USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalované RSJ Securities
a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 00884855, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 56.188,40 EUR s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 49/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č.
j. 5 Cmo 61/2018-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 17.375,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její
zástupkyně.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 47 Cm
49/2015-260, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2017, č. j. 47 Cm
49/2015-282, zamítl žalobu o zaplacení 56.188,40 EUR s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu řadu otázek týkajících se
výkladu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen
„zákon“), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna
2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS
a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady
93/22/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/31/ES (dále jen
„směrnice MiFID“), a to:
- zda vede opomenutí obchodníka s cennými papíry provést tzv. test vhodnosti
podle čl. 19 odst. 4 směrnice MiFID a § 15h odst. 1 zákona u neprofesionálního
investora k absolutní neplatnosti smlouvy o obhospodařování uzavřené mezi
obchodníkem a investorem, resp. k odpovědnosti obchodníka s cennými papíry za
škodu z titulu provedení nevhodného obchodu s investičním nástrojem v rámci
investiční služby podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona;
- zda je obchodník s cennými papíry v rámci investiční služby podle § 4 odst. 2
písm. d) zákona oprávněn provést obchod s investičním nástrojem, který není
výslovně povolen sjednanou investiční strategií;
- zda je porušena zákonná povinnost poskytovat investiční služby s odbornou
péčí dle § 11a zákona a povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a v nejlepším
zájmu zákazníka dle § 15 odst. 1 zákona, pokud obchodník neprovede řádnou
diverzifikaci portfolia zákazníka, které mu bylo svěřeno k obhospodařování na
základě volné úvahy v rámci sjednané investiční strategie;
- zda je obchodník s cennými papíry povinen sdělit neprofesionálnímu
investorovi srozumitelné a pravdivé informace o investiční strategii, riziku
nedostatečné diverzifikace portfolia a vlivu kolísání úrokových sazeb na výnos,
jsou-li tyto informace nutné pro správné pochopení podstatných prvků nabízených
a poskytovaných investičních služeb. [5] Při formulaci uvedených otázek však dovolatel vychází z odlišného
skutkového stavu, než na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud, namítaje,
že v projednávané věci nebyla respektována zákonná pravidla hodnocení důkazů,
že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy a že částečně je „hodnocení těchto závěrů nepřezkoumatelné s
ohledem na absenci náležitého zdůvodnění“. [6] Odvolací soud přitom v projednávané věci uzavřel, že dovolatel jako
„představitel“ České pojišťovny, a.
s., sám kontaktoval žalovanou s žádostí o
uzavření smlouvy o „exklusivním“ investování jeho prostředků, „materiálně“
věděl vše o investování, byl žalovanou informován o investičním nástroji a jeho
rizicích, dále že žalovaná svou informační povinnost splnila prostřednictvím
písemných podání, elektronickou poštou a ústními jednáními, zvolená investiční
strategie odpovídala finančním možnostem a investičnímu profilu dovolatele a
zároveň bylo prokázáno, že existovala diverzifikace portfolia. Na zvolení
příslušné investiční strategie se dovolatel sám podílel, neboť měl předchozí
zkušenosti s investováním prostřednictvím žalované. [7] Jinak řečeno, odvolací soud měl za prokázané, že k poskytnutí
potřebných informací dovolateli ze strany žalované došlo a že předmětné obchody
byly uzavřeny v souladu se sjednanou investiční strategií a nebyly pro
dovolatele nevhodné.
[8] Ačkoliv tedy dovolatel napadá právní posouzení projednávané věci,
činí tak jednak prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním odvolacího
soudu, jež nejsou dle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem,
jednak námitkami směřujícími vůči hodnocení důkazů.
[9] Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným
dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[10] Za daných skutkových okolností není napadené rozhodnutí v rozporu
se závěry Nejvyššího soudu přijatými v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23
Cdo 3695/2013, uveřejněném pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
[11] K otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší
soud dodává, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo
40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné
nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli bránily v uplatnění jeho
práv.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu