27 Cdo 2619/2020-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
S. p. O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem
Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti
žalovaným 1) K. D. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem
Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, 2) M.
T., narozené XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Sekaninou, advokátem, se sídlem v
Praze 4, Hvězdova 1567/23, PSČ 140 00, 3) J. F., narozenému XY, zastoupenému
Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ
140 00, 4) M. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Rostislavem
Pekařem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ
110 00, a 5) K. F. J., narozenému XY, bytem XY o, zastoupenému Mgr. Ondřejem
Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o
zaplacení 1.773.408.706 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 28 Cm 65/2018, o dovolání prvního, čtvrtého a pátého žalovaného
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, č. j. 5 Cmo
27/2020-408, takto:
Dovolání se odmítají.
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 14. 2. 2018 se
žalobce (akciová společnost) domáhá zaplacení 1.773.408.706 Kč s příslušenstvím
z titulu náhrady škody, již žalovaní (bývalí členové představenstva žalobce)
měli způsobit žalobci tím, že v rozporu s požadavky péče řádného hospodáře
předčasně splatili úvěr ze smlouvy o syndikovaném úvěru ze dne 14. 2. 2006 a
následně za žalobce uzavřeli novou úvěrovou smlouvu s jediným akcionářem
žalobce (společností N. W. R. B. V.), ve které sjednali mnohem vyšší úrokovou
sazbu. Škoda spočívá v rozdílu, který musel žalobce doplatit na úrocích z
důvodu vyšší úrokové sazby.
[2] První a pátý žalovaný (společně) a čtvrtý žalovaný vznesli (dne 25.
5. 2018 a dne 23. 4. 2018), současně s prvním úkonem v řízení – vyjádřením k
žalobě – námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky.
Podle prvního a pátého žalovaného (s bydlištěm ve Spolkové republice Německo) a
čtvrtého žalovaného (s bydlištěm v Nizozemském království) jsou v souladu s
článkem 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.
12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“ či „nařízení“)
příslušné pro každého z nich soudy státu dle jejich bydliště (tedy pro prvního
a pátého žalovaného soudy německé a pro čtvrtého žalovaného soudy nizozemské).
[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 28 Cm
65/2018-319, námitky nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky
zamítl.
[4] Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání
prvního, čtvrtého a pátého žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podali první, čtvrtý a pátý žalovaný
dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že
dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř. [6] Dovoláním otevřenou otázku výkladu článků 20 až 23 nařízení Brusel I
bis odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a z ní vycházející judikaturou
Nejvyššího soudu, z nichž se podává, že:
1/ Pracovní smlouvy mají jisté zvláštnosti v tom, že vytváří trvalý vztah,
který zaměstnance zařazuje do rámce určité organizace provozu podniku či
zaměstnavatele, a v tom, že jsou lokálně svázány s místem výkonu činností,
které určuje použití kogentních právních ustanovení a kolektivních smluv. 2/ Pojem „zaměstnanec“ musí být vymezen podle objektivních kritérií, která
charakterizují pracovní poměr se zohledněním práv a povinností dotčených osob. 3/ Základní charakteristikou pracovního poměru je okolnost, že osoba vykonává
po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které
protihodnotou pobírá odměnu. 4/ Jedním z předpokladů pracovního poměru je tedy vztah podřízenosti mezi
zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem. Existence takového vztahu musí být
posouzena v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a
okolnostech charakterizujících vztahy, které existují mezi stranami. 5/ Přitom pojmy „zaměstnanec“ a „individuální pracovní smlouva“ musí být
vykládány autonomním způsobem, který bude společný všem členským (smluvním)
státům. 6/ Při posouzení vztahu podřízenosti může být například zohledněno, zda osoba
vykonávající funkci člena statutárního orgánu vlastní podíl v obchodní
korporaci v míře dostatečné pro to, aby mohla „nezanedbatelným“ způsobem
ovlivňovat osoby mající pravomoc dávat jí pokyny a kontrolovat jejich
provádění. 7/ Obecné pokyny pro nasměrování obchodní činnosti společnosti, které ředitel
obdrží od akcionářů společnosti, kterou řídí, nejsou znakem podřízenosti o nic
více než zákonné prostředky kontroly na straně akcionářů, takže to, že
akcionáři mají pravomoc odvolat ředitele společnosti, nemůže postačovat pro
účely konstatování, že mezi ředitelem a společností je vztah podřízenosti. Srov. zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14,
Holterman Ferho Exploitatie BV proti Friedrich Leopold Freiherr Spies von
Büllesheim, a ze dne 11. 4. 2019, ve věci C-603/17, Peter Bosworth, Colin
Hurley proti Arcadia Petroleum Limited a další; a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019. [7] Odvolací soud v souladu s výše uvedenými hledisky (předestřenými
Soudním dvorem), přihlížeje k okolnostem projednávané věci, posuzoval, zda
dovolatelé byli, jakožto členové představenstva žalobce, v podřízeném vztahu k
žalobci ve smyslu článků 20 až 23 nařízení Brusel I bis, a zda se na ně proto
vztahuje jurisdikční ochrana poskytovaná označenými ustanoveními unijního
práva.
Jeho závěru, že tomu tak v poměrech projednávané věci (s ohledem na její
okolnosti) není, nelze ničeho vytknout. [8] Jak se podává z judikatury Soudního dvora, sama skutečnost, že
členové představenstva podléhají (mohou podléhat) obecným pokynům akcionářů
(valné hromady) týkajícím se „nasměrování společnosti“, že je výkon jejich
funkce kontrolován prostřednictvím dozorčí rady či že mohou být příslušným
orgánem společnosti odvoláni z funkce, nečiní ze vztahu mezi nimi a společností
(založeného povoláním do funkce) vztah, v němž by byli podřízeni společnosti
obdobně jako zaměstnanci, resp. nečiní z dovolatelů (jakožto členů statutárního
orgánu společnosti) zaměstnance ve smyslu článku 20 až 23 nařízení Brusel I
bis. [9] Dovolatelé přehlížejí, že jsou to právě členové statutárního orgánu,
jejichž prostřednictvím se tvoří a projevuje vůle přičitatelná společnosti a
kdo tak – cum grano salis – „zosobňuje“ společnost. Jinak řečeno, z pohledu
tvorby vůle a vystupování (projevu vůle) navenek jsou to právě oni, kdo stojí
ve společnosti nejvýše, a to bez ohledu na existenci zákonných či stanovami
zřízených kontrolních mechanismů. Jurisdikční ochrana poskytovaná zaměstnancům
jakožto slabší straně vztahu založeného individuální pracovní smlouvou jim
nepřísluší, nejsou-li in concreto dány (spíše výjimečné) okolnosti, které vztah
mezi společností a členy jejího statutárního orgánu natolik přibližují
postavení „klasického“ zaměstnance, že je třeba jim poskytnout totožnou
ochranu. [10] V poměrech projednávané věci takovou okolnost nepředstavuje ani
pracovní smlouva, kterou měl mít jeden ze žalovaných uzavřenou s mateřskou
společností žalobce, a to již proto, že v projednávané věci nejde o spor z této
pracovní smlouvy a žalobcem není mateřská společnost jakožto zaměstnavatel. [11] Taktéž otázku výkladu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis
odvolací soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora a
Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli (členu
statutárního orgánu) z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat
funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem
„nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze
dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), resp. článku
7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 2) Pokud jde o pojem „místo“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel
I (článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis), kde závazek, který je předmětem
žaloby, byl nebo měl být splněn, je třeba rozlišovat, zda uvedená žaloba spadá
pod článek 5 odst. 1 písm. a), nebo pod článek 5 odst. 1 písm. b) druhou
odrážku nařízení Brusel I [článek 7 odst. 1 písm. a), nebo článek 7 odst. 1
písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis]. 3) Podle hierarchie, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena
mezi písmeny a) a b), se pravidlo pro určení příslušnosti upravené v článku 5
odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I [článku 7 odst. 1 písm.
a) nařízení Brusel I
bis] může uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro
určení příslušnosti obsažená v článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I
[článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis]. 4) Pokud povinnost charakteristická pro právní vztah existující mezi
jednatelem (členem statutárního orgánu) a řízenou společností předpokládá
určitou činnost za odměnu, je třeba tuto činnost kvalifikovat jako „poskytování
služeb“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I
[článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis]. 5) Podle článku 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I
[článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis] „místo na území
členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, musí
být vykládáno jako místo hlavního poskytování služeb. 6) Místem hlavního poskytování služeb (povinnosti vykonávat funkci člena
statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře) je místo skutečného sídla
společnosti (místo, kde, resp. odkud člen statutárního orgánu společnost
skutečně řídil). 7) Místo hlavního poskytování služeb musí být – pokud možno – vyvozeno z
ustanovení samotné smlouvy. 8) Neurčí-li místo hlavního poskytování služeb smlouva, soud ověří, zda
nelze místo hlavního poskytování služeb odvodit ze stanov společnosti nebo z
nějakého jiného dokumentu definujícího povinnosti jednatele (člena statutárního
orgánu) vůči uvedené společnosti. 9) Pokud ani stanovy společnosti ani žádný jiný dokument definující
povinnosti jednatele (člena statutárního orgánu) vůči uvedené společnosti
neumožňují určit hlavní místo poskytování služeb, je třeba zohlednit
skutečnost, že uvedené služby byly poskytovány na účet uvedené společnosti. 10) Při neexistenci odchylných ustanovení ve stanovách společnosti nebo
v jiném dokumentu, soudu rozhodujícímu ve věci přísluší určit místo, kde
jednatel (člen statutárního orgánu) skutečně převážně vykonával činnost na
základě smlouvy, za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v
rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly. Za tím účelem lze zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam
vykonávané činnosti, přičemž vnitrostátní soud musí určit svoji příslušnost s
ohledem na předložené důkazy. Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C-47/14, Holterman, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2913/2020 (a tam citovaná
rozhodnutí). [12] Závěru odvolacího soudu, podle něhož je žalobou uplatněný nárok na
náhradu škody, způsobené porušením povinností při výkonu funkce člena
představenstva, nárokem ze smlouvy o poskytování služeb ve smyslu článku 7
odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, a že místem, kde služby podle smlouvy
byly nebo měly být poskytnuty, je faktické sídlo společnosti (odkud společnost
byla skutečně řízena), přičemž pro jeho určení je významné i ujednání ve
smlouvách o výkonu funkce všech dovolatelů (podle kterých je místem výkonu
funkce Ostrava), nelze [z pohledu výše předestřeného výkladu článku 7 odst. 1
písm. b) nařízení Brusel I bis] ničeho vytknout.
[13] Na řečeném pak ničeho nemění ani dovolateli zdůrazňovaná okolnost,
že žalobou zpochybňovaná rozhodnutí představenstva, kterými měla být
společnosti způsobena škoda (jejíž náhrady se touto žalobou domáhá), byla
přijata na zasedání v Amsterodamu. Jak se podává z ustálené judikatury Soudního
dvora (jejíž závěry Nejvyšší soud ve své judikatuře respektuje a přejímá), pro
určení (mezinárodní a místní) příslušnosti podle článku 7 odst. 1 písm. b)
nařízení Brusel I bis je rozhodné „místo hlavního poskytování služeb“ (jimž
byla v projednávané věci Ostrava), nikoliv jiná místa, kde služba byla (mohla
být) také poskytována (např. kde rozhodnutí představenstva mohlo také být
přijato). [14] Ostatně akceptace dovolateli předestíraného názoru by činila
mezinárodní a místní příslušnost soudů závislou na nahodilé okolnosti (kde in
concreto bylo přijato určité rozhodnutí představenstva či projevena vůle
přičitatelná společnosti), což přímo odporuje jednomu z hlavních cílů nařízení
Brusel I bis, jímž je vytvoření vysoce předvídatelných pravidel pro určování
(mezinárodní i místní) příslušnosti (srov. úvodní ustanovení nařízení Brusel I
bis).
[15] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu