27 Cdo 2525/2023-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Š. J., zastoupené JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, PSČ 150 00, proti žalované AS Mintos Marketplace, se sídlem v Rize, Skanstes 50, PSČ LV-1013, Lotyšská republika, identifikační číslo osoby 40103903643, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 122.886,73 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 111 C 18/2021, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2023, č. j. 30 Co 48/2023-231, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Žalobou došlou soudu 15. 9. 2021 se žalobkyně domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 122.886,73 EUR s příslušenstvím.
[2] Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j. 111 C 18/2021-191, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), o vrácení části soudního poplatku (výrok IV.) a o nákladech řízení České republiky – Okresního soudu v Kladně (výrok V.).
[3] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že mezinárodní nepříslušnost soudu prvního stupně se neprohlašuje a řízení se nezastavuje.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
[5] Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné pro zodpovězení otázky, zda lze uzavřít, že zahraniční podnikatel, který na území České republiky nemá zřízenou svou pobočku a současně neprojevil vůči českým dozorovým orgánům jakoukoliv vůli navázat obchodní vztah se zákazníky z České republiky, zaměřuje svou činnost na Českou republiku ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“).
[6] S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 7. 12. 2010, Pammer proti Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof proti Oliveru Hellerovi, C-585/08 a C-144/09 (dále jen „rozsudek C-585/08 a C-144/06“), dovolatelka tvrdí, že splňuje pouze některá z kritérií rozhodných pro posouzení, zda svou podnikatelskou činnost zaměřuje na Českou republiku, a zároveň neprojevila vůči českým dozorovým orgánům jakoukoliv vůli navázat obchodní vztah se zákazníky z České republiky. Domnívá se proto, že svou činnost na Českou republiku nezaměřuje a není dána mezinárodní pravomoc českých soudů podle § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis.
[7] Z judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora se podává, že: 1/ Judikatura Soudního dvora dospěla již dříve k závěru, že znění čl. 15 nařízení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) [resp. nyní čl. 17 nařízení Brusel I bis] neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku (srov. rozsudek C-585/08 a C-144/09).
Úlohou úpravy přijaté v citovaném ustanovení je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou. Obecnější vyjádření článku oproti předchozí úpravě (srov. Úmluvu o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijatou dne 27. 9. 1968 v Bruselu) posiluje ochranu spotřebitelů s ohledem na nové komunikační prostředky a vývoj elektronického obchodu. Současně z uvedené judikatury plyne, že cílem zkoumaného pravidla je ochrana spotřebitele a jeho výklad proto má být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“.
2/ Uvedené ovšem neznamená, že by ochrana poskytovaná spotřebitelům byla absolutní. Pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.
3/ (…) pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I zahrnuje a nahrazuje dříve užívané pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ (srov. čl. 13 úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a vztahuje se, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele.
4/ Judikatura Soudního dvora přijatá k výkladu pojmu „zaměřování“ dle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, je přitom plně uplatnitelná i při výkladu článku 17 odst. 1 písm. c), neboť se jedná o ustanovení obsahově rovnocenná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 27). K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sb. rozh. obč. a judikaturu v něm citovanou.
[8] Podle citovaných závěrů je výčet znaků, které judikatura uvádí jako vodítko k posouzení, zda podnikatel zaměřuje svou činnost na území toho kterého státu, toliko demonstrativní povahy a v žádném případě není rozhodujícími faktory to, zda má podnikatel na území toho kterého státu pobočku, či zda plní své veřejnoprávní povinnosti vůči dozorovým orgánům daného státu.
[9] Posuzoval-li odvolací soud, zda existují indicie, které ukazují na to, že žalovaná zaměřuje svou činnost (mimo jiné) na Českou republiku, a s ohledem na okolnosti projednávané věci (zejména povahu činnosti žalované) shledal (ve prospěch spotřebitele), že takovými indiciemi mohou být mezinárodní povaha činnosti žalované, internetové stránky provozované (i) v českém jazyce, přepočet měny na české koruny a vlastnictví ochranné známky v České republice, nelze tomuto závěru ve světle citované judikatury ničeho vytknout.
[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu