušné evidence
porušila jejich základní práva zaručená Listinou základních práv EU. Soudy
nižších stupňů se však s touto námitkou dovolatelky nijak nevypořádaly a tím
zasáhly do práva dovolatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud nijak
nereagoval na tvrzení dovolatelky, která vyžadují specifickou odpověď, a
rozhodl „automatizovaně“, aniž se zabýval podstatným problémem vyvstalým v
řízení. [19] Dovolatelka se domnívá, že „neobstála-li při přezkumu ze strany
Soudního dvora právní úprava obsažená v zákoně o registru skutečných
majitelů“ (lucemburská právní úprava evidence skutečných majitelů), tím méně
může „optikou rozsudku ve věcech WM a Sovim obstát (ještě přísnější) úprava
obsažená v zákoně o evidenci skutečných majitelů“ (česká právní úprava). [20] S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně zruší. III. Přípustnost dovolání
[21] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[22] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky hmotného práva týkající se existence nesrovnalosti podle § 2
písm. l) ZESM, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání
[23] Podle článku 7 Listiny základních práv EU každý má právo na
respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. [24] Podle článku 8 Listiny základních práv EU každý má právo na ochranu
osobních údajů, které se ho týkají (odstavec první). Tyto údaje musí být
zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené
osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má
právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich
opravu (odstavec druhý). Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán
(odstavec třetí). [25] Podle § 2 písm. l) ZESM se pro účely tohoto zákona rozumí
nesrovnalostí stav, kdy platné údaje nebo údaje, které byly z evidence
skutečných majitelů vymazány bez náhrady nebo s nahrazením novými údaji,
neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu, nebo stav, kdy v evidenci
skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje. [26] Podle § 9 odst. 1 ZESM evidující osoba zajistí, aby platné údaje o
jejím skutečném majiteli nebo o skutečném majiteli právního uspořádání
odpovídaly skutečnému stavu. Návrh na zahájení řízení o zápisu podle § 20 nebo
žádost podle § 34 musí evidující osoba podat bez zbytečného odkladu po vzniku
rozhodné skutečnosti. [27] Podle § 14 odst. 1 písm. a) ZESM ministerstvo umožní komukoli na
svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný
výpis platných údajů o skutečném majiteli právnické osoby v rozsahu 1. jména,
státu bydliště, roku a měsíce narození, státního občanství skutečného majitele,
2. údajů podle § 13 písm. b), c), f) a g) a 3. popřípadě dalších údajů podle §
13 písm. a), k jejichž uveřejnění skutečný majitel udělil souhlas, nebo dalších
údajů, které již jsou uveřejněny ve veřejném rejstříku a byly automaticky
propsány podle § 37 nebo 38. [28] Podle § 43 ZESM soud, který je příslušný k zápisu, evidující osobu
usnesením vyzve k odstranění nesrovnalosti nebo k jejímu vyvrácení; určí jí
přitom k tomu přiměřenou lhůtu. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. [29] Podle § 44 ZESM soud, který je příslušný k zápisu, zahájí řízení o
nesrovnalosti, je-li to vhodné k ochraně práv třetích osob, a to na základě
oznámení nesrovnalosti podle § 42 nebo i z vlastního podnětu. Soud řízení o
nesrovnalosti zahájí zpravidla až po marné výzvě podle § 43. [30] Podle článku 1 bodu 15 písm. c) změnové AML směrnice se AML
směrnice mění tak, že článek 30 odst. 5 se nahrazuje tímto: členské státy
zajistí, aby informace o skutečných majitelích byly vždy k dispozici: a)
příslušným orgánům a finančním zpravodajským jednotkám, a to bez omezení; b)
povinným osobám v rámci hloubkové kontroly klienta v souladu s kapitolou II.;
c) jakékoli osobě z široké veřejnosti.
Osoby uvedené v písmeni c) musí mít povolený přístup alespoň k informacím o
jméně, měsíci a roce narození, zemi bydliště a státní příslušnosti skutečného
majitele, a i o povaze a rozsahu účasti skutečného majitele. Členské státy mohou za podmínek stanovených vnitrostátním právem zpřístupnit
další informace umožňující zjištění totožnosti skutečného majitele. Uvedené
další informace zahrnují alespoň datum narození či kontaktní údaje v souladu s
pravidly pro ochranu údajů. [31] Předně je třeba zdůraznit, že Listina základních práv EU má stejnou
právní sílu jako primární právo EU – Smlouva o Evropské unii a Smlouva o
fungování Evropské unie (článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii). Současně
platí, že ustanovení Listiny základních práv EU lze použít pouze tehdy, je-li
uplatňováno právo EU (článek 51 Listiny základních práv EU). [32] Primární právo EU je přímo a přednostně aplikovatelné za
předpokladu, že ze smluv lze (výkladem) seznat jasné a bezpodmínečné pravidlo
(právní normu unijního práva) [srov. za mnohé rozsudky Soudního dvora ze dne 5. 2. 1963, Van Gend en Loos, 26/62, ze dne 15. 7. 1964, Costa v. ENEL, 6/64, ze
dne 17. 12. 1970 Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, ze dne 21. 6. 1974,
Reyners, 2/74, ze dne 8. 4. 1976, Defrenne, 43/75, ze dne 9. 3. 1978,
Simmenthal, 106/77, ze dne 11. 12. 2007, Viking, C-438/05, ze dne 18. 12. 2007,
Laval, C-341/05, ze dne 19. 1. 2010, Kücükdeveci, C-555/07, ze dne 5. 10. 2010,
Elčinov, C-173/09, či v aktuální judikatuře rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 3. 2018, Garlsson Real Estate, C-537/16, a ze dne 19. 11. 2019, ve spojených
věcech A. K. a další, C-585/18, C-624/18 a C-625/18 (dále též jen „rozsudek ve
věcech A. K. a další“)]. [33] Zásada přednosti ukládá všem orgánům členských států povinnost
zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských
států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území
uvedených států (srov. rozsudek ve věcech A. K. a další, bod 158, a tam
citovanou judikaturu). [34] Orgán členského státu je primárně povinen vykládat vnitrostátní
právo v co možná největším rozsahu v souladu s požadavky unijního práva. Není-
li to možné, má povinnost zajistit plný účinek unijního práva tak, že na
základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakéhokoli
odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, i když je pozdějšího
data, aniž musí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní cestou nebo
jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat. Každému
vnitrostátnímu soudu konkrétně přísluší, aby jakožto orgán členského státu v
rámci svých pravomocí upustil v rámci sporu, který mu byl předložen, od použití
jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva,
které má přímý účinek (srov. rozsudek ve věcech A. K. a další, body 159 až 161,
a tam citovanou judikaturu). [35] Články 7 a 8 Listiny základních práv EU obsahují jasná a
bezpodmínečná pravidla, přiznávající jednotlivcům tam vymezená práva; tyto
články jsou přímo a přednostně aplikovatelné v případech, kdy orgány členských
států uplatňují právo EU.
Současně není pochyb o tom, že na projednávanou věc
dopadá (nepřímo) právo EU (zákonná úprava evidence skutečných majitelů je
implementací AML směrnice). [36] Soudní dvůr v rozsudku ve věcech WM a Sovim (mimo jiné) uzavřel, že:
1) Zpřístupnění osobních údajů třetím osobám je zásahem do základních práv
zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv EU, bez ohledu na následné
využití sdělených informací. 2) Informace o totožnosti skutečného majitele by mohly umožnit sestavení
profilu, pokud jde o některé identifikační osobní údaje více či méně širokého
rozsahu v závislosti na nastavení vnitrostátního práva, o stav majetku dotyčné
osoby a o hospodářská odvětví, země a podniky, v nichž tato osoba investovala. Takové zpracování osobních údajů může rovněž umožnit osobám, které se z důvodů
nesouvisejících s cílem sledovaným tímto opatřením snaží získat informace
zejména o faktické a finanční situaci skutečného příjemce, získat volný přístup
k uvedeným informacím. Jakmile jsou tyto údaje zpřístupněny široké veřejnosti,
mohou být nejen volně vyhledávány, ale rovněž uchovávány a šířeny, a v případě
takového následného zpracování se stává pro tyto osoby o to obtížnější, ne-li
iluzorní, aby se účinně hájily proti zneužívání. 3) Přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích stanovený v
článku 30 odst. 5 prvním pododstavci písm. c) AML směrnice tudíž představuje
závažný zásah do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny
základních práv EU. 4) Stanovením přístupu široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích
usiloval unijní normotvůrce o předcházení praní peněz a financování terorismu
tím, že prostřednictvím zvýšené transparentnosti vytvořil takové prostředí,
které bude méně náchylné ke zneužití k těmto účelům. Přístup široké veřejnosti
k informacím o skutečných majitelích považoval za vhodný k dosažení tohoto cíle
obecného zájmu, a to z důvodu, že veřejná povaha tohoto přístupu a zvýšená
transparentnost, jež z něj vyplývá, přispívají k vytvoření prostředí méně
náchylného ke zneužití k těmto účelům. 5) Unijním normotvůrcem zdůrazněnou zásadu transparentnosti však podle Soudního
dvora nelze jako takovou považovat za cíl obecného zájmu, jímž by bylo možné
odůvodnit zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny
základních práv EU vyplývající z přístupu široké veřejnosti k informacím o
skutečných majitelích. 6) Podle Rady a Komise sice článek 30 odst. 5 první pododstavec písm. c) AML
směrnice, ve znění před změnou provedenou změnovou AML směrnicí, vázal přístup
každé osoby k informacím o skutečných majitelích na podmínku, aby tato osoba
byla schopna prokázat „oprávněný zájem“, avšak v uvedeném posouzení dopadů bylo
konstatováno, že neexistence jednotné definice tohoto pojmu způsobila praktické
obtíže, takže bylo shledáno, že vhodným řešením je odstranění uvedené podmínky. Případná obtížnost přesného nastavení případů a podmínek, za nichž může mít
veřejnost přístup k informacím o skutečných majitelích, nemůže podle Soudního
dvora ospravedlnit to, aby unijní normotvůrce stanovil přístup široké
veřejnosti k těmto informacím.
7) S ohledem na výše uvedené nelze mít za to, že zásah do práv zaručených v
článcích 7 a 8 Listiny základních práv EU vyplývající z přístupu široké
veřejnosti k informacím o skutečných majitelích je omezen na to, co je nezbytně
nutné. 8) Z použití výrazu „alespoň“ v článku 30 odst. 5 druhém pododstavci AML
směrnice přitom vyplývá, že tato ustanovení umožňují zpřístupnit veřejnosti
údaje, které nejsou dostatečně vymezené ani identifikovatelné. Hmotněprávní
pravidla upravující zásah do práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny
základních práv EU proto nesplňují požadavek jasnosti a přesnosti. 9) Boj proti praní peněz a financování terorismu přísluší přednostně veřejným
orgánům a subjektům, jako jsou úvěrové či finanční instituce, kterým jsou v
důsledku jejich aktivit ukládány konkrétní povinnosti v dané oblasti. Těmto
orgánům musí být informace o skutečných majitelích vždy k dispozici. Avšak
režim zavedený změnovou AML směrnicí, který stanoví přístup široké veřejnosti k
informacím o skutečných majitelích, představuje podstatně závažnější zásah do
základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv EU, který
není kompenzován případnými výhodami. [37] Z popsaných důvodů Soudní dvůr rozhodl tak, že článek 1 bodu 15
písm. c) změnové AML směrnice je neplatný v rozsahu, v němž byl tímto
ustanovením změněn článek 30 odst. 5 první pododstavec písm. c) AML směrnice. [38] Zákon o evidenci skutečných majitelů zapracoval článek 30 odst. 5
první pododstavec písm. c) AML směrnice ve znění změnové AML směrnice do
ustanovení § 14 odst. 1. Český zákonodárce však již nijak nereagoval na uvedené
závěry přijaté Soudním dvorem ani na následnou změnu znění AML směrnice (viz
níže odst. 47 až 49). [39] Z citovaného rozsudku Soudního dvora je zřejmé, že články 7 a 8
Listiny základních práv EU brání použití pravidla, podle něhož jsou informace o
skutečných majitelích v evidenci skutečných majitelů bez dalšího přístupné
široké veřejnosti (toto pravidlo neproporcionálně zasahuje do práv zaručených
jednotlivcům označenými články Listiny základních práv EU). [40] Vnitrostátní úprava v § 14 odst. 1 ZESM umožňuje komukoli
prostřednictvím internetu přístup k informacím zapsaným do evidence skutečných
majitelů (byť jen v částečném rozsahu podle článku 30 odst. 5 druhého
pododstavce AML směrnice ve znění změnové AML směrnice). Ke zveřejnění
zapisovaných informací tak dochází automaticky splněním oznamovací povinnosti
evidující osobou a zapsáním příslušných údajů. [41] Jakkoliv samotná povinnost evidujících osob zajistit, aby v
evidenci skutečných majitelů byly zapsány aktuální údaje o jejích skutečných
majitelích, zůstala rozsudkem ve věcech WM a Sovim nedotčena (soulad této
povinnosti s Listinou základních práv EU Soudní dvůr neposuzoval), nelze
pominout, že jejím splněním dojde automaticky ke zpřístupnění zapsaných údajů
široké veřejnosti. [42] Jak přiléhavě uzavřel již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
12. 3. 2025, sp. zn. 4 As 219/2024, „problematiku oznamovací povinnosti
definované v § 9 odst.
1 ZESM nelze funkčně oddělit od přímo navazující
problematiky zpřístupnění evidovaných údajů komukoli podle § 14 odst. 1 ZESM“. Vzhledem k tomu tak „aktuálně platná a účinná právní úprava evidence skutečných
majitelů působí takovým způsobem, že přímým důsledkem splnění oznamovací
povinnosti subjektu povinného evidovat údaje o svých skutečných majitelích je
rovněž zásah do (…) práv skutečných majitelů těchto subjektů na ochranu
soukromého a rodinného života a osobních údajů“. [43] Funkčním propojením oznamovací povinnosti evidujících osob a
následného zveřejnění informací zapsaných v evidenci skutečných majitelů
nastolil český zákonodárce pro evidující osoby patovou situaci. Evidující osoby
jsou totiž postaveny před volbu mezi Skyllou a Charibdou – na jedné straně jim
právní řád ukládá povinnost zajistit zápis aktuálních údajů o jejich skutečných
majitelích, na straně druhé jim zapovídá zasahovat do práv skutečných majitelů
zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU. Splní-li prvně popsanou
povinnost, zasáhnou (v důsledku přístupnosti zapsaných údajů široké veřejnosti)
do práv svých skutečných majitelů zaručených v článcích 7 a 8 Listiny
základních práv EU. [44] Tento stav vyvolaný nečinností zákonodárce, který dosud adekvátně
nereagoval na závěry rozsudku ve věcech WM a Sovim, však není možné klást k
tíži evidujícím osobám a jejich skutečným majitelům. Dojde-li v důsledku
splnění povinnosti evidující osoby podle § 9 odst. 1 ZESM automaticky k zásahu
do práv skutečných majitelů zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU
a je-li stát současně povinen respektovat práva zaručená Listinou základních
práv EU, nemůže splnění této povinnosti vynucovat ukládáním sankcí či cestou
řízení o nesrovnalosti. [45] Jinak řečeno, za situace, kdy jsou podle § 14 odst. 1 písm. a) ZESM
údaje o skutečných majitelích zapsané v evidenci skutečných majitelů přístupné
komukoliv, brání články 7 a 8 Listiny základních práv EU aplikaci těch
ustanovení vnitrostátního práva, která vynucují splnění povinnosti evidující
osoby podle § 9 odst. 1 ZESM. [46] Za nesrovnalost podle § 2 písm. l) ZESM tudíž nelze považovat stav,
kdy v evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje, dojde-li v
důsledku zápisu požadovaných údajů o skutečných majitelích k zásahu do jejich
základních práv zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU. [47] Pouze pro úplnost a bez vlivu na posouzení projednávané věci
Nejvyšší soud dodává, že po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu Evropský parlament a Rada (EU) dne 31. 5. 2024 v reakci na závěry
rozsudku ve věcech WM a Sovim přijaly směrnici 2024/1640, o mechanismech, které
mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k
praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o
změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849. [48] Podle článku 74 této směrnice se v článku 30 odst.
5 AML směrnice
první a druhý pododstavec nahrazují tímto:
Členské státy zajistí, aby informace o skutečných majitelích byly vždy k
dispozici: a) příslušným orgánům a finančním zpravodajským jednotkám, a to bez
omezení; b) povinným osobám v rámci hloubkové kontroly klienta v souladu s
kapitolou II; c) jakékoli osobě nebo organizaci, která může prokázat oprávněný
zájem. Osoby nebo organizace uvedené v prvním pododstavci písm. c) musí mít povolený
přístup alespoň k informacím o jméně, měsíci a roce narození, zemi bydliště a
státní příslušnosti skutečného majitele, jakož i o povaze a rozsahu účasti
skutečného majitele. [49] Až tehdy, když český zákonodárce přijme novou úpravu zákona o
evidenci skutečných majitelů odpovídající závěrům formulovaným v rozsudku ve
věcech WM a Sovim a aktuálnímu znění AML směrnice, bude možné na stav, kdy v
evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje, hledět jako na
nesrovnalost v souladu s § 2 písm. l) ZESM. [50] Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto uzavírá, že řešení
dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Jelikož
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud
podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil a
řízení podle § 16 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
zastavil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu