USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, za účasti 1) C. & C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, a 2) M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím, o žalobě na obnovu řízení podané M. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 38/2013, o M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. M. R. je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. III. M. R. je povinen zaplatit C. & C. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání M. R. v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci. První zamítavé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 49 Cm 38/2013-66, Vrchní soud v Praze k odvolání M. R. usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 14 Cmo 189/2014-125, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhé zamítavé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-148, Vrchní soud v Praze k odvolání M. R. usnesením ze dne 8. 6. 2016, č. j. 14 Cmo 94/2016-167, rovněž zrušil a věc opětovně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-237, jímž soud povolil obnovu řízení (dále též jen „rozhodnutí o povolení obnovy řízení“), Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky a C. & C. (dále též jen „společnost“) usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 97/2017-300, potvrdil, Nejvyšší soud však k dovolání společnosti usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podal M. R. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož „řešený zprošťující rozsudek není důvodem obnovy původního řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, je zcela souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve (výše uvedeném) usnesení sp. zn. 27 Cdo 227/2018 (vydaném v projednávané věci), i s judikaturou v něm citovanou. Na tomto závěru přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[6] Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem formulované otázky, zda je možné obnovit řízení pouze ve vztahu navrhovatelky a M. R. (když je podle mínění dovolatele rozhodnutí o povolení obnovy řízení mezi navrhovatelkou a M. R. pravomocné, neboť dovolání navrhovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto) a zda společnost byla oprávněna podat dovolání proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Dovolatel však přehlíží, že na řešení těchto otázek napadené usnesení nespočívá.
[7] Dovolatel pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[8] Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že (jak již konstatoval ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, jímž zamítl návrh M. R. na opravu II. výroku usnesení ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336) výrok kasačního rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 227/2018 formuloval s ohledem na povahu řízení, v němž nelze připustit existenci obsahově odlišných rozhodnutí zavazujících pouze některé z účastníků řízení [srov. § 9 odst. 3 písm. b) a g), § 200e odst. 1 a 3 a § 94 odst. 1 věta první o.
s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Zruší-li Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně (podle § 243e odst. 1 a 2 věty druhé o. s. ř.), aniž by z výroku jeho rozhodnutí vyplývalo, že napadené rozhodnutí, příp. i rozhodnutí soudu prvního stupně, se ruší jen ve vztahu mezi některými účastníky řízení, je výrok pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu závazný pro (všechny) účastníky řízení (§ 159a odst. 1 a 167 odst. 2 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, kdo z nich podal dovolání.
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.