27 Cdo 2007/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky AIRMEDIA a. s., se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, PSČ 100 00,
identifikační číslo osoby 29184037, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, za účasti 1) XY, se sídlem
XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem,
se sídlem v Poděbradech, Studentská 174/10, PSČ 290 01, 2) K. L., narozeného
XY, bytem XY, a 3) O. P., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr.
Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00,
o určení dobytnosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79
Cm 46/2013, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 12. 2016, č. j. 14 Cmo 377/2015-86, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k XY zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 14 Cmo
377/2015-86, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j.
79 Cm 46/2013-50, se ruší.
III. Řízení se zastavuje.
IV. Navrhovatelka je povinna zaplatit K. L. a O. P. (každému z nich) na
náhradu nákladů řízení 19.093,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejich zástupce.
V. Ve vztahu mezi navrhovatelkou a XY nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2013 se
navrhovatelka podle § 260 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách
obchodních společností a družstev (dále též jen „zákon o přeměnách“) domáhá
určení, že dobytnost pohledávky K. L. a O. P. za XY (dálen též jen
„společnost“) ve výši celkem 300.000 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení se v důsledku rozdělení společnosti odštěpením sloučením nezhoršila a
že navrhovatelka neručí za tuto pohledávku podle § 257 zákona o přeměnách.
V návrhu navrhovatelka tvrdí, že dne 27. 8. 2010 byla do obchodního
rejstříku u Městského soudu v Praze ve vložce B 16860 zapsána přeměna podle
projektu rozdělení odštěpením sloučením ze dne 23. 6. 2010, jíž se mimo jiné
účastnily navrhovatelka jako nástupnická společnost a společnost jako jedna z
rozdělovaných společností. K. L. a O. P. se u Obvodního soudu pro Prahu 1
domáhají žalobou podanou proti společnosti jako dlužnici a navrhovatelce jako
ručitelce zaplacení částky 300.000 EUR s příslušenstvím jako bezdůvodného
obohacení, které na jejich úkor získala společnost tím, že za ni plnili, co po
právu měla plnit sama. Navrhovatelka má za to, že dobytnost pohledávky K. L. a
O. P. za společností se v důsledku přeměny nezhoršila, neboť společnost po
zápisu přeměny do obchodního rejstříku disponovala majetkem dostatečným k
uspokojení pohledávek obou věřitelů. Navrhovatelka proto za dluh společnosti
neručí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 79 Cm
46/2013-50, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je pod sp.
zn. 19 C 102/2012 vedeno řízení, v němž se K. L. a O. P. domáhají na
společnosti a na navrhovatelce zaplacení 300.000 EUR. Navrhovatelka (jako
ručitelka) navrhla přerušit řízení do doby rozhodnutí ve věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 46/2013, Obvodní soud pro Prahu 1
však tomuto návrhu nevyhověl s tím, že je schopen si otázku ručení
navrhovatelky posoudit sám.
Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně dovodil, že návrh je
svou povahou „žalobou“ na určení podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12.
2013, u níž je předpokladem úspěšnosti prokázání naléhavého právního zájmu
navrhovatelky. Podle soudu prvního stupně „za situace, kdy je podána žaloba na
plnění, nelze žalovat na určení“, a není proto dán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení.
Soud prvního stupně dále uvedl, že odkaz navrhovatelky na § 260 zákona o
přeměnách neobstojí, neboť toto ustanovení lze aplikovat „výhradně ve spojení s
ustanovením § 35 a § 257 až 259 zákona o přeměnách, které upravují problematiku
ochrany věřitelů při rozdělení, jakož i s ustanovením článku 12 Šesté směrnice
Rady 82/981/EHS ze dne 17. 12. 1982, založené na čl. 54 odst. 3 písm. g)
Smlouvy, o rozdělení akciových společností, kterou zákon o přeměnách
implementuje“. Soud prvního stupně uzavřel, že „rozhodnutí o tom, zda se v
důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota
byla dostatečná, může být učiněno pouze v rámci řízení podle § 35 odst. 2
zákona o přeměnách“.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Podle odvolacího soudu § 260 zákona o přeměnách „nelze chápat jako samostatný
institut zakládající právo ručitele domáhat se u soudu určení, že se v důsledku
rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila. Uvedené ustanovení je třeba chápat v
kontextu se soudním řízením zahájeným k návrhu věřitele podle § 35 odst. 2
zákona o přeměnách, tedy v případech, kdy věřitel nejprve uplatnil právo na
poskytnutí dostatečné jistoty a o dostatečném zajištění pohledávky rozhodoval
soud podle § 35 odst. 2.“
Odvolací soud nesdílel názor navrhovatelky, že „její právní zájem“ na
požadovaném určení plyne přímo z § 260 zákona o přeměnách, a přisvědčil soudu
prvního stupně též v tom, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.
s. ř. není dán, neboť otázku ručení navrhovatelky si Obvodní soud pro Prahu 1
posoudí jako otázku předběžnou v řízení sp. zn. 19 C 102/2002.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny.
Jde o otázky
1) „aktivní legitimace nástupnické společnosti k podání žaloby o určení, že
nedošlo ke zhoršení dobytnosti pohledávky dle § 260 zákona o přeměnách“, a
2) „povahy žaloby o určení dobytnosti podle § 260 odst. 1 zákona o přeměnách“.
Dovolatelka má za to, že je aktivně legitimována k podání návrhu o určení
dobytnosti pohledávky podle § 260 zákona o přeměnách, aniž by musela splnit
„jakékoliv podmínky uměle vytvořené nesprávným výkladem“ tohoto zákonného
ustanovení odvolacím soudem. Uvádí, že část třetí hlava I díl 4 zákona o
přeměnách je označena jako „Některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků
při rozdělení“ a lze z ní gramatickým výkladem dovodit, že nezakládá pouze
aktivní legitimaci věřitele, ale i dlužníka.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je návrh o
určení dobytnosti pohledávky svou povahou návrhem určovacím podle § 80 písm. c)
o. s. ř. Má za to, že naléhavý právní zájem není nutné prokazovat, neboť
vyplývá z § 260 zákona o přeměnách.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že
návrhu vyhoví, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K. L. a O. P. považují dovolání navrhovatelky za zcela nedůvodné, souhlasí se
závěry odvolacího soudu a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že společnost byla ke dni 3. 3. 2018, tedy po zahájení
dovolacího řízení, vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce,
Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k ní podle § 243b o. s. ř. ve spojení s
§ 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, v rozhodování
dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona o přeměnách ve znění účinném do 31. 12. 2011 (Článek II bod 1. zákona č. 355/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008
Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony). Podle § 35 zákona o přeměnách věřitelé zúčastněných obchodních společností nebo
družstev při fúzi nebo rozdělení nebo věřitelé zanikající obchodní společnosti
a přejímajícího společníka při převzetí jmění nebo věřitelé obchodní
společnosti nebo družstva měnící svoji právní formu, kteří přihlásí své
pohledávky do 6 měsíců ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku
stal účinným vůči třetím osobám, a kteří nemohou požadovat uspokojení svých
pohledávek, mohou požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v
důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Marným uplynutím lhůty
uvedené ve větě první toto právo zaniká (odstavec 1). Nedojde-li mezi věřitelem a zúčastněnou obchodní společností nebo družstvem při
fúzi nebo rozdělení nebo mezi věřitelem a zanikající obchodní společností nebo
přejímajícím společníkem při převzetí jmění nebo mezi věřitelem a obchodní
společností nebo družstvem měnící svoji právní formu k dohodě o způsobu
zajištění pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a
výši pohledávky (odstavec 2). Podle § 257 zákona o přeměnách každá z nástupnických obchodních společností
nebo družstev ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo
rozdělované obchodní společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické obchodní
společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované obchodní společnosti nebo
družstvu, společně a nerozdílně až do výše čistého obchodního majetku uvedeného
v posudku znalce pro ocenění jmění (odstavec 1). Podle § 258 zákona o přeměnách ručením podle § 257 nejsou zajištěny pohledávky,
jejichž věřitelům bylo poskytnuto zajištění podle § 35 až 39 a § 259. Podle § 259 zákona o přeměnách nebude-li dosaženo dohody o poskytnutí
dostatečné jistoty do 9 měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení do obchodního
rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, nebo v téže lhůtě nebude dohodnutá
jistota poskytnuta, ručí všechny nástupnické a rozdělované obchodní společnosti
nebo družstva za splnění dluhů odpovídající takto nezajištěným pohledávkám
věřitelů podle § 257. Podle § 260 zákona o přeměnách se ustanovení § 257 nepoužije, jestliže soud
určí, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že
nabízená jistota byla dostatečná (odstavec 1). Výrok rozhodnutí soudu, jímž je určeno, že se zhoršila dobytnost pohledávky v
důsledku rozdělení nebo že nabízená jistota je nedostatečná, je závazný pro
všechny orgány veřejné moci, navrhovatele a pro všechny nástupnické a
rozdělované obchodní společnosti nebo družstva (odstavec 2). Dovolatelce lze přisvědčit, že ustanovení § 260 odst. 1 zákona o
přeměnách výslovně neodkazuje na řízení podle § 35 odst.
2 zákona o přeměnách,
v němž soud na návrh věřitele nebo dlužníka rozhoduje, zda se v důsledku
rozdělení dobytnost pohledávky věřitele zhoršila, popř. zda dlužníkem nabízená
jistota je dostatečná. Gramatický výklad tohoto ustanovení tudíž může vést k
(dovolatelkou předestíranému) závěru, podle něhož jí citované ustanovení
zakládá samostatné právo domáhat se určení, že v důsledku rozdělení se
dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo že nabízená jistota byla dostatečná. Opačnému závěru však nasvědčuje výklad teleologický, historický i
systematický. Právní úprava přeměn obchodních společností a družstev dříve obsažená v zákoně
č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), byla z tohoto
zákona vyňata a s účinností od 1. 7. 2008 vložena do samostatného zákona o
přeměnách. Důvodová zpráva k návrhu zákona o přeměnách (sněmovní tisk číslo 359/0,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. volební období 2006 – 2010),
str. 142, uvádí:
„Úprava na ochranu práv věřitelů a také dlužníků při rozdělení stojí jako
doplňující k obecné úpravě ochraně věřitele při přeměně obchodní společnosti
nebo družstva. Přitom se obsahově tato úprava přejímá z dosavadního ustanovení
§ 220x obch. zák. s tím, že se odstraňuje dosavadní systém křížových odkazů a
činí drobné stylistické a legislativně-technické úpravy tak, aby byla zajištěna
ochrana věřitelů a dlužníků i při rozdělení odštěpením.“
Podle § 220x obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, platilo, že každá z
nástupnických společností ručí za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze
zaniklé společnosti na ostatní nástupnické společnosti, společně a nerozdílně
až do výše čistého obchodního majetku uvedeného v posudku znalce podle § 69c
odst. 6, nejméně však do výše základního kapitálu vykázaného v zahajovací
rozvaze. Ručení zaniká, jestliže nástupnická společnost poskytne věřiteli nebo
věřitelům ostatních nástupnických společností plnění v této výši. Ručením podle
první věty nejsou zajištěny pohledávky, jejichž věřitelům bylo poskytnuto
zajištění podle následujících odstavců (odstavec 1). Věřitelé zaniklé
společnosti mají právo žádat, aby jim nástupnické společnosti poskytly jistotu
za účelem zajištění jejich pohledávek, jestliže se v důsledku rozdělení zhorší
dobytnost jejich pohledávek. Není-li dále stanoveno jinak, použijí se přiměřeně
ustanovení § 220j (odstavec 2). Nebude-li dosaženo dohody o poskytnutí
dostatečné jistoty do devíti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení do
obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, nebo v téže lhůtě nebude
dohodnutá jistota poskytnuta, ručí všechny nástupnické společnosti za splnění
závazků odpovídající takto nezajištěným pohledávkám věřitelů podle odstavce 1
(odstavec 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, jestliže soud určí, že se v
důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota
byla dostatečná.
Výrok pravomocného rozhodnutí soudu, jímž je určeno, že se
zhoršila dobytnost pohledávky v důsledku rozdělení nebo že nabízená jistota je
nedostatečná, je závazný pro všechny orgány, navrhovatele a pro všechny
nástupnické společnosti (odstavec 4). Podle § 215 odst. 4 obch. zák., který se obdobně použil též pro ochranu
věřitelů při fúzi sloučením a při rozdělení (§ 220j odst. 1 věta druhá obch. zák.), nedojde-li mezi věřiteli a společností k dohodě o způsobu zajištění
pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a výši
pohledávky. Podle § 220za odst. 1 obch. zák. platilo, že, není-li dále stanoveno jinak,
použijí se na rozdělení sloučením přiměřeně ustanovení § 220r až 220y. Podle § 220zb odst. 1 obch. zák. platilo, že na rozdělení odštěpením se
založením nových společností (§ 69c odst. 2) se použijí přiměřeně § 220r až
220z a na rozdělení odštěpením sloučením (§ 69c odst. 2) se použije přiměřeně §
220za, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 220zb odst. 4 obch. zák. nebude-li zřejmé, jaký obchodní majetek a
závazky tvořící část jmění rozdělované společnosti přešly na nástupnickou
společnost, má se za to, že sporný obchodní majetek a závazky na nástupnickou
společnost nepřešly. Nebude-li zřejmé, v jakém poměru nebo struktuře přešly
majetek nebo závazky tvořící část jmění rozdělované společnosti na nástupnické
společnosti, bude-li jich více, má se za to, že se nástupnické společnosti
stávají spoluvlastníky přešlého majetku a že z přešlých závazků jsou
nástupnické společnosti zavázány společně a nerozdílně. Výše ručení každé
jednotlivé nástupnické společnosti podle § 220x odst. 1 věty první je omezena
hodnotou části čistého obchodního majetku vyplývající z posudku znalce podle §
69c odst. 7 a výše ručení rozdělované společnosti je omezena výší jejího
vlastního kapitálu vykázanou v zahajovací rozvaze rozdělované společnosti
vyhotovované v souvislosti s rozdělením odštěpením. Ustanovení § 220x odst. 5
se nepoužije. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk
číslo 476/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3. volební období
1998 – 2002), str. 246, k § 220x uvádí:
„V případě, že je známo, na jakou nástupnickou společnost přešly závazky
zaniklé společnosti, upravuje se, jako tomu již bylo v minulosti, solidární
ručení nástupnických společností do výše vlastního kapitálu vykázaného v
zahajovací rozvaze. Dále se zakotvuje právo věřitelů na dostatečné zajištění
pohledávek, a pokud by takové zajištění nebylo poskytnuto, ručí solidárně
všechny společnosti za splnění závazků odpovídající takto nezajištěným
pohledávkám věřitelů neomezeně a společně a nerozdílně.“
Z citovaných ustanovení obchodního zákoníku a z důvodové zprávy k nim je
zřejmé, že při rozdělení odštěpením sloučením nástupnické společnosti ze zákona
ručily za splnění závazků odpovídajících nezajištěným pohledávkám věřitelů, jež
přešly v důsledku rozdělení z rozdělované společnosti na ostatní nástupnické
společnosti, nebo zůstaly rozdělované společnosti.
Ručení však nevzniklo,
a) dohodli-li se věřitel a rozdělovaná společnost, popř. nástupnické
společnosti, do devíti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení odštěpením
sloučením do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, na
poskytnutí dostatečné jistoty, nebo byla-li v téže lhůtě dohodnutá jistota
poskytnuta, anebo
b) v řízení podle § 215 odst. 4 obch. zák. soud pravomocně rozhodl, že se v
důsledku rozdělení odštěpením sloučením dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo
že dlužníkem nabízená jistota byla dostatečná. Zákon o přeměnách (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě)
dosavadní právní úpravu obsahově převzal. Ochrana věřitelů zakotvená v zákoně o přeměnách tak spočívá především v
možnosti (nikoli povinnosti) požadovat na dlužnících poskytnutí dostatečné
jistoty za podmínek uvedených v § 35 až 39 zákona o přeměnách. V případě přeměny rozdělením poskytuje zákon o přeměnách v § 257 až 264
věřitelům navíc ještě zvláštní ochranu (mimo jiné) ve formě ručení
nástupnických společností za dluhy. Toto zákonné ručení však nezajišťuje pohledávky těch věřitelů, kterým bylo
poskytnuto zajištění podle § 35 až 39 a § 259 zákona o přeměnách (§ 258 zákona
o přeměnách). Požádá-li věřitel dlužníka o poskytnutí dostatečné jistoty a nedojde-li mezi
nimi k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne na návrh některého z
nich soud (§ 35 odst. 2 zákona o přeměnách). Rozhodnutí soudu určující, že se v
důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo že nabízená jistota
byla dostatečná, vylučuje zákonné ručení založené § 257 zákona o přeměnách (§
260 odst. 1 zákona o přeměnách). Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách tudíž nelze aplikovat samostatně,
nýbrž pouze ve spojení s § 35 odst. 2 zákona o přeměnách. Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládá
oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh
odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v
důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou
obchodní společností (družstvem) nezhoršila. Shodný názor ostatně zastává též komentářová literatura. V poměrech obchodního
zákoníku viz např. odvolacím soudem citovaný prof. JUDr. Jan Dědič a kol.,
Obchodní zákoník, Komentář díl III., POLYGON Praha 2002, s. 3013, v poměrech
zákona o přeměnách pak Kuhn, P., Štenglová, I., Bílá, I., Havel, B. a kol. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 779-780. Jde-li o odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, pak dovolatelka sice správně uzavírá, že vyplývá-li
možnost domáhat se určení přímo z hmotněprávní normy, nemusí být úspěšnost
návrhu podmíněna prokázáním naléhavého právního zájmu, když ten plyne přímo z
příslušného ustanovení. Dovolatelka však přehlíží, že tento závěr lze učinit
pouze za předpokladu, že hmotné právo „zmocňuje“ určitou osobu k podání
takového návrhu a k zahájení řízení o určení. O takový případ s ohledem na
shora uvedené v projednávané věci nejde.
Jinými slovy, neopírá-li se návrh určovací povahy o zákonné zmocnění plynoucí z
hmotného práva, je třeba na danou věc aplikovat obecné procesněprávní
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., podle kterého je úspěšnost žaloby podmíněna
prokázáním naléhavého právního zájmu. Samotný závěr odvolacího soudu o tom, že naléhavý právní zájem dán není,
dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotvírá. Dovoláním otevřenou otázku tudíž odvolací soud posoudil správně. Přesto jeho
rozhodnutí neobstojí. U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu
nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo
elektronický platební rozkaz, jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno
řízení. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení. V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem
82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve
sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z
porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na
řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku
obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění
povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní
vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem,
jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná
otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Z řečeného se podává, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a
rozhodnutí sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém
sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou
vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému
sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem
soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka
věci zahájené (litispendence). V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 102/2012, které
bylo zahájeno dne 22. 2. 2012, se K. L. a O. P. domáhají na navrhovatelce
zaplacení 300.000 EUR z titulu zákonného ručení založeného § 257 zákona o
přeměnách. Rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) bude zcela vypořádán právní
vztah založený na řešení předběžné otázky existence zákonného ručení
navrhovatelky.
Zahájení řízení o žalobě na plnění proto brání tomu, aby
probíhal následný spor o určení existence zákonného ručení navrhovatelky. Jestliže soudy přes tuto skutečnost takový spor projednaly a rozhodly o něm,
zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil
podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a řízení podle § 243e odst. 4 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení bylo ve vztahu mezi dovolatelkou a K. L. a O. P. rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty
první o. s. ř., když dovolatelka zavinila zastavení řízení a K. L. a O. P. vzniklo vůči dovolatelce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady K. L. a O. P. sestávají z odměny jejich zástupce za šest úkonů právní
služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 15. 8. 2014, účast na jednání soudu konaném dne 28. 5. 2015, vyjádření k odvolání ze
dne 20. 8. 2015, účast na jednání odvolacího soudu konaném dne 5. 12. 2016 a
vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1
písm. a), d), g) a k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2.480 Kč za
každého z nich a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu
v poloviční výši 150 Kč za úkon (neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků
zastoupených týmž advokátem) za každého z nich. Spolu s náhradou za 21% daň z
přidané hodnoty ve výši 3.313,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací
soud přiznal K. L. a O. P. (každému z nich) k tíži dovolatelky 19.093,80 Kč. Ve vztahu mezi dovolatelkou a společností bylo o náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013)
se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.