27 Cdo 4482/2018-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
O. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti
žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00,
jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem
v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 314/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303,
Vykonatelnost druhého a třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, ve spojení s výrokem II. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, o
nákladech řízení, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobce
podaném v této věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C
314/2009-245, zamítl žalobu o zaplacení 124.020 Kč s úrokem z prodlení blíže
specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Vyšel přitom zejména z toho, že:
1/ Žalobce byl členem představenstva P., identifikační číslo osoby XY
(dále jen „družstvo“), od 3. 10. 2005 do 17. 7. 2009 a dále od 10. 7. 2014 až
doposud. 2/ Družstvo uzavřelo se žalobcem dne 31. 12. 2003 smlouvu označenou jako
„pracovní smlouva o vedlejším pracovním poměru“ (dále též jen „pracovní
smlouva“ či „smlouva“), „na pozici manažer pro komunikaci s veřejností“. 3/ Dne 18. 12. 2008 uzavřeli družstvo a žalobce dodatek k pracovní
smlouvě. 4/ Náplní práce žalobce byly činnosti „administrativního charakteru“,
např. vyhledávání listin pro podání žalob v archivu, příprava podkladů pro
podání žalob, správa počítačové sítě, digitalizace dokumentů, kontrola bytů,
kontrola majetku a nahlášených oprav, analýza „toho, co se v družstvu vlastně
přihodilo“ atd. Dále se žalobce „snažil s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“. 5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS
XY, zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil
insolvenčním správcem JUDr. Tomáše Pelikána (žalovaný). 6/ Žalovaný dopisem ze dne 3. 9. 2009 žalobci sdělil, že pracovní
smlouva je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, neboť náplní
pracovního poměru nemůže být výkon činnosti člena statutárního orgánu, a vyzval
jej k vydání bezdůvodného obohacení získaného z neplatné pracovní smlouvy. 7/ Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009
domáhá po žalovaném zaplacení částky 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu
nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku
jako pohledávku za podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce s
družstvem uzavřel pracovní smlouvu na pozici „manažer pro komunikaci s
veřejností“ a jako zaměstnanec vykonával činnost, která byla totožná s činností
statutárního orgánu družstva. Proto je pracovní smlouva neplatným právním
úkonem podle § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 29. 2. 2004, neboť tato činnost nesplňuje znaky závislé práce. [4] Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva nebyla platně uzavřena, neměl
žalobce nárok na zaplacení mzdy v ní sjednané; proto soud prvního stupně žalobu
zamítl. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co
292/2017-303, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok), ve výroku o nákladech řízení částečně změnil a částečně potvrdil
(druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). [6] Odvolací soud zdůraznil, že žalobce měl na základě pracovní smlouvy
vykonávat tytéž činnosti, jež náležely do působnosti představenstva a jež měl
plnit z titulu funkce člena představenstva.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky
„platnosti pracovní smlouvy žalobce a otázky případné existence jiného právního
důvodu plnění“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[8] Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti
pracovní smlouvy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp.
zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, jakož i s
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.
[9] Dovolatel má předně za to, že pracovní smlouva není neplatným
právním úkonem. I kdyby však byla neplatná, měly soudy zkoumat, zda mu nenáleží
žalobou požadované plnění z jiného právního důvodu, např. z tzv. faktického
pracovního poměru.
[10] Činnosti, jež vykonával dle pracovní smlouvy, nespadaly do náplně
činnosti představenstva. Závěr přijatý soudy nižších stupňů navíc odporuje §
243 odst. 4 zákoníku práce, neboť neplatnost právního úkonu nemůže být
zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.
[11] Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel považuje za nepřesné a
zavádějící, dovozuje, že jím bylo zasaženo do jeho subjektivního práva na
svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu článku 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a porušena zásada pacta sunt servanda plynoucí z
článku 1 odst. 1 Ústavy.
[12] Současně dovolatel vznáší pochybnosti o nepodjatosti členů senátu
odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Má za to, že – na
rozdíl od řady jiných obdobných sporů – je v projednávané věci zcela zřejmé, že
dovolatel uzavřením pracovní smlouvy od samého počátku zjevně obcházel zákon,
neboť chtěl na činnost člena představenstva využít „benefitů“ pracovního práva
neurčených pro výkon funkce člena statutárního orgánu.
[14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky
platnosti pracovní smlouvy uzavřené v projednávané věci dovolatelem a
družstvem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, přijaté po vydání napadeného rozhodnutí. [15] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“)
[srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích)]. [16] Nejvyšší soud považuje za potřebné předeslat, že soudy nižšího
stupně byly v projednávané věci vázány právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze
dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, jímž Nejvyšší soud zrušil (k
dovolání žalovaného) předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84 (ve znění usnesení ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 23 C 314/2009-104), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [17] Nicméně, po přijetí napadeného rozhodnutí byl uvedený právní názor
(vyjádřený mimo jiné i v označeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2687/2014) překonán
(v souladu s postupem předjímaným ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“). [18] Velký senát v označeném přijal (mimo jiné) následující právní
závěry:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě
statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní
korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní
korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními
právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce
nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy,
jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního
soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). 3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce
přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i
vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je
výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za
úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od
pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch.
zák., podle kterého se
jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro
svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve
smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi
členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7
zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se
řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012
Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v
důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními
zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující
(především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah
s obchodní korporací. 6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a
obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od
režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního
vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na
manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu
funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací,
jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu
zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy,
obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako
na samotnou smlouvu o výkonu funkce. 7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené
„manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a
obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí
zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel
obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících
vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a
důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o
výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost
vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu
tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a
účel) nutné považovat zásadně za kogentní. [19] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě
dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, a rozsudku ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016,
či v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.
[20] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci pracovní
smlouva, uzavřená mezi dovolatelem a družstvem, absolutně neplatným právním
úkonem jen proto, že náplní práce dovolatele měly být stejné činnosti, jaké
spadaly do působnosti představenstva družstva (a jaké měl tudíž dovolatel plnit
z titulu výkonu funkce člena představenstva), tudíž není správný. [21] Dovolateli však nelze přisvědčit v názoru, že činnosti, jež měl
(údajně na základě pracovní smlouvy) vykonávat, nespadají do působnosti
představenstva (a tudíž mohl být na jejich výkon zaměstnán). Představenstvo
družstva řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva,
které nejsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1
obch. zák.). Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v předchozím kasačním rozhodnutí v
projednávané věci, činnosti, jež měl dovolatel vykonávat na základě pracovní
smlouvy, úzce souvisí s řídící činností představenstva a jsou její součástí. Dovolateli lze sice přisvědčit, že skutečnost, že je schopen psát na počítači,
nebrání tomu, aby „měl sekretářku“, a že není povinen zajišťovat veškeré
administrativní činnosti sám jakožto člen představenstva. Nicméně nelze
přehlížet, že administrativní úkony související s řídící činností
představenstva lze jen velmi obtížně oddělovat od vlastní řídící činnosti. Představenstvo může (s péčí řádného hospodáře) administrativní úkony zajistit
např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto
činnosti „najalo samo sebe“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006). [22] Výjimku by mohla představovat správa počítačové sítě, pokud by šlo
o činnosti vyžadující odborné znalosti a dovednosti. Stejně jako může být
například jednatel společnosti s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání
je provoz řeznictví, zaměstnán v této společnosti jako řezník (neboť jde o
odbornou činnost, vyžadující specifické znalosti a dovednosti a nesouvisející s
náplní funkce jednatele), může být člen statutárního orgánu družstva zaměstnán
na pozici „správce počítačové sítě“, bude-li jako druh práce sjednána činnost
vyžadující odborné znalosti a dovednosti z oblasti informačních technologií. [23] Nicméně v projednávané věci nebylo zjištěno, že by dovolatel byl
zaměstnán na druh práce „správce počítačové sítě“ (ostatně v pracovní smlouvě
ani ve vnitřních předpisech nebylo nijak specifikováno, jaké činnosti měl
dovolatel podle pracovní smlouvy vykonávat), a – jak zdůraznil Nejvyšší soud
již v předchozím rozhodnutí – ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z
obsahu spisu se nepodává, že by dovolatel tuto činnost skutečně vykonával. [24] Za této situace nelze než uzavřít, že se dovolatel domáhá zaplacení
odměny za činnosti, jež měl vykonávat z titulu výkonu funkce člena
představenstva. Jde tak o spor mezi členem představenstva a družstvem
(insolvenčním správcem družstva), týkající se výkonu funkce statutárního
orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné
krajské soudy [§ 9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013].
Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) obvodní soud, je řízení
zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [25] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolatel uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. právem, a jelikož ve věci
rozhodoval věcně nepříslušný soud, Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze
jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se pro
nadbytečnost zabýval dovolatelem tvrzenými (dalšími) vadami řízení. [26] V dalším řízení soudy posoudí, zda se dovolatel může (žalobou proti
insolvenčnímu správci) domáhat zaplacení odměny za výkon funkce člena
představenstva za období po prohlášení konkursu na majetek družstva (srov. zejména § 168 a násl., a § 203 a násl. insolvenčního zákona). [27] Dospějí-li ke kladnému závěru, nepřehlédnou, že podle skutkových
zjištění byla pracovní smlouva uzavřena dne 31. 12. 2003, ale dovolatel se měl
stát členem představenstva až dne 5. 10. 2005. Jsou-li tato zjištění správná,
je třeba posuzovat, zda podle této pracovní smlouvy vznikl pracovněprávní vztah
(v době, kdy dovolatel nebyl členem představenstva), pokud ano, jaký byl jeho
„osud“ po zvolení dovolatele členem představenstva (obecně srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a judikaturu v
něm citovanou), jaký význam mělo ujednání v článku I. 4 smlouvy, podle něhož se
pracovní poměr sjednává na dobu, po kterou bude zaměstnanec zároveň členem
představenstva, zda tato smlouva měla – podle skutečné vůle stran – upravovat
výkon funkce člena představenstva (zejména pak odměnu za výkon činností
spadajících do náplně funkce člena představenstva) a pokud ano, zda byla
schválena členskou schůzí. [28] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 3. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu