27 Cdo 1598/2023-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně
K. S., proti žalovanému 1) R. D., žalované 2) I. D., oběma zastoupeným Mgr.
Evou Tykalovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, Vodičkova 699/28, PSČ 110
00, a žalovanému 3) Bytovému družstvu vlastníků domu Humpolecká 24 v Praze 4,
se sídlem v Praze 4, Humpolecká 556/24, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
25623567, o určení vlastnického práva k družstevnímu podílu, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 114/2018, o dovolání žalovaného 1) a žalované
2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 9 Cmo
116/2022-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 47 Cm
114/2018-246, určil, že V. F., narozený XY, zesnulý dne XY, posledně trvale
bytem XY (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni 5. 8. 2017 vlastníkem družstevního
podílu v Bytovému družstvu vlastníků domu Humpolecká 24 v Praze 4, se sídlem v
Praze 4, Humpolecká 24/556, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25623567
(dále jen „družstvo“), s nímž je spojeno právo užívat byt č. 6 v přízemí
bytového domu č. p. XY v kat. území XY, o podlahové ploše 43,16 m2, který
sestává z kuchyně, pokoje, předsíně, koupelny a WC, k bytu dále náleží sklepní
prostor o velikosti 6,37 m2 (dále jen „družstevní podíl“) a členem tohoto
bytového družstva (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a
III.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání všech
žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Odvolací soud přitom vyšel z toho, že právní jednání zůstavitele ze
dne 5. 8. 2016, jímž měl převést družstevní podíl na žalovaného 1) a žalovanou
2) za cenu 1.500.000 Kč (dále jen „právní jednání“), je podle § 581 zákona č.
89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neplatné, jelikož jej
zůstavitel učinil v duševní poruše, nebyl tak schopen posoudit smysl ani
následky tohoto právního jednání.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaná 2)
dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Z dovolání je zřejmé, že dovolatelé považují za nesprávný závěr
soudů obou stupňů o neplatnosti právního jednání, ani z obsahu dovolání však
již nevyplývá, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
považují – ve vztahu k této otázce – za naplněný.
[6] Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je
tomu v projednávané věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé,
který z předpokladů přípustnosti dovolání je podle mínění dovolatelů splněn
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), ze dne 27. 8.
2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
[7] Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. R 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem;
má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní
otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých
rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem
vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých
vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatelů) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně vysvětlení, pro jaké
důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
[8] Dovolání nicméně žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního
práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo neobsahuje, a
tudíž ani neotevírá. Argumentace obsažená v dovolání představuje toliko
polemiku s právními názory soudů obou stupňů, podle nichž bylo právní jednání
učiněno v neprospěch zůstavitele, a tudíž jsou dány předpoklady pro vyslovení
jeho neplatnosti podle § 581 o. z.
[9] Na výše uvedeném nic nemění ani námitka, že se odvolací soud
odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo
2674/2018, jehož závěry – ačkoli přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se uplatní i při výkladu § 581 o.
z., a sice, že:
1) Smyslem a účelem právní úpravy neplatnosti právních úkonů učiněných
osobou jednající v duševní poruše je ochrana osoby s duševním postižením. Jejím
cílem je (mimo jiné) umožnit osobám s postižením reálně požívat svých práv,
včetně práva na ochranu majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8.
2014, sp. zn. I. ÚS 173/13).
2) Současně je nezbytné vzít v potaz ústavně chráněný princip právní
jistoty a ochranu nabytých práv v dobré víře. Neplatnost právního úkonu pro
duševní poruchu, i když působí od samého počátku, je totiž fakticky nalézána až
v následném soudním řízení retroaktivně. Jde tedy o citelný zásah do právní
jistoty všech osob, kterých se dané právní jednání týká. Tento zájem na právní
jistotě je nutno chránit zejména u třetích osob, které mohly nabýt práva z
jednání plně svéprávné osoby v dobré víře, že dané právní jednání je platné
(srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13).
3) Při posuzování, zda je určitý právní úkon učiněný osobou s duševní
poruchou neplatný, je tudíž nutné vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak,
aby se případný závěr o neplatnosti právního úkonu nedostal do rozporu s účelem
ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. (tj. aby nevedl k poškození osoby s duševní
poruchou, jejíž ochraně má uvedené ustanovení sloužit), a současně aby nevedl k
nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře.
[10] V projednávané věci však odvolací soud v souladu s citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu postupoval, jelikož se přiměřeností zásahu do práv
třetích osob zabýval. Dospěl-li přitom k závěru, podle něhož dovolatelé nabyli
družstevní podíl za „cenu zjevně výhodnou“ a „neplatnost smlouvy o převodu pro
ně zakládá nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu za zhodnocení bytu
rekonstrukcí podle ustanovení o bezdůvodném obohacení“, takže vyslovením
neplatnosti právního jednání zůstavitele nedojde k nepřiměřenému zásahu do
jejich práv, nelze tomuto názoru ani ve světle výše uvedené judikatury ničeho
vytknout.
[11] Konečně pak dovolání přípustným nečiní ani námitky dovolatelů,
jimiž zpochybňují hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů; to totiž – se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp.
zn. IV. ÚS 191/96).
[12] Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud vycházel z dokazování
provedeného soudem prvního stupně, které v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu doplnil mimo jiné o výslech znalce (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010), přičemž i při hodnocení
důkazů postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního
soudu, na kterou v napadeném rozsudku také odkazuje (viz odst. 16 až 20
napadeného rozsudku).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu