27 Cdo 1972/2018-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce M. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem,
advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, PSČ 738 01, proti žalované
S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Marcelou
Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1, PSČ 736 01, o
zaplacení 475.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 108 C 74/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2018, č. j. 15 Co 578/2015-130, ve znění usnesení
ze dne 5. 4. 2018, č. j. 15 Co 578/2015-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku se žalobce po
žalované obecně prospěšné společnosti (dále jen „společnost“) domáhal zaplacení
475.000 Kč s příslušenstvím, a to jako smluvené odměny za výkon funkce ředitele
společnosti za období od 6. 12. 2012 do 31. 7. 2014. [2] Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 108 C 74/2014-49, uložil společnosti povinnost zaplatit žalobci 475.000 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [3] K odvolání společnosti Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným
rozsudkem (ve znění v záhlaví označeného usnesení) změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), zavázal žalobce nahradit
společnosti náklady řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), jakož i
náklady odvolacího řízení (třetí výrok). [4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé,
neboť rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, č. j. 15 Co
578/2015-87, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 29
Cdo 2989/2016-113, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. [5] Soudy vyšly z toho, že:
1) Obec H. založila společnost zakládací listinou dne 5. 9. 2012 (dále
jen „zakládací listina“). 2) Podle článku 9 odst. 2 zakládací listiny byl ředitel ve smluvním
vztahu ke společnosti a jeho mzdu či odměnu stanoví správní rada. 3) Správní rada 1. 12. 2012 pověřila M. M., předsedu správní rady a
starostu obce H. (dále jen „předseda správní rady“), aby jménem společnosti
jednal ve vztahu k řediteli společnosti mezi jednotlivými schůzemi správní
rady, k čemuž mu správní rada udělila „plnou moc“. 4) Žalobce byl jmenován do funkce ředitele společnosti 6. 12. 2012. 5) Téhož dne (6. 12. 2012) uzavřel žalobce se společností (jednající
předsedou správní rady) smlouvu o výkonu funkce (dále jen „smlouva o výkonu
funkce“). 6) V článku IV. smlouvy o výkonu funkce bylo sjednáno, že žalobci
přísluší za výkon funkce odměna ve výši 25.000 Kč měsíčně (dále jen „odměna za
výkon funkce ředitele“ či jen „odměna“). 7) Správní rada schválila smlouvu o výkonu funkce 6. 12. 2012, a to
včetně odměny žalobce. 8) Dne 31. 12. 2012 uzavřel žalobce se společností (jednající předsedou
správní rady) pracovní smlouvu, ve které bylo sjednáno, že žalobce bude pro
společnost pracovat jako „technik“ s tím, že mu za výkon závislé práce náleží
mzda ve výši 25.000 Kč měsíčně. 9) Dne 1. 1. 2013 uzavřel žalobce se společností (jednající předsedou
správní rady) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce (dále jen „dodatek“), v němž
bylo sjednáno, že se článek IV. smlouvy o výkonu funkce ruší a nahrazuje tak,
že „správní rada společnosti může schválit poskytnutí mimořádné odměny řediteli
(jejíž výši) a způsob její úhrady stanoví správní rada.“
10) Před jeho uzavřením dodatek schválila správní rada. 11) Dne 2. 1. 2013 byl originál dodatku (listina, ve které byl dodatek
zachycen) zničen, neboť si předseda správní rady „uvědomil, že nebyl k jednání
jménem společnosti oprávněn.“
12) Žalobce byl z funkce ředitele společnosti odvolán 21. 7. 2014.
13) Odměna za výkon funkce ředitele byla žalobci vyplacena jen za
prosinec 2012. [6] Na tomto základu odvolací soud konstatoval, že odměna za výkon
funkce ředitele byla nejprve stanovena ve smlouvě o výkonu funkce. Žalobce a
společnost však výši odměny (a způsob jejího výpočtu) změnili uzavřením
dodatku. Podle mínění odvolacího soudu „žádné zákonné ustanovení nevylučovalo,
aby správní rada, jako kolektivní orgán, udělila plnou moc svému předsedovi.“
Proto byl dodatek platně uzavřen, i když byl později originál dodatku (listina,
ve které byl dodatek zachycen) zničen. [7] K tomu odvolací soud doplnil, že i kdyby nebyla plná moc udělena
platně, nic by to nezměnilo na „řádném sjednání dodatku“, neboť dodatek před
jeho uzavřením projednala a schválila správní rada. Odvolací soud tedy uzavřel,
že odměna za výkon funkce ředitele nebyla od 1. 1. 2013 sjednána „paušální
měsíční částkou, ale byla ponechána na následném rozhodnutí správní rady.“
Protože žalobci správní rada od 1. 1. 2013 žádnou mimořádnou odměnu
neschválila, neshledal soud žalobcem uplatněný nárok důvodným.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) zda:
1) správní rada může delegovat „část pravomoci“ na předsedu správní rady
a pověřit jej, aby jednal ve vztahu k řediteli jménem obecně prospěšné
společnosti,
2) je nutné, aby správní rada rozhodovala jednotlivě o každém úkonu
týkajícím se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti, a
3) to, že členové správní rady proti dodatku „nic nenamítali“, lze
považovat za rozhodnutí správní rady o schválení dodatku. [9] Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „žalobě v
plném rozsahu vyhoví“. [10] Dovolatel tvrdí, že zákonná úprava nepřipouští, aby správní rada
delegovala „část pravomoci“ na jednoho ze svých členů. Smyslem kolektivního
orgánu je podle dovolatele především to, aby „tento orgán projevil svou vůli
prostřednictvím svých hlasů (...) a aby projevil svou vůli jako celek.“ Opačný
přístup v očích dovolatele odporuje smyslu zákonné úpravy a znamenal by, že
kolektivní orgány jsou zde pouze „pro forma“. Mimoto dovolatel uvádí, že byl a
je v dobré víře, že mu nárok na odměnu za výkon funkce ředitele patří. [11] Kromě nesprávného právního posouzení věci dovolatel napadenému
rozsudku odvolacího soudu vytýká, že jde o rozhodnutí nelogické, nezákonné,
nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a překvapivé. [12] Dovolatel poukazuje také na to, že odvolací soud vystavěl napadený
rozsudek na zjištění o existenci dodatku, který však „nebyl doložen v originálu
a v písemné formě.“ Navíc ze skutečnosti, že dodatek byl zničen, vyplývá, že
strany nechtěly být závazky vyplývajícími z dodatku vázány. [13] Závěrem dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu se závazným
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v (předchozím kasačním) rozsudku
sp. zn. 29 Cdo 2989/2016 nerozhodl o nákladech dovolacího řízení. [14] Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatel opakovaně uvádí
totožné argumenty, které „konstatoval jak u jednání soudu nalézacího, tak
opakovaně u soudu odvolacího.“ Žalovaná má za to, že odvolací soud se vypořádal
se všemi těmito argumenty, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce
zamítl. [15] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [16] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s.
ř., tedy jen tehdy,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [17] Namítá-li dovolatel nesoulad mezi provedeným dokazováním a
skutkovými zjištěními odvolacího soudu (aniž by v této souvislosti otevíral
jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí záviselo), jde výhradně o polemiku se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu, k níž s účinností od 1. 1. 2013 nemá k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); stejně je tomu též,
pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že presumoval existenci dodatku, aniž
byl dodatek „doložen v originálu“. [18] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž
odvolací soud nerozhodl o nákladech dřívějšího dovolacího řízení. Je tomu tak
proto, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] není přípustné.
[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nezodpovězených otázek, zda správní rada obecně
prospěšné společnosti může pověřit svého předsedu úkony týkajícími se vztahu
ředitele k obecně prospěšné společnosti, respektive zda je nutné, aby správní
rada rozhodovala jednotlivě o každém úkonu týkajícím se vztahu ředitele k
obecně prospěšné společnosti.
[20] Dovolání však není důvodné.
[21] Podle § 9a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných
společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č.
231/2010 Sb. (dále jen „zákona o obecně prospěšných společnostech“), je ředitel
statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti, jenž řídí činnost obecně
prospěšné společnosti a jedná jejím jménem. Ředitele jmenuje a odvolává správní
rada (první odstavec).
[22] Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti
činí správní rada (pátý odstavec).
[23] Podle § 10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech jsou
členové správní rady povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a
zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž
prozrazení by mohlo způsobit obecně prospěšné společnosti škodu. V případě
pochybností, zda člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento
člen správní rady prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové
správní rady, kteří společným jednáním způsobili obecně prospěšné společnosti
porušením povinností při výkonu funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně
a nerozdílně. Ujednání mezi členem správní rady a obecně prospěšnou společností
vylučující nebo omezující odpovědnost člena správní rady za škodu je neplatné.
[24] Podle § 11 zákona o obecně prospěšných společnostech členové
správní rady volí ze svého středu předsedu, který svolává a řídí jednání
správní rady (třetí odstavec).
[25] Při rozhodování je hlasovací právo členů správní rady rovné.
Nestanoví-li zakládací listina nebo statut jinak, při rovnosti hlasů rozhoduje
hlas předsedy správní rady. Nestanoví-li zakládací listina nebo statut jinak,
je správní rada usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina jejích
členů, a k rozhodnutí je třeba souhlasu většiny přítomných členů (odstavec
čtyři).
[26] Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2989/2016 Nejvyšší soud konstatoval,
že obecně prospěšné společnosti jsou právnickými osobami v oblasti neziskového
sektoru, které poskytují veřejnosti za předem stanovených a pro všechny
uživatele stejných podmínek obecně prospěšné služby [§ 2 odst. 1 písm. b)
zákona o obecně prospěšných společnostech].
[27] Statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti je ředitel,
kterého jmenuje a odvolává správní rada, a který řídí činnost společnosti a
jedná jejím jménem (§ 9a odst. 1 zákona o obecně prospěšných společnostech).
Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti však činí
správní rada (§ 9a odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech), to
znamená, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti ona.
[28] Jednání uskutečněné vůči řediteli správní radou může být
realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná
jménem společnosti předseda správní rady (§ 11 odst. 3 zákona o obecně
prospěšných společnostech) nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen.
Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je
jejich jednáním společnost zásadně vázána.
[29] Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně
prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich (způsobem popsaným v § 11
odst. 4 zákona o obecně prospěšných společnostech); to však neznamená, že by
musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele
ke společnosti týká.
[30] Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu
ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto
„základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani
možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně
prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o
těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů
správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře– § 10 odst. 5
zákona o obecně prospěšných společnosti – a tedy i povinnost průběžně
kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).
[31] K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může
(nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části
své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) srov.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9.
2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (odst. 32 a 33).
[32] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li
správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli
mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda
správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li dovolatel za těchto okolností
se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní
jednání, které společnost zavazuje.
[33] Za těchto okolností pak pozbývá na významu řešení další dovolatelem
předestřené otázky, totiž zda lze s ohledem na zjištěné okolnosti projednávané
věci dovozovat, že správní rada dodatek schválila (byl-li předseda správní rady
pověřen jednáním vůči řediteli, je dodatek pro společnost i dovolatele závazný
bez ohledu na to, zda správní rada rozhodla o jeho schválení).
[34] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, není-li rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí ovšem dovolatelem
namítanou nepřezkoumatelností netrpí (k důvodům nepřezkoumatelnosti srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo
40/2016).
[35] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud zamítl dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř..
[36] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo
zamítnuto, a žalované nevznikly – vzhledem k tomu, že ve svém vyjádření
(datovaném 10. 5. 2018) toliko navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a k věci se
jinak nevyjádřila – žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu