USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Jindřicha Pance, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3169/5a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45251185, zastoupeného JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, PSČ 120 00, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 3.177.004,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 13 Co 399/2022-267, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání v tom, že „rozhodnutí závisí na vyřešení hmotného i procesního práva, přičemž ani jeden z dosud rozhodujících soudů se nevypořádal především s … obecně závaznými rozsudky evropských soudních struktur“, a „v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato právní situace dosud nebyla řešena“.
[5] Přestože dovolatel obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu, zcela rezignuje na jasnou a srozumitelnou formulaci konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
[6] V dovolání pak dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, a dále rozsudky Soudního dvora Evropské Unie ze dne 23. 3. 2006, ve věci C-465/04, Honyvem Informazioni Commerciali Srl proti Marielle De Zotti, ze dne 26. 3. 2009, ve věci C-348/07, Turgay Semen proti Deutsche Tamoil GmbH, a ze dne 7. 4. 2016, ve věci C-315/14, Marchon Germany GmbH proti Yvonne Karaszkiewicz, v nichž se soudy ve svém důsledku zabývají otázkou (výpočtu) výše odškodnění obchodního zástupce v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení.
[7] Dovolatel však přehlíží, že tato rozhodnutí nejsou v poměrech projednávané věci přiléhavá, neboť odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, podle něhož nebyl naplněn jeden z předpokladů pro vznik práva na odškodnění, a to že obchodní zástupce (dovolatel) zastoupenému (žalované) získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi [viz § 669 odst. 1 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013].
[8] Tento závěr dovolatel v dovolání vymezením konkrétního důvodu dovolání a předpokladů jeho přípustnosti nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá.
[9] Dalšími námitkami obsaženými v dovolání brojí dovolatel proti hodnocení důkazů učiněnému soudy nižších stupňů, aniž by formuloval konkrétní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[10] Poukazuje-li pak dovolatel na vadu řízení spočívající v nedostatečném vypořádání se s jeho argumenty a námitkami, Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc, jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu, jež vychází z rozhodnutí soudu prvního stupně, těmto požadavkům zcela vyhovuje.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.