Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 42 ECm 106/2012-111, zamítl návrh na zaplacení 660.066 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost PAMCO, spol. s r. o. (dále jen „společnost“) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolání je totiž – posuzováno podle obsahu – pouhou polemikou s právními závěry formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015 (přijatém ve skutkově totožné věci téže dovolatelky), jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela respektoval a na nichž Nejvyšší soud nevidí důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci.
Namítá-li dovolatelka, že se napadené rozhodnutí odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu „týkající se ingerence státu při nabývání dědictví“, zcela přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud neposuzoval, zda je pro nabytí dědictví po zesnulém společníku nutné rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví (či o schválení dohody dědiců), resp. rozhodnutí, jímž bude dědické řízení skončeno [o čemž nelze pochybovat], ale zda má toto rozhodnutí vydané v dědickém řízení význam pro posuzování splatnosti vypořádacího podílu (resp. pro běh lhůty podle § 150 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.
prosince 2013). Jeho závěr, podle něhož uvedená rozhodnutí soudu vydaná v řízení o dědictví nemají vliv na splatnost vypořádacího podílu, odpovídá jak (odvolacím soudem citovanému) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2873/2015, tak i v něm uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 1684/2015). K výhradám dovolatelky týkajícím se zjišťování okruhu dědiců Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci se z obsahu spisu nepodává, že by zde byly jakékoliv pochybnosti o okruhu dědiců po zesnulém společníku a jejich dědickém právu (srov. i důvody výše označeného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1684/2015).
Za této situace pak platí, že je třeba tyto dědice považovat (až do právní moci usnesení, kterým bude řízení o dědictví po zesnulém společníku skončeno) za vlastníky celého (všeho) majetku patřícího do dědictví, kteří jsou ve vztahu k třetím osobám z právních úkonů týkajících se věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících do dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.