USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Raffels AG, se sídlem v Herisau, Gutenberg 2, 9100, Švýcarská konfederace, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o určení právní skutečnosti a o uložení povinnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 26 C 146/2014-137, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. 5. 2019, č. j. 26 C 146/2014-281, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 486/2016-186, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 12 Co 365/2019-322, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 5. 2019, č. j. 26 C 146/2014-295, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem dne 11. 7. 2017 proti v záhlaví označeným rozsudkům (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 12 Co 365/2019-322, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 1, platný ke dni podání žaloby ve věci samé, byl v souladu s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném do 31. 10. 2019, jakož i s ustanovením § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále též jen „vyhláška“), a zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není naplněn, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu.
[5] Z té se (mimo jiné) podává, že:
1/ Rozvrh práce u soudu není jen normou „interní povahy“, podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (včetně soudů odvolacích). Tím, že věc byla přidělena (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) do příslušného soudního oddělení, je současně stanoveno, že ji u soudu projedná a rozhodne soudce (projednají a rozhodnou soudci), který (kteří) působí (podle rozvrhu práce) v tomto soudním oddělení. 2/ Prostřednictvím rozvrhu práce se tak ve smyslu článku 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 36 odst. 2 o.
s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí u soudu projednat a rozhodnout pouze soudce určený (k tomu povolaný) rozvrhem práce. Jinak by spor nebo jinou právní věc projednal a rozhodl „nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jakož i porušení ústavního imperativu, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (článek 38 Listiny). 3/ Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; o její porušení jde vždy, jestliže věc u soudu projedná a rozhodne soudce, který k tomu nebyl podle předem daných pravidel určen (povolán) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
4/ Mezi požadavky pro rozvrh práce vyplývající z článku 38 odst. 1 Listiny patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení a také pro veřejnost. Pravidla rozvrhu práce pro určení soudců musí být předem daná, jednoznačná a měla by brát v úvahu všechny možné eventuality. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích.
5/ Soud je při rozhodování věci nesprávně obsazen a právo na zákonného soudce je porušeno vždy, je-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
[6] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněné pod číslem 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, či ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4458/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 22/16, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, či ze dne ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 3693/19.
[7] Závěru odvolacího soudu, podle něhož byla specializace „žaloby na stát“ v rozvrhu práce soudu prvního stupně vytvořena v souladu s § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (v rozhodném znění) a § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky, neboť v těchto sporech bylo nutné řešit (v rozhodné době často spornou a problematickou) otázku zjištění příslušné organizační složky, která za stát jedná (jejíž posouzení mohlo mít podle ustálené judikatury vliv na výsledek řízení), nelze z pohledu označených ustanovení a shora citované judikatury ničeho vytknout. Uvedené pravidlo je předvídatelné, transparentní a naplňuje smysl a účel ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, kterým je bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům.
[8] Vyhovuje-li rozvrh práce ústavním i zákonným požadavkům a byla-li projednávaná věc přidělena v souladu s rozvrhem práce do soudního oddělení 26, není dána zmatečnostní vada podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
[9] S ohledem na vyjádření dovolatele v bodě 43 dovolání (podle něhož v době, kdy byla „žaloba vyřizována“, neměl důvod zpochybňovat správnost přidělení věci do soudního oddělení 26 a tuto otázku ani nezkoumal), Nejvyšší soud podotýká, že důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nelze účelově zaměňovat za procesní prostředek, pomocí kterého by mělo být ex post zvráceno pro účastníka nepříznivé pravomocné rozhodnutí soudu (srov. R 83/2014).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šuk předseda senátu