27 Cdo 1916/2019-264
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně CELOX a. s., se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Bavorovice 106, PSČ 373
41, identifikační číslo osoby 25188917, zastoupené JUDr. Michaelem Zvárou,
LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Eberlova 1465/4, PSČ 155 00,
proti žalované L. K., narozené XY, bytem XY, o založení ručení soudem a o
zaplacení 612.560,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever
pod sp. zn. 4 C 372/2017, o dovolání žalobkyně, proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 7. 11. 2018, č. j. 25 Co 215/2018-205, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2018, č. j. 25 Co 215/2018-205,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobkyně se svou žalobou ze dne 11. 4. 2017 domáhala, aby soud
podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích) [dále také jen „z. o. k.“], rozhodl o založení
ručení žalované za dluh společnosti E. T., se sídlem XY, identifikační číslo
osoby XY (dále jen „dlužník“) vůči žalobkyni ve výši 612.560,51 Kč vzniklý na
základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem na dodání vlnitých
lepenek a lepenek pětivrstvých H-H a dále, aby uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni z titulu ručení částku 612.560,51 Kč. [2] Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 4 C
372/2017-162, žalobě vyhověl a založil ručení žalované za dluh dlužníka vůči
žalobkyni ve výši 612.560,51 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 612.560,51 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). [3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 25 Cm
206/2010-72, uložil dlužníku uhradit žalobkyni 357.466,26 Kč s příslušenstvím a
náklady řízení. 2) Žalovaná byla zvolena členkou představenstva dlužníka. 3) Žalovaná byla k 11. 3. 2016 zapsána do obchodního rejstříku jako
členka představenstva dlužníka. 4) Krajský soud v Plzni na návrh žalobkyně jako věřitelky usnesením ze
dne 9. 3. 2017, č. j. KSPL 53 INS XY, zjistil úpadek dlužníka. [4] Soud prvního stupně konstatoval, že bylo vydáno pravomocné
rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka; žalovaná netvrdila, že dlužník nebyl (v
době, kdy byla členkou představenstva dlužníka) ve stavu hrozícího úpadku ani,
že byl schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, a
neprokázala, že učinila vše potřebné a rozumně předpokladatelné k odvrácení
hrozícího úpadku dlužníka a že si počínala s péčí řádného hospodáře, přestože
tak k vyvrácení žaloby učinit měla. [5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že „veškeré
hmotně právní podmínky vyplývající z § 68 z. o. k. pro založení ručení
statutárního nebo jiného orgánu obchodní korporace byly v dané věci kumulativně
splněny.“
[6] Nadto soud doplnil, že ručení podle § 68 z. o. k. lze založit i k
pohledávce žalobkyně vzniklé před 1. 1. 2014. Pro založení ručení člena
statutárního orgánu obchodní společnosti podle § 68 z. o. k. není totiž
významné, zda okamžik vzniku závazkového vztahu nebo splatnosti pohledávky,
která má být ručením zajištěna, předcházely účinnosti tohoto ustanovení. Zákon
o obchodních korporacích neobsahuje speciální přechodná ustanovení pro uvedený
typ ručení a je třeba vycházet z obecného ustanovení § 775 z. o. k., podle
něhož se zákonem o obchodních korporacích řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne jeho účinnosti. Dlužník byl v úpadku v období po 1. 1. 2014, z čehož soud
dovodil, že povinnost žalované učinit k odvrácení úpadku vše potřebné a rozumně
očekávatelné existovala rovněž za účinnosti zákona o obchodních korporacích.
[7] K odvolání žalované Krajský soud v Plzni ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu
zamítl (první a druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý
výrok). [8] Odvolací soud nejprve zdůraznil, že „z provedených důkazů vyplývá“,
že se žalobkyně domáhá založení ručení za závazek vzniklý před 1. 1. 2014, tedy
před účinností zákona o obchodních korporacích. [9] Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že není-li
zvláštních přechodných ustanovení k § 68 odst. 1 z. o. k., je na místě
posuzovat, „zda podmínky úpadku existovaly i v období po 1. 1. 2014“, a
dovodil, že při zvažování možného užití uvedeného ustanovení je třeba vycházet
nejen z přechodných ustanovení z. o. k., ale i z přechodných ustanovení zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). [10] Odvolací soud vyšel z toho, že ručení jakožto institut zajištění
pohledávky je tzv. akcesorickým závazkem, tedy závazkem závislým na závazku
hlavním. V projednávané věci vznikla pohledávka žalobkyně v době, kdy právní
úprava neobsahovala právo věřitele domáhat se u soudu vzniku ručení podle § 68
odst. 1 z. o. k. [11] Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, a nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV ÚS
215/94, odvolací soud konstatoval, že z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona
nelze založit ručení podle právní úpravy neúčinné v době vzniku pohledávky. Žalobkyně (jako věřitel z pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014) nemohla mít v
době vzniku pohledávky „žádné legitimní očekávání ohledně vzniku jejího
zajištění jiným typem ručení než tím, který zákon upravoval“. Od žalované
naopak dle soudu nelze očekávat, že by si mohla být vědoma toho, že právo
domáhat se vzniku ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. má i věřitel, jehož
pohledávka vznikla na základě zákona účinného „už mnoho let“ před účinností
zákona o obchodních korporací. [12] Odvolací soud uzavřel, že pro posouzení právního režimu závazkového
vztahu mezi žalovanou a dlužníkem, je třeba aplikovat přechodná ustanovení
občanského zákoníku. Z ustanovení § 3073 o. z. sice výslovně nevyplývá možnost
založení ručení podle jiného zákona, nicméně „uvedené ustanovení nepřímo dává
najevo“, že práva ze zajištění mají být posuzována podle dosavadních právních
předpisů, což lze aplikovat v právě projednávané věci v tom smyslu, že
zajištění závazku je možné pouze takovými zajištěními, která právní úprava
účinná v době jeho vzniku upravovala. Z poslední věty § 3073 o. z. plyne, že
závazek vzniklý před 1. 1. 2014 lze zajistit zajištěním, které právní úprava
účinná do 31. 12. 2013 neupravovala, pouze ujednáním stran.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešeny, a sice:
1) zda lze zajistit závazek vzniklý podle právních předpisů účinných do
31. 12. 2013 pouze takovými typy zajištění, které předchozí právní úprava
upravovala, respektive výslovně připouštěla,
2) zda lze založit ručení člena statutárního orgánu podle § 68 odst. 1
z. o. k. za dluh (povinnost) obchodní korporace vzniklý před účinností zákona o
obchodních korporacích, tzn. za dluh obchodní korporace, který se řídí právními
předpisy účinnými do 31. 12. 2013.
[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Dovolatelka má za to, že z přechodných ustanovení občanského
zákoníku ani z přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích
nevyplývá, že závazek vzniklý podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013
nelze zajistit podle „stávající“ právní úpravy zajištěními, která právní úprava
do 31. 12. 2013 neupravovala.
[16] Podle dovolatelky se § 3073 o. z. v projednávané věci neuplatní,
protože upravuje vztah hlavního závazku a zajišťovacího závazku pouze za
situace, kdy oba závazky vznikly před 1. 1. 2014. Ustanovení má dle dovolatelky
smysl zejména tehdy, když je zajišťovacím závazkem věcné právo (např. zástavní
právo). Ani § 3073 věta druhá o. z. podle dovolatelky nedopadá na situaci, kdy
hlavní závazek vznikl před 1. 1. 2014 a zajištění je zřizováno po 1. 1. 2014.
[17] K druhé předestřené otázce dovolatelka uvádí, že rozhodné pro
založení ručení dle § 68 odst. 1 z. o. k. (kromě dalších zákonných podmínek)
je, že člen statutárního orgánu po 1. 1. 2014 nejednal v souladu s péčí řádného
hospodáře a naplnil tím podmínky, které stanoví § 68 odst. 1 z. o. k. Naopak
nerozhodné pro splnění podmínek dle § 68 odst. 1 z. o. k. je, kdy vznikl
závazek (dluh) obchodní korporace. I po 1. 1. 2014 má člen statutárního orgánu
obchodní korporace povinnost přijímat v souladu s péčí řádného hospodáře
racionální opatření k odvrácení hrozícího úpadku a v souladu s péčí řádného
hospodáře se zasazovat o blaho společnosti a „přijímat opatření vedoucí ke
zlepšení hospodářské krize či alespoň taková opatření, která povedou k
neprohlubování hospodářské a ekonomické krize společnosti.“ Má tak činit
nezávisle na tom, zda dluhy (povinnosti) obchodní korporace podléhají právní
úpravě občanského zákoníku, či zda tyto dluhy podléhají „starší“ právní úpravě
(případně i právní úpravě zahraniční). Na podporu svých tvrzení dovolatelka
cituje názory literatury (Alexander, J. § 68 In Lasák, J., Pokorná, J., Čáp,
Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až
343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 584)
[18] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí
druhé dovoláním otevřené otázky hmotného práva, jež nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena a na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí,
a sice otázky, zda lze založit ručení člena statutárního orgánu podle § 68
odst. 1 z. o. k. za dluh obchodní korporace vzniklý před účinností zákona o
obchodních korporacích. Dovolání je i důvodné.
[19] Podle § 68 odst. 1 z. o. k. soud může na návrh insolvenčního
správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen
jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže:
a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a
b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli
nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle
jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za
účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.
[20] Podle § 775 z. o. k. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne jeho účinnosti.
[21] Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
[22] Podle § 3073 o. z. se posuzují práva ze zajištění závazku vzniklá
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná,
až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti.
[23] K otázce zpětné účinnosti zákona Nejvyšší soud již v usnesení ze
dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo
jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní
vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace
nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy,
které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho
účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato
práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však
má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho
účinností; v takovémto případě nastává tzv. nepravá zpětná účinnost
(retroaktivita) nového právního předpisu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem 35/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněné pod číslem 25/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019,
sen. zn. 29 ICdo 149/2018).
[24] Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo
1319/2018 se k výkladu § 68 z. o. k. podává, že:
1) Ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. představuje specifickou sankci za
porušení péče řádného hospodáře.
2) Ručení podle § 68 z. o. k. vzniká právní mocí rozhodnutí, ve kterém
soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní
korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace;
jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.
3) Smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat
zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena
tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního
orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně
předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že
korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).
[25] Obecně platí, že ručení je závazkovým vztahem mezi věřitelem a
ručitelem, kterým se ručitel zavazuje, že věřitele uspokojí, jestliže dlužník
věřiteli svůj dluh nesplní (§ 2018 o. z.).
[26] S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že ručení má – obdobně jako
další právní prostředky zajištění závazků – akcesorickou povahu. Je tomu tak
zejména proto, že vzniká tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž
zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná
pohledávka (§ 2026 odst. 1 o. z.) [srov. výjimky z pravidla § 2026 odst. 2 o.
z. nebo závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo
1319/2018].
[27] Právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo
bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých
(konkrétních) povinností obchodní korporace, vznikne ručitelský závazkový vztah
mezi věřitelem a ručitelem (členem nebo bývalým členem statutárního orgánu
obchodní korporace). Přestože je ručení akcesorické k hlavnímu závazku, není
jeho vznikem dotčen (měněn nebo rušen) jím zajišťovaný závazek.
[28] Z uvedeného se podává závěr, že výkladem § 68 odst. 1 z. o. k.,
podle kterého může soud založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního
orgánu obchodní korporace (za splnění dalších zákonných podmínek) pro závazky
vzniklé či splatné před účinností zákona o obchodních korporacích, není
založena zpětná účinnost tohoto ustanovení, neboť vznikem ručení není dotčen
(změněn ani zrušen) právní závazek vzniklý před účinností vykládaného
ustanovení. Obdobný názor – co do výsledku – zastává i dovolatelkou citovaná
literatura (srov. Alexander, J. § 68 In Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z.,
Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až
343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 584).
[29] K tomu je namístě dodat, že předmětem úpravy § 3073 o. z. není
právní režim práv ze zajištění vzniklých po 31. 12. 2013, ale právní režim práv
ze zajištění vzniklých před 1. 1. 2014. Ani Nejvyšší soud přitom nemá
pochybnost o tom, že práva ze zajištění vzniklá po 31. 12. 2013 se posuzují
podle právní úpravy účinné v době jejich vzniku (srov. § 3028 o. z. a § 775 z.
o. k.). Uvedené ustanovení se nadto vztahuje na právní režim práv ze zajištění
závazků vzniklých před 1. 1. 2014; otázku, podle které právní úpravy mají být
posuzovány podmínky vzniku těchto závazků, neřeší.
[30] Gramatickým ani logickým výkladem § 3073 o. z. věty druhé (ani
jiného zákonného ustanovení) nelze dovodit, že by zákon zakazoval založení
zajištění závazku vzniklého před 1. 1. 2014 jiným způsobem než ujednáním
smluvních stran. Z kontextu vykládaného ustanovení je zřejmé, že jeho poslední
věta nemá jiný význam než umožnit stranám upravit si právní režim pro práva ze
zajištění vzniklá před 1. 1. 2014.
[31] Nejvyšší soud uzavírá, že pro aplikaci § 68 odst. 1 z. o. k. je – z
časového hlediska – rozhodné, zda za účinnosti tohoto ustanovení došlo k
jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího
v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení
úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Naopak to,
zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný
závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není.
[32] Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ručení
podle § 68 odst. 1 z. o. k. žalované, jakožto členky statutárního orgánu
obchodní korporace, nemůže zajišťovat pohledávku žalobkyně, neboť ta vznikla
před 1. 1. 2014, není jeho právní posouzení věci správné.
[33] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které
napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž se pro nadbytečnost zabýval
dalšími námitkami dovolatelky a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[34] V další fázi řízení odvolací soud předně doplní skutková zjištění v
otázkách existence (konkrétní) pohledávky, která má být dle žaloby ručením
zajištěna, a objektivních znaků skutku kvalifikovaného žalobou jako porušení
péče řádného hospodáře, kterého se měla dle žaloby žalovaná dopustit [tzn. v
jakém jednání (nečinnosti) jednání žalované spočívalo (mělo spočívat) a v jakém
období (datu) němu došlo (mělo dojít)].
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud
prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
[36] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu