27 Cdo 3219/2023-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně, Kamenná 835/13, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 25780450, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem v Kenilworthu, Warwickshire, Whateleys Drive, 53 The Business Resource Network, CV8 2GY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, jako hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Košicích, Zvonárska 8, PSČ 040 01, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o zaplacení obvyklé ceny za postoupené úvěrové portfolio, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 58/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, č. j. 19 Co 91/2023-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou ze dne 25. 5. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení obvyklé ceny za postoupené úvěrové portfolio, již vyčíslil částkou 54.783.025,24 Kč a ve zbytku odkázal na budoucí znalecký posudek. K postoupení úvěrového portfolia mělo dojít na základě dodatku ke „smlouvě o odborné spolupráci a finanční záruce“ uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 11. 2002, kterou se žalovaná zavázala žalobci poskytovat „služby odborné spolupráce, obchodní administrace, finanční záruky a poskytování garance za úvěrové portfolio“, za které jí náležela od žalobce odměna (dále též jen „smlouva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 28 C
58/2018-252, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek (výrok III.) a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV.).
3. Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. První usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o přerušení řízení ze dne 3. 3. 2020, č. j. 28 C 58/2018-172, k odvolání žalované zrušil usnesením ze dne 2. 7. 2020, č. j. 19 Co 165/2020-188, Městský soud v Praze.
4. Druhé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. CL-2017-000496 u The High Court of Justice, Queen‘s Bench Division, Commercial Court, Royal Courts of Justice (dále jen „anglický soud“) ze dne 7. 7. 2021, č. j. 28 C 58/2018-207, k odvolání žalované usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 19 Co 290/2021-223, Městský soud v Praze zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a prokázáním tvrzení o totožnosti řízení vedeném od 7. 8. 2017 u anglického soudu.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobce v celém rozsahu a žalované jen do nákladového výroku II. v záhlaví označeným usnesením: - odvolání žalobce do výroku IV. rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl (první výrok), - ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), - ve výroku II. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 133.340 Kč, jinak ho ve zbývající části potvrdil (třetí výrok), - ve výroku III. jej změnil tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 1.718.264,80 Kč, jinak ho ve zbývající části potvrdil (čtvrtý výrok), a - rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
6. Proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
7. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného usnesení, kterými odvolací soud rozhodl o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a o výši vráceného soudního poplatku, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) a § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
8. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
9. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se otázky výkladu čl. 29 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dovolatel je toho názoru, že soud prvního stupně (jako soud, u něhož bylo řízení zahájeno později) měl řízení přerušit a vyčkat do doby, než se určí příslušnost anglického soudu (jako soudu, u něhož bylo řízení zahájeno první), k čemuž zatím nemohlo dojít, neboť anglický soud k žádosti dovolatele řízení přerušil. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 638/2019, uveřejněné pod číslem 67/2021 Sb. rozh. obč.
10. Za správný dovolatel nepovažuje ani výklad smlouvy provedený odvolacím soudem, podle něhož české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání věci. Dovolatel je přesvědčen, že smlouva se řídí českým právem, přitom nejde o smlouvu o poskytování služeb, a proto se i místo plnění smlouvy nachází v České republice.
11. Výše předestřená otázka ani námitky dovolatele však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť s ohledem na okolnosti projednávaného případu se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod č. 102/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, či ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 238/2022).
12. Za prvé odvolací soud správně dovodil, že by (za předpokladu existence mezinárodní příslušnosti českých soudů) v poměrech posuzované věci nepřicházelo do úvahy přerušení řízení podle čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Není totiž pochyb, že anglický soud, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, je (s ohledem na sídlo žalované) mezinárodně příslušný podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž daná skutečnost nebyla nikým popřena (na rozdíl od mezinárodní příslušnosti českých soudů, kterou napadá žalovaná). Naopak anglický soud řízení k návrhu dovolatele svým rozhodnutím na dobu nejméně 6 let přerušil. Mezinárodní příslušnost anglického soudu tak již nemůže být zpochybněna a bylo by nutné aplikovat čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, jehož důsledek by byl pro dovolatele obdobný jako zastavení řízení. Dovolatel se proto mýlí, argumentuje-li absencí rozhodnutí anglického soudu o určení mezinárodní příslušnosti, neboť to není judikaturou dovolacího soudu vyžadováno (k tomu srov. odst. 30 až 33 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 638/2019).
13. Za druhé se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Aplikace čl. 29 nařízení Brusel I bis je totiž možná jen pod podmínkou, že jsou oba soudy, u nichž bylo zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, od počátku mezinárodně příslušné k projednání sporu. V opačném případě překážka litispendence nenastává a pro posouzení podmínek řízení není významné, zda se soud, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, považuje za mezinárodně příslušný. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5599/2015.
14. Odvolacímu soudu lze vytknout, že – byť správně při určení potenciální alternativní příslušnosti českých soudů postupoval podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis – neodůvodnil, proč postoupení úvěrového portfolia z dovolatele na žalovanou vycházející ze smlouvy považuje za smlouvu o poskytování služeb s místem plnění v sídle žalované, resp. na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 427/2017, uveřejněného pod číslem 115/2019 Sb. rozh. obč., se podává, že je-li postoupení pohledávek součástí rozsáhlejší např. faktoringové transakce, při níž faktor poskytuje služby postupiteli, pak je možné tento vztah charakterizovat jako smlouvu o poskytování služeb. Ve smlouvě sice není výslovně specifikováno, co konkrétně je jejím účelem, avšak z jejího vymezení poskytovaných „služeb“ (viz výše odst. 1. odůvodnění) lze usuzovat, že jde o závazkový vztah blízký právě faktoringovým transakcím (žalovaná vedle postoupení pohledávek poskytuje dovolateli i jiné služby). Nadto pro kvalifikaci posuzovaného právního jednání jako smlouvy o poskytování služeb svědčí i znaky vymezené judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), neboť šlo či mělo jít o výkon určité činnosti (v podobě aktivního jednání) žalovanou pro dovolatele za úplatu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 29, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021, a judikaturu tam citovanou).
16. S ohledem na skutečnost, že místo poskytnutí služby není v posuzované věci sjednáno ve smlouvě, je potřeba vycházet z podstaty závazku charakteristického pro smlouvu. Jak již bylo výše řečeno, podstatou sjednaného závazku mezi dovolatelem a žalovanou je poskytování ve smlouvě blíže specifikovaných služeb žalovanou za úplatu dovolateli. Samotné postoupení úvěrového portfolia, jež je předmětem projednávaného sporu, není izolovaným jednáním, nýbrž jde pouze o jeden z důsledků poskytnutých služeb žalovanou. Z toho důvodu je v projednávané věci za místo poskytnutí služby nutné pokládat sídlo poskytovatele služby (žalované), tj. Spojené království Velké Británie a Severního Irska. K tomu srovnej např. rozsudky SDEU ze dne 15. 6. 2017, ve věci C?249/16, Kareda, odst. 40 až 42, ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018.
17. S ohledem na řečené popsaný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neměl (co do výsledku) vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
18. Závěrem a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že i závěr odvolacího soudu o určení práva rozhodného pro smlouvu, tj. práva anglického, je správný (srov. opět rozsudek sp. zn. 23 Cdo 427/2017). Uvedená skutečnost je v poměrech projednávané věci zcela bez významu pro určení mezinárodní příslušnosti českých či anglických soudů.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu