27 Nd 140/2024-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Raben Logistics Czech s. r. o., se sídlem v Nupakách, Komerční 535, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 24705128, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalované JC Logistik s. r. o., se sídlem v Dolném Kubíně, SNP 1201/20, PSČ 026 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36724734, o zaplacení 48.975,05 EUR s příslušenstvím, o návrhu žalobkyně na určení místně příslušného soudu,
I. K projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Nd 140/2024 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
II. Věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Nd 140/2024 projedná a rozhodne Okresní soud v Berouně.
[1] Podáním doručeným Nejvyššímu soudu 14. 2. 2024 žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), určil, který soud je příslušný projednat a rozhodnout o připojeném návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, kterým se po žalované domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 48.975,05 EUR s příslušenstvím.
[2] Žalobkyně uvádí, že 3. 3. 2022 uzavřela se žalovanou smlouvu o mezinárodní přepravě nákladu, ve které se žalovaná zavázala uskutečnit přepravu nákladu z místa nakládky v České republice (Žebrák, Za Dálnicí 601, PSČ 267 53) do místa vykládky na Slovensku. Zásilka byla převzata do přepravy dne 3. 3. 2022, avšak do místa vykládky nebyla nikdy doručena. Požadovaná náhrada škody odpovídá hodnotě ztracených zásilek, kterou byla žalobkyně nucena nahradit vlastníkům přepravovaného zboží. Žalovaná na náhradu škody přes výzvu neuhradila ničeho.
[3] Podle žalobkyně je pravomoc soudů České republiky založena čl. 31 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), sjednané dne 19. 5. 1956, která byla vyhlášena vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva“).
[4] Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
[5] Podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů toho státu, na jehož území a) má žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku nebo pobočku anebo jednatelství, jejichž prostřednictvím byla smlouva uzavřena, nebo b) leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání; u jiných soudů nemůže žalobce spor vést.
[6] Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
[7] Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
[8] Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
[9] Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci je dána pravomoc soudů České republiky, neboť na jejím území se podle tvrzení navrhovatelky nachází sjednané místo převzetí zboží k přepravě, přičemž Česká republika i Slovenská republika jsou smluvními státy Úmluvy.
[10] Pro úplnost je třeba dodat, že ustanovení čl. 31 Úmluvy má aplikační přednost před pravidly mezinárodní příslušnosti zakotvenými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12.
2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a to podle jeho článku 71 odst. 1, který stanoví, že tímto nařízením nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Mezi takové smlouvy patří rovněž Úmluva.
[11] Jelikož řízení bylo zahájeno u Nejvyššího soudu, který není věcně příslušný, rozhodl Nejvyšší soud podle § 104a odst. 4 o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou v souladu s § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy.
[12] Místní příslušnost konkrétních soudů v rámci České republiky Úmluva neurčuje a nelze ji zjistit ani za pomoci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (srov. § 84 až § 89a o. s. ř.). Aplikace článku 7 nařízení Brusel I bis, kterým je upravena nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu, ale které svěřuje příslušnost soudu určitého místa, je v posuzovaném případě vyloučena (srov. článek 71 odst. 1 nařízení Brusel I bis).
[13] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle § 11 odst. 3 o. s. ř. a určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud v Berouně, v jehož obvodu leží sjednané místo převzetí zboží k přepravě, s nímž je spojen vznik pravomoci soudů České republiky.
[14] O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu