USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně KOMETA PS a. s. Brno, se sídlem v Brně, Sportovní 486/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60721651, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) L. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, 2) J. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Romanem Matulou, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, PSČ 602 00, a 3) J. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení 1.081.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 55/2002, o dovolání žalobkyně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, č. j. 37 Co 228/2018-482,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.436,38 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.436,38 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný ze jmenovaných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1.081.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
[2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, č. j. 42 C 55/2002-252, jímž byla žaloba zamítnuta, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2009, č. j. 37 Co 148/2007-265, zrušil (a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Následující zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 C 55/2002-339, Krajský soud v Brně v části týkající žalobkyně a žalovaných rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 37 Co 477/2011-391, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] K odvolání žalobkyně (brojící proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolatelkou předestřená otázka, zda právní úpravu odpovědnosti a ručení členů představenstva akciové společnosti za závazky společnosti obsaženou v § 194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obch. zák.“), lze analogicky aplikovat na členy statutárního orgánu občanského sdružení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Již v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 741/2004, Nejvyšší soud (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2000) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obecně platí, že členové statutárních orgánů právnické osoby odpovídají právnické osobě za škodu, kterou jí způsobili porušením svých povinnosti (srov. i § 757 obch. zák.). Na rozdíl od takto obecně pojímané úpravy odpovědnosti za škodu však zákon nezná obecnou úpravu ručení členů statutárních orgánů za závazky právnické osoby a takové ručení se prosadí (nároky na jeho základě lze vůči těmto osobám uplatnit), jen upraví-li je zákon (včetně vymezení předpokladů, za nichž ručitelský závazek vzniká). Založit závěr o ručení členů představenstva družstva na základě analogie zákona, by v daných souvislostech vedlo k významnému narušení principu právní jistoty.
[7] Nebylo-li možné dospět k závěru o aplikaci právní úpravy ručení podle § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. per analogiam legis ve vztahu k členům představenstva družstva, lze pomocí argumentu a minori ad maius (a fortiori) dovodit, že tato právní úprava se (tím spíše) nepoužije ani ve vztahu k statutárním orgánům občanských sdružení (respektive jejich členům), jejichž vnitřní vztahy (obecně) nebyly předmětem právní úpravy obchodního zákoníku.
[8] Náklady řízení prvního a třetího žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby učiněný při zastupování dvou osob (vyjádření žalovaných k dovolání ze dne 11. 11. 2020) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 advokátního tarifu 12.660 Kč, a (jediné) náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U prvního a třetího žalovaného Nejvyšší soud podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 10.128 Kč, neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k odměně advokáta každého z navrhovatelů přičetl jednu polovinu náhrady paušálních výdajů ve výši 150 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 2.158,38 Kč. Nejvyšší soud tak přiznal k tíži žalobkyně prvnímu a třetímu žalovanému částku 12.436,38 Kč.
[9] Druhému žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Druhý žalovaný totiž podáním (datovaným 19. 11 2020) pouze odkázal na svá předchozí podání a na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.