USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) M. J., narozeného XY, a b) T. J., narozeného XY, obou bytem XY,
obou zastoupených JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V
Jámě 699/1, PSČ 110 00, za účasti 1) M. P., se sídlem XY, identifikační číslo
osoby XY, 2) M. P., narozeného XY, bytem XY, a 3) M. L., narozeného XY, bytem
XY, o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 2/2013, o dovolání navrhovatele T. J.
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 14 Cmo
74/2015-63, takto:
I. Dovolání navrhovatele T. J. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
[1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 9.
1. 2013 se navrhovatelé domáhají zrušení společnosti M. P. (dále jen
„společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora, neboť mají za to, že
společnost po dobu dvou let neprovozuje žádnou činnost, od roku 2009
nedisponuje žádným postižitelným majetkem, nemá zřízen účet u peněžního ústavu,
nezakládá povinně listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, nekoná řádně
valné hromady, nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a nevytváří
rezervní fond, v čemž spatřují důvody pro zrušení společnosti soudem podle § 68
odst. 6 písm. a) a d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[2] Nečinnost společnosti navrhovatelé dovozují též ze skutečnosti, že
společnost nekomunikuje se soudním exekutorem, který vymáhá pohledávku
navrhovatelů na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2009,
č. j. 36 Nc 1414/2009-9, jímž byla nařízena exekuce na majetek společnosti.
[3] Svůj právní zájem na zrušení společnosti navrhovatelé spatřují v
tom, že pouze likvidátor jako nezávislá osoba je zárukou objektivního posouzení
stavu společnosti, jejího majetku a závazků a případné odpovědnosti
statutárních orgánů za škodu či jejich trestněprávní odpovědnosti. Likvidace
společnosti nezávislým likvidátorem je proto jedinou možností, jak mohou
navrhovatelé získat alespoň část své pohledávky, když všechny ostatní možnosti
již marně vyčerpali.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. 80 Cm
2/2013-44, návrh na zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora
zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že navrhovatelé jsou věřitelé
společnosti, že společnost obnovila svoji činnost a má zájem na dalším
podnikání.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že
navrhovatelé nemají právní zájem na zrušení společnosti, neboť „šance na
uspokojení jejich pohledávek jsou větší za situace, kdy společnost funguje,
protože tak může dosahovat zisku, a tudíž uspokojení věřitelů může být úplné“.
Samotná skutečnost, že jsou navrhovatelé věřiteli společnosti, podle soudu sama
o sobě neznamená, že mají právní zájem na zrušení společnosti.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným
usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru,
podle něhož navrhovatelé nejsou k podání návrhu na zrušení společnosti s
likvidací podle § 68 odst. 6 obch. zák. aktivně věcně legitimováni, neboť
nemají na takovém zrušení právní zájem.
[9] Odvolací soud uvedl, že právní zájem má navrhovatel zpravidla tehdy,
promítne-li se rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace
do jeho právního postavení. Naopak, právní zájem „nebude pravidelně dán tam,
kde k řešení nastalé situace zákon předpokládá použití jiných – k tomu výslovně
určených – právních prostředků“.
[10] Podle odvolacího soudu „v poměrech projednávané věci nejen že se
rozhodnutím soudu o zrušení společnosti s likvidací nic nezmění na právním
postavení navrhovatelů jako věřitelů, ale zásadní je, že pro řešení situace,
kdy povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, právní
řád upravuje k tomu určené instituty – soudní výkon rozhodnutí upravený v § 251
a násl. o. s. ř. a exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve
znění pozdějších předpisů. Soudního vykonavatele a exekutora zákon vybavuje
potřebnými oprávněními ke zjišťování majetku povinných osob a k dalším
potřebným krokům při realizaci exekuce a výkonu rozhodnutí. Zrušení společnosti
a nařízení likvidace společnosti rozhodnutím soudu dle citovaného § 68 odst. 6
obch. zák. není další alternativou pro vymáhání vykonatelných pohledávek.
Takové rozhodnutí totiž krajním způsobem zasahuje do celkových poměrů
společnosti, nejen do jejích majetkových poměrů“.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel T. J. dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
posouzení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného
práva, „zda věřitel společnosti, který marně vyčerpá veškeré další prostředky k
uspokojení své pohledávky, má právní zájem na tom podat návrh na zrušení
společnosti s likvidací a je k takovému návrhu aktivně legitimován“.
[12] Dovolatel namítá, že navrhovatelé jsou fyzické osoby, které
dokladovaly existenci pohledávky za společností a mnohaletou marnou snahu o
její vydobytí v exekuci. Jinou možnost než spolupráci s likvidátorem
společnosti fakticky nemají a jejich právní zájem je tedy dán.
[13] Dovolatel má za to, že likvidátor jako nezávislá osoba s přístupem
k dokumentaci by buď získal informace o majetku společnosti, nebo informace o
tom, že jednatel společnosti M. P. tuto společnost a věřitele poškodil, a proto
je možné se na něm domáhat náhrady škody.
[14] Společnost je podle dovolatele subjektem, který nekomunikuje s
exekutorem, nekoná valnou hromadu, nevyvíjí činnost a jeho jednatelům skončilo
funkční období. Jednatel a společník M. P. se navíc snaží zabránit tomu, aby
jakákoliv osoba „zvenčí“ získala přístup k účetním dokladům. Je proto zjevné,
že z jeho strany návrh na zrušení společnosti podán nebude.
[15] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku
II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem
otevřené otázky, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené; není však
důvodné.
[18] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 775 zákona č.
90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních
korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle
občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích (tj. podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014).
[19] Odvolací soud při posouzení věci vycházel z právní úpravy účinné do
31. 12. 2013, konkrétně z § 68 odst. 6 obch. zák., z něhož se podává, že o
zrušení společnosti a o její likvidaci z důvodů v tomto ustanovení uvedených
mohl soud rozhodnout pouze na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí
právní zájem.
[20] Citovaná právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena
ustanoveními § 172 odst. 1 o. z. a § 93 z. o. k.
[21] Podle § 172 odst. 1 o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí
právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její
likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem
narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby
zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
d) tak stanoví zákon.
[22] Z § 93 z. o. k. se podává, že soud na návrh toho, kdo na tom má
právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá
závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také,
jestliže
a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena
i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání,
b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit
tak svůj účel,
c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi
společníky, nebo
d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou
vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.
[23] Důvody pro zrušení společnosti, které navrhovatelé uvádějí v návrhu
na zahájení řízení, odpovídají s účinností od 1. 1. 2014 skutkové podstatě
upravené v § 93 písm. b) z. o. k. K podání návrhu na zrušení obchodní korporace
s likvidací podle tohoto ustanovení je aktivně věcně legitimována (kromě
státního zastupitelství) pouze osoba, která má na takovém zrušení právní zájem.
V tom se účinná právní úprava nijak neliší od dosavadní právní úpravy, kterou v
poměrech projednávané věci aplikoval odvolací soud.
[24] Nucené zrušení obchodní korporace rozhodnutím soudu představuje
výjimku z pravidla, podle něhož se právnická osoba zásadně zrušuje dobrovolně
(rozhodnutím jejího orgánu, popř., jde-li o korporaci, jejích členů); srov.
důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013,
str. 629 a 630). Ve svém důsledku je nejvýraznějším zásahem veřejné moci do
vnitřních poměrů obchodní korporace (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, uveřejněného pod číslem
59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu musí odpovídat i výklad
zákonné úpravy nuceného zrušení obchodní korporace, včetně vymezení okruhu
osob, jimž svědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu na zahájení řízení o
zrušení obchodní korporace.
[25] Ustanovení § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení
(vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na
zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení
obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích
práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“
nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti nepostačuje (srov. obdobně
při výkladu pojmu „právní zájem“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 113/2014, a ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2624/2016,
uveřejněná pod čísly 74/2015 a 2/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[26] V poměrech projednávané věci dovolatel svůj právní zájem na zrušení
společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít
lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky
dovolatele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností.
[27] Uvedené okolnosti by však mohly založit toliko majetkový zájem
dovolatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv zájem
právní.
[28] Nehledě k řečenému dovolatel přehlíží, že likvidátor společnosti
jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším
třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti,
než soudní exekutor [srov. zejména § 192 o. z. ve spojení s § 43, 44, 209 až
216 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), a § 33 až 34, 50 a 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
[29] Nezjistil-li soudní exekutor žádný majetek společnosti (ani
případnou pohledávku společnosti na náhradu škody způsobené jednatelem
společnosti porušením povinnosti péče řádného hospodáře), z něhož by dovolatel
mohl v exekučním řízení (byť částečně) uspokojit svou pohledávku za
společností, nelze předpokládat, že likvidátor bude v tomto ohledu úspěšnější a
že pohledávka dovolatele bude z likvidační podstaty (alespoň částečně)
uspokojena. Zrušení společnosti s likvidací se proto nijak nepromítne ani do
majetkových poměrů dovolatele.
[30] Má-li dovolatel přesto za to, že jednatel odpovídá společnosti za
škodu porušením povinnosti péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 ve spojení s §
135 odst. 2 obch. zák.), může se podle § 194 odst. 6 věty první ve spojení s §
135 odst. 2 obch. zák. domáhat uspokojení své pohledávky za společností přímo
na něm jako na zákonném ručiteli společnosti.
[31] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve výsledku
správné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[32] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatele
bylo zamítnuto a žádnému z účastníků v souvislosti s dovolacím řízením podle
obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu