27 Cdo 3748/2021-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou, se sídlem ve Voticích 1, PSČ 259 01, proti žalovanému P. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, PSČ 170 00, o ručení člena statutárního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 56/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 Co 141/2021-492, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2018, č. j. 26 C 56/2016-270, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, č. j. 28 Co 419/2018-311, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Odvolací soud se (oproti mínění dovolatele) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda je třeba při aplikaci § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“), posuzovat, zda dovolatel věděl nebo měl a mohl vědět, že společnost je v hrozícím úpadku. Otázkou, zda dovolatel o hrozícím úpadku společnosti věděl, se totiž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tomu tak bylo. [6] Tento závěr sice dovolatel v dovolání zpochybňuje, když tvrdí, že z provedených důkazů nebylo možné učinit závěr o existenci hrozícího úpadku společnosti ke dni 17. 9. 2014, neboť nebylo možné zjistit data vzniku a splatnosti jednotlivých pohledávek ani splnění dalších definičních znaků hrozícího úpadku, ve vztahu k této námitce však neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se proto její důvodností nemohl zabývat. [7] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2021, č. j. 27 Cdo 594/2021-326, shledal souladným se svou ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel – v okamžiku, kdy (coby jednatel) společnosti E. P., identifikační číslo osoby XY (dále jen „postupitelka“), postoupil společnosti (dále jen „postupnice“), v níž byl taktéž jednatelem a likvidátorem, „dubiozní“ pohledávku poté, kdy byla žaloba o její zaplacení soudem prvního stupně zamítnuta a postupitelce bylo uloženo zaplatit náklady řízení – prokazatelně věděl, že postupnice je v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné k jeho odvrácení (naopak ji zatížil závazkem k náhradě nákladů řízení), jakož i závěr, podle něhož toto jednání zakládá ručení žalovaného za splnění povinností postupnice. [8] Námitka dovolatele, podle níž odvolací soud (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) vyšel ze skutkových zjištění vyplývajících z důkazů, které nebyly v řízení provedeny, není důvodná, neboť předběžné opatření Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 14 Nc 7501/2014-53, i odvolání proti němu podané postupitelkou dne 12. 9. 2014 bylo provedeno k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 26. 4. 2018 (č. l. 255 verte spisu). [9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Marek Doležal předseda senátu