Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 41 C 25/2012-83, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud vyslovil, že rozhodnutí předsednictva žalované ze dne 19. května 2011, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přijetí za člena žalované, je v rozporu se stanovami žalované, toto rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že žalobce se stal a je na základě žádosti ze dne 22. března 2011 členem žalované (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze poté, kdy usnesením ze dne 10.
března 2016, č. j. 12 Co 325/2015-153, připustil změnu žaloby (na základě které se žalobce nadále domáhal pouze určení, že rozhodnutí předsednictva žalované ze dne 19. května 2011, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o přijetí za člena žalované, je v rozporu se stanovami žalované, a je proto neplatné) a ohledně části, v níž byla žaloba vzata zpět, za souhlasu žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně „v rozsahu“ změněné žaloby potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí předsednictva žalované ze dne 19. května 2011, kterým byla zamítnuta žádost dovolatele o přijetí za člena žalované, není v rozporu se stanovami žalované ani se zákonem (a že žalovaný nebyl povinen přijmout dovolatele za svého člena), je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž se podává, že je věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme do řad svých členů, čemuž odpovídá zákonná úprava, která klade důraz na to, že vnitřní poměry ve sdružení se spravují stanovami (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005, ze dne 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 514/2005, či z aktuální judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 27 Cdo 484/2017). Na uvedeném závěru, jenž se plně prosadí i v poměrech projednávané věci, pak nemohou ničeho změnit ani argumenty dovolatele o „monopolním“ postavení žalovaného a o „ve své podstatě veřejnoprávním charakteru pravomocí“ žalovaného, a to již proto, že jimi dovolatel (nepřípustně) brojí proti opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu (podle kterých žalovaná nemá monopolní postavení v chovu psích plemen, a její rozhodnutí o nepřijetí dovolatele za člena nemůže vést k omezení počtu klubů věnujících se chovu jagdteriérů), aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku procesního či hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jejíž řešení by splňovalo některý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o.
s. ř. (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.