USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce JUDr. Michala Nováka, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, PSČ 570 01,
identifikační číslo osoby 03433650, jako insolvenčního správce dlužníka Agency
worker company s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 05163307, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 1731/19, PSČ 120 00, proti žalovanému
S. M., zastoupenému JUDr. Milošem Kvasňovským, evropským advokátem, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 903/10, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 37/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 5 Cmo 103/2024-100, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 25. 5. 2023 se žalobce
domáhá vyslovení relativní neúčinnosti smluv, kterými Ing. Marek Matej,
narozený XY, převedl na Ing. Mariána Mateje, narozeného XY, vlastnické právo k
šesti kusům akcií o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč a devíti kusům akcií o
jmenovité hodnotě 100.000 Kč, emitovaných společností ČESKÉ ÚDOLÍ a. s.,
identifikační číslo osoby 27089681 (dále jen „společnost“), a dále smluv,
kterými Ing. Marián Matej následně převedl tytéž akcie na žalovaného.
2. Usnesením ze dne 24. 6. 2024, č. j. 31 Cm 37/2023-84, Krajský soud v
Plzni zamítl námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesenou žalovaným.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání, jež není přípustné podle §
238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovolatel má (podle obsahu dovolání) za to, že dovolání je přípustné
pro řešení otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a sice:
1) zda článek 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen
„nařízení Brusel I bis“) umožňuje, aby na jeho základě byly k projednání žaloby
příslušné soudy vícero členských států,
2) v případě kladné odpovědi na první otázku, zda nařízení Brusel I bis
obsahuje mechanismus určení členského státu, jehož soudy jsou přednostně
příslušné k projednání žaloby, jaký je mechanismus určení této přednosti a jaký
je rozsah důkazního břemene žalovaného při určování takto příslušného soudu, a
3) v případě záporné odpovědi na druhou otázku, zda je možné přednost
jednoho z vícero příslušných soudů vyvozovat z toho, že daný členský stát má
nejšíře formulovanou vnitrostátní úpravu pojmu „bydliště“.
6. Žádná z uvedených otázek však přípustnost dovolání založit nemůže,
neboť na řešení ani jedné z nich napadené rozhodnutí nespočívá. Je tomu tak
proto, že odvolací soud nedovodil, že by žalovaný měl bydliště ve vícero
členských státech, uzavřel pouze, že žalovaný má bydliště v České republice.
Nespočívá-li napadené rozhodnutí na řešení dovolatelem předestřených otázek,
nemůže být dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
7. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jejím prostřednictvím dovolatel
totiž brojí proti vadě řízení, k nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud
přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); sama o sobě
tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze uzavřít, že napadené
usnesení odvolacího soudu vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu