27 Cdo 3306/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně I-Xon a. s., se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28218761, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Boušova 792/25, PSČ 190 14, proti žalovanému L. K., o zaplacení 120.063,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 354/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022, č. j. 39 Co 385/2022-73, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022, č. j. 39 Co 385/2022-73, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2022, č. j. 68 C 354/2019-61, ve výrocích I. a II., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 26. 7. 2019 se žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901 (dále jen „společnost“), domáhá zaplacení 120.063,56 Kč s příslušenstvím, jakožto nesplaceného úvěru, který žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty na základě smlouvy o vydání kreditní karty uzavřené mezi společností a žalovaným dne 11. 11. 2016 (dále jen „smlouva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15. 7. 2022, č. j. 68 C 354/2019-61, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zrušil usnesení ze dne 13. 4. 2021, č. j. 68 C 354/2019-38 (výrok III.).
3. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou pravomoci věc projednat a rozhodnout s ohledem na mezinárodní prvek právního vztahu, přičemž dovodil, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, jejímž předmětem je bankovní služba spočívající ve vedení účtu. Mezinárodní příslušnost tak posuzoval podle oddílu 4 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen „Brusel I bis“), podle něhož může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
4. Vycházeje ze zjištění, že při uzavření smlouvy žalovaný uváděl adresu svého bydliště na Slovensku jako adresu doručovací, na území České republiky přitom nikdy neměl povolen žádný druh pobytu a trvalý pobyt má evidovaný na Slovensku (jak vyplynulo z Registru obyvateľov), soud prvního stupně dovodil, že společnost uzavřením smlouvy projevila vůli uzavírat smlouvy o úvěru se spotřebiteli ze Slovenska, shledal tudíž splněnými podmínky pro určení příslušnosti podle oddílu 4 Brusel I bis na základě čl. 17 odst. 1 písm. c), podle něhož se ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, příslušnost určuje podle oddílu 4 téhož nařízení „ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, … pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností“.
5. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že není v této věci dána pravomoc soudů České republiky a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil.
6. K odvolání žalobkyně (směřujícímu proti I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně) Městský soud v Praze – ztotožňuje se s právním názorem soudu prvního stupně – usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
II. Dovolání
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, „která má být dovolacím soudem vyřešena odlišně“. Podle obsahu dovolání má dovolatelka za to, že odvolací soud pravomoc soudů nesprávně určil podle čl. 18 odst. 2 oddílu 4 Brusel I bis, vycházeje z místa bydliště žalovaného. Správně měl aplikovat čl. 7 odst. 1 Brusel I bis a pravomoc určit na základě místa poskytování služby.
8. Dovolatelka namítá, že předpokladem pro postup podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je naplnění některého z předpokladů uvedených v čl. 17 odst. 1 písm. a) až c), nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že jsou v této věci naplněny podmínky čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, jelikož společnost svoji činnost na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště (Slovenská republika), žádným způsobem nezaměřuje. III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
10. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu věc projednat a rozhodnout podle nařízení Brusel I bis, a sice, zda je splněna podmínka uzavření smlouvy s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo aby se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
11. Podle čl. 17 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a článek 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností (odstavec 1).
12. Podle čl. 18 Brusel I bis spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel (odstavec 1). Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (odstavec 2). Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba (odstavec 3).
13. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudů, podle něhož pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu věc projednat a rozhodnout je nutno posoudit podle nařízení Brusel I bis. Tento závěr ostatně ani dovolatelka nenapadá.
14. Pro určení mezinárodní příslušnosti podle oddílu 4 Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy byly v projednávané věci splněny podmínky, že smlouva byla uzavřena a že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel, který nejednal v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu čl. 17 odst. 1 Brusel I bis. Zbývá posoudit, zda lze uzavřenou smlouvu podřadit pod čl. 17 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, tedy zda společnost zaměřovala svoji podnikatelskou činnost, jež byla předmětem smlouvy, na Slovenskou republiku.
15. Z judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora se podává, že: 1/ Podmínky čl. 17 Brusel I bis nejsou založeny na požadavku, aby podnikatel disponoval formálním oprávněním ve vztahu k činnosti, do jejíhož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem. Rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného pak zjevně vychází též Soudní dvůr ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu čl.
15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším). 2/ Judikatura Soudního dvora dospěla již dříve k závěru, že znění čl.
15 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) [resp. nyní čl. 17 nařízení Brusel I bis], neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku (srov. rozsudek C-585/08 a C-144/09). Úlohou úpravy přijaté v citovaném ustanovení je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou.
Obecnější vyjádření článku oproti předchozí úpravě (srov. Úmluvu o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijatou dne 27. 9. 1968 v Bruselu; dále jen „Úmluva“) posiluje ochranu spotřebitelů s ohledem na nové komunikační prostředky a vývoj elektronického obchodu. Současně z uvedené judikatury plyne, že cílem zkoumaného pravidla je ochrana spotřebitele a jeho výklad proto má být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“. 3/ Uvedené ovšem neznamená, že by ochrana poskytovaná spotřebitelům byla absolutní.
Pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem.
Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.
4/ (…) pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I zahrnuje a nahrazuje dříve užívané pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ (srov. čl. 13 Úmluvy) a vztahuje se, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele. 5/ V jakém státě má dojít (kde skutečně dojde) k uzavření smlouvy při provozování podnikatelské činnosti, není pro použitelnost čl.
15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I podle výše citované judikatury Soudního dvora zásadní. 6/ Judikatura Soudního dvora přijatá k výkladu pojmu „zaměřování“ dle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I je přitom plně uplatnitelná i při výkladu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, neboť se jedná o ustanovení obsahově rovnocenná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 27). Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 823/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4698/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sb. rozh. obč., a judikaturu v nich citovanou.
16. Jelikož je odpověď na předkládanou otázku splnění podmínek aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé, Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017).
17. V posuzované věci nebyla předmětem smlouvy koupě movitých věcí na splátky, ani financování takové koupě, proto přichází v úvahu jen použití pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. Pro jeho použití musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury Soudního dvora Evropské unie splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-297/14, bod 27).
18. Skutečnost, že žalovaný vystupoval v předmětném vztahu v pozici spotřebitele ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis tedy ještě (sama o sobě) není pro mezinárodní příslušnost soudů rozhodující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4698/2017).
19. Výše citovaná judikatura (viz odst. 15) uvádí demonstrativní výčet znaků, které jsou vodítkem pro posouzení, zda podnikatel zaměřuje svou činnost na území toho kterého státu. Na odvolacím soudu tak bylo, aby s ohledem na tato vodítka zkoumal splnění podmínek uvedených v čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. To však odvolací soud neučinil a spokojil se s konstatováním, že společnost uzavřela s žalovaným smlouvu i přes to, že uvedl ve smlouvě adresu na Slovensku. Z judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že tato skutečnost není pro závěr o zaměření činnosti podnikatele na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, dostačující. Nezabýval-li se odvolací soud dalšími indiciemi při posouzení „zaměřování činnosti“ podnikatele podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, je jeho právní posouzení pravomoci soudů v této věci neúplné, a tudíž nesprávné.
20. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. V další fázi řízení soud prvního stupně při posuzování podmínek čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis zohlední výše citované závěry judikatury Nejvyššího soudu.
22. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
23. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu