27 Cdo 3866/2023-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, PSČ 170 00, proti žalovanému Obchodnímu družstvu Impro, se sídlem v Zábrodí, Končiny 111, PSČ 549 41, identifikační číslo osoby 48171158, zastoupenému Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o zaplacení 395.334 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ECm 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 9 Cmo 138/2022-419, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
[1] Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 6. 2020 se žalobce jako člen žalovaného družstva domáhá zaplacení 395.334 Kč s příslušenstvím, a to z titulu práva na podíl na zisku za rok 2017, maje za to, že ujednání stanov žalovaného, které podmiňuje právo člena na podíl na zisku odpracováním nejméně sedmi let pro žalovaného, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a odporuje smyslu a účelu zákona.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 35 ECm 1/2020-351, uložil žalovanému zaplatit žalobci 395.334 Kč s příslušenstvím
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Otázka platnosti ujednání stanov žalovaného družstva, jež podmiňuje právo člena družstva na podíl na zisku „odpracováním“ sedmi let pro družstvo, stejně jako ostatní okolnosti, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá, byly předmětem posuzování soudem prvního stupně a ve svém odvolání je rozebíralo i žalované družstvo, vyjadřujíc nesouhlas se závěry přijatými soudem prvního stupně. Dovolatel proto nemohl být překvapen tím, že tyto otázky posuzoval i odvolací soud; skutečnost, že dospěl odvolací soud (na základě podaného odvolání) k odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, mohla dovolatele zklamat v jeho očekáváních, ale nikoliv překvapit.
[6] Napadené rozhodnutí není překvapivým, neboť je bylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu prvního stupně i odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. za mnohá rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, a judikaturu v něm citovanou). Otázka tzv. (ne)předvídatelnosti napadeného rozhodnutí proto nečiní dovolání přípustným.
[7] Totéž platí i pro otázku tzv. (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení.
Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016).
[8] V poměrech projednávané věci není pochyb, že případné (dovolatelem tvrzené) nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli nebránily v uplatnění jeho práv. Napadené rozhodnutí tudíž nelze považovat za nepřezkoumatelné a dovolání není přípustné k řešení otázky tzv. (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč a na základě jakých úvah odvolací soud žalobu zamítl.
[9] Otázka, zda se do odpracované doby sedmi let vyžadované stanovami družstva započítává i pracovní poměr s obchodní společností, která tvořila s družstvem koncern, nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá (§ 237 o. s. ř.). Ostatně, ani případné přitakání názoru dovolatele by ničeho nezměnilo na jeho postavení (ani při započtení délky pracovního poměru u společnosti, jež měla tvořit koncern se žalovaným družstvem, by nečinila délka pracovního poměru dovolatele stanovami požadovaných sedm let).
[10] Konečně dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je družstvo povinno zaměstnat svého člena, pokud ve svých stanovách podmiňuje právo na podíl na zisku odpracováním nejméně sedmi let pro družstvo, neboť ani na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
[11] Odvolací soud uzavřel, že sporné ujednání stanov je platné (neodporuje zákonu ani dobrým mravům), že dovolatel podmínku vymezenou stanovami nesplnil (což ani netvrdí) a že nelze pro účely vzniku práva člena družstva na podíl na zisku „fingovat“ trvání pracovního poměru (nahradit splnění této podmínky fikcí). Nenapadá-li dovolatel tyto závěry a neotevírá-li způsobem předjímaným ustanovením § 237 o. s. ř. otázku hmotného práva, jejíž řešení by tyto závěry zpochybnilo (jak přiléhavě zdůrazňuje žalované družstvo ve vyjádření k dovolání), je zodpovězení otázky předestřené dovolatelem zcela bez významu pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku.
I kdyby bylo možné dovolatelem tvrzenou povinnost žalovaného družstva dovodit (na jeho otázku odpovědět kladně), nic by to nezměnilo na jeho poměrech založených napadeným rozhodnutím (ani v takovém případě by totiž dovolatel nesplňoval podmínku vymezenou stanovami, tuto povinnost by nešlo podle nezpochybněného závěru odvolacího soudu nahradit fikcí a dovolateli by tak žalobou uplatněný nárok na podíl na zisku za rok 2017 nevznikl).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.